„Původní Evropa spěje kvůli EU k zániku i ekonomickému kolapsu a demograficky se mění ve třetí svět,“ napsal předseda Poslanecké sněmovny a šéf hnutí SPD Tomio Okamura na Facebooku. Ve svém rozsáhlém příspěvku se opírá o argumentaci právníka a filozofa Drieu Godefridiho, jehož text spojuje kritiku Evropské unie, energetické politiky, migrace a hospodářského směřování Evropy.
Okamura z předkládaného obrazu vyvozuje jednoznačný politický apel. „Musíme bojovat o přežití našeho národa a evropských národů!“ napsal. Podle šéfa SPD ještě existuje šance zabránit vývoji, před kterým varuje, především v České republice, zemích Visegrádu a středovýchodní Evropě.
Základ Godefridiho argumentace, kterou Okamura přebírá, spočívá v tom, že Evropa podle něj nečelí jednomu izolovanému problému. Demografické, energetické, ekonomické a institucionální potíže se mají vzájemně doplňovat a zesilovat. Výsledkem podle Godefridiho nemá být jeden náhlý kolaps, ale dlouhodobá proměna evropské společnosti.
„Evropa čelí zároveň demografické, energetické, ekonomické i institucionální krizi. A všechny tyto krize se navzájem propojují a posilují v mechanismu, který je stejně zlověstný jako účinný,“ cituje Okamura Godefridiho.
První velkou část svého příspěvku věnuje demografii. V roce 2024 podle něj dosáhla úhrnná plodnost v Evropské unii v průměru pouze 1,34 dítěte na jednu ženu, zatímco k prosté reprodukci populace je potřeba přibližně 2,1 dítěte. Unijní údaj 1,34 potvrzuje také Eurostat. Pro Českou republiku Okamura uvádí hodnotu 1,36.
Okamura tento vývoj označuje za „demografický kolaps původního obyvatelstva“ a přímo jej propojuje s domácím programem SPD. „I proto SPD prosazuje opatření na podporu pracujících rodin s dětmi a opatření na podporu dostupného bydlení,“ uvedl.
Podstatou problému podle něj není pouze samotný počet narozených dětí. Nízká porodnost postupně mění věkovou strukturu společnosti. Ubývá lidí v produktivním věku, zatímco počet seniorů roste, což následně vytváří tlak na pracovní trh, důchodový systém, zdravotnictví i veřejné finance.
„Méně evropských dětí znamená méně budoucích daňových poplatníků, méně inovátorů, méně vojáků i méně rodičů, kteří vychovají příští generaci. Je to pomalá, multifaktorová a neúprosná demografická sebevražda,“ cituje Okamura Godefridiho.
Demografii následně spojuje s dostupností bydlení. Jako výrazný příklad používá Nizozemsko, kde podle něj ekologická omezení výstavby spolu s vysokou poptávkou a dalšími faktory přispívají k nedostatku dostupného bydlení. Okamura píše, že pro část mladých Nizozemců se vlastní bydlení a někdy i běžný nájem staly velmi obtížně dosažitelnými.
„Bez dostupného bydlení založí rodinu jen málokdo. Kdo si dnes ve třiceti letech pořídí děti, když stále bydlí u rodičů nebo v drahé garsonce?“ cituje Godefridiho.
Okamura v této souvislosti odkazuje také na výzkum Nizozemského interdisciplinárního demografického institutu a tvrdí, že bytová krize se významně podílí na poklesu porodnosti. Dostupné bydlení proto představuje v jeho argumentaci nejen sociální a ekonomickou otázku, ale také jeden z předpokladů pro změnu demografického vývoje.
Dalším velkým tématem je migrace. Okamura uvádí, že v roce 2023 imigrovalo do Evropské unie téměř šest milionů lidí. Eurostat pro tento rok evidoval 4,3 milionu přistěhovalců ze zemí mimo EU a dalších 1,5 milionu lidí, kteří se přestěhovali mezi členskými zeměmi. Okamura tato čísla zasazuje do svého tvrzení, že se Evropa „demograficky mění ve třetí svět“.
Migraci zároveň odmítá jako dlouhodobé řešení nízké porodnosti. Tvrdí, že v části evropských zemí nedochází k dostatečné asimilaci nově příchozích a místo ní se objevují segregované komunity, paralelní identity a kulturní i bezpečnostní napětí. Právě před islamizací České republiky a dalších zemí střední Evropy chce podle svých slov bojovat.
Do stejné části argumentace Okamura zahrnuje také kriminalitu. Odkazuje na švédská data a upozorňuje na nadměrné zastoupení některých skupin s migračním původem u některých druhů trestné činnosti. Z těchto údajů následně vyvozuje širší závěr o důsledcích evropské migrační politiky.
Demografie a migrace ale podle Okamury představují pouze část problému. Další zásadní oblastí je energetická politika Evropské unie.
Okamura ji označuje za „šílenou“ a tvrdí, že pod vlivem Green Dealu a klimatických závazků Evropa sama oslabuje svou průmyslovou základnu. Za příklad dává Německo a jeho Energiewende, odstavení jaderných elektráren a masivní rozvoj větrných a solárních zdrojů.
„Bez vysokých nákladů jednoduše nejde provozovat současně dvě elektrizační soustavy, jednu závislou na počasí kvůli ideologii a druhou spolehlivou, aby lidé měli doma světlo a topení,“ píše Okamura.
Na energetiku bezprostředně navazuje evropským průmyslem. Zmiňuje chemické, ocelářské, automobilové a sklářské podniky a tvrdí, že vysoké ceny energií a regulatorní náklady postupně zhoršují jejich schopnost obstát v mezinárodní konkurenci. Některé firmy podle něj výrobu přesouvají jinam, jiné provozy omezují nebo zavírají.
„Říká se, že Spojené státy inovují, Čína kopíruje a Evropa reguluje. Je to klišé, ale mimořádně výstižné. Bohužel za něj Evropa platí vysokou cenu: její ekonomika se ve srovnání se zbytkem rostoucího světa propadá,“ napsal Okamura.
Jako ilustraci cenového rozdílu používá Belgii. Podle údajů, které přebírá z Godefridiho argumentace, je tam elektřina výrazně dražší než ve Spojených státech a ještě větší rozdíl má být u zemního plynu.
Okamura následně propojuje konkurenceschopnost se stavem veřejných financí. Evropa podle něj současně čelí drahé energii, stárnutí populace, růstu výdajů na důchody a zdravotnictví a dalším sociálním nákladům. Pokud zároveň slábne průmyslová základna, která tyto výdaje pomáhá financovat, považuje takovou kombinaci za dlouhodobě neudržitelnou.
Ještě dál však jde jeho kritika samotného institucionálního uspořádání Evropské unie. Okamura přebírá Godefridiho tezi, že problémem není pouze konkrétní evropská politika, ale systém, který podle něj členským zemím komplikuje možnost zásadně změnit směr.
„Evropská unie je past,“ cituje Godefridiho.
Podle citovaného autora není evropský společný trh zdaleka tak jednotný, jak se prezentuje, protože podnikatelé při vstupu do jiných členských zemí stále narážejí na právní a administrativní překážky. Godefridi současně tvrdí, že evropské předpisy v oblastech migrace, azylu, energetiky, klimatické politiky, hospodářské soutěže nebo státní podpory výrazně zužují manévrovací prostor národních vlád.
„Evropská unie tak představuje trvalou institucionální brzdu, která znemožňuje provést nezbytně nutné radikální reformy,“ cituje Okamura Godefridiho.
Právě odtud Godefridi přechází k historické paralele, které Okamura věnuje značný prostor.
„Starověký Řím se nezhroutil v jediném dramatickém okamžiku. Rozpadl se pomalu, téměř nepozorovaně, vyčerpáním,“ cituje jej.
Godefridi ve své interpretaci spojuje oslabování Západořímské říše s demografickými změnami, příchodem obyvatel zvenčí, hospodářskými problémy, rostoucím zatížením společnosti a postupnou ztrátou vnitřní soudržnosti. Podstatou jeho paralely není jedna osudová porážka, ale dlouhodobá proměna systému zevnitř.
„Západořímská říše tedy nezanikla po jediné osudové porážce, snad s výjimkou symbolického roku 476, a nebyla dobyta jedním rozhodujícím úderem. Pomalu a nenápadně se měnila zevnitř, až se proměnila v mozaiku římsko-barbarských království. Klasická civilizace zanikla a na jejím místě vzniklo něco zcela nového,“ cituje Okamura Godefridiho.
Právě tento obraz pak citovaný autor přenáší na současnou Evropu. Nevaruje primárně před jednorázovým zhroucením, ale před kontinentem, který se může během desetiletí změnit natolik, že bude mít s dnešní Evropou stále méně společného.
V závěru jde Godefridi ještě dál. Představuje Evropu jako budoucí společnost, která může být roztříštěnější, chudší, více závislá na státu, méně svobodná a podle jeho formulace také „méně evropská“. Do tohoto scénáře zapojuje rostoucí vliv okolních mocností, země Maghrebu, Turecko, Rusko i Spojené státy. Připomíná také román Podvolení Michela Houellebecqa a jeho fikční představu islamistického prezidenta Francie.
„Tohle není předpověď budoucnosti, ale popis toho, co se už děje. Trendy jsou dobře zdokumentované a institucionální mechanismy blokující jakoukoliv zásadní změnu jsou už dávno nastavené. Všechno ostatní je pouze politické divadlo,“ uzavírá Godefridi v pasáži citované Okamurou.
Šéf SPD však z této mimořádně pesimistické argumentace nevyvozuje, že by byl vývoj nevyhnutelný. Svůj příspěvek naopak staví jako výzvu k politické změně a zdůrazňuje především Českou republiku, země Visegrádu a středovýchodní Evropu, kde podle něj ještě existuje možnost popsanému vývoji zabránit.
„Musíme udělat maximum pro to, aby se to nestalo. Musíme bojovat o přežití našeho národa a evropských národů,“ napsal Okamura.
(Barták, prvnizpravy.cz, foto: zai)
