Vlastenectví ustupuje evropanství, z národních buditelů se stávají extremisté a Tomáš Garrigue Masaryk je najednou separatistou. Takový obraz současných poměrů vykresluje první místopředseda Trikolory Petr Štěpánek ve svém satirickém příspěvku na sociálních sítích. S ironií se pouští do zastánců evropské integrace, kteří podle jeho názoru upřednostňují evropskou identitu před vztahem k vlastní zemi. Na pomoc si bere české dějiny, Masarykův výrok o vlastenectví i hesla připomínající někdejší politickou propagandu.
„Bývaly doby, kdy slova vlast, vlastenectví, vlastenec, vlastenka měly pozitivní nádech. Ve škole jsme se učili vlastivědu. Za vlast se trpělo, za vlast se chodilo do vězení, za vlast se umíralo. Jen se rozpomeňte třeba na F. L. Věka. Copak Věk či Tyl, ale i ta panna Paula! Sice nemluvila, ale vlastenka to byla příkladná. Dnes už je všechno jinak. Stále sice ještě existují zpozdilci, kteří se k lásce k vlasti či vlastenectví hlásí, ale pokrokový, opravdu progresivní svět dávno zamířil jinam,“ napsal Štěpánek.
Právě na rozdílu mezi někdejším a dnešním chápáním vlastenectví staví i svou další úvahu. Připomíná známá Masarykova slova, podle nichž vlastenectví znamená lásku k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným. Štěpánek je ovšem obrací v ironický obraz člověka, pro kterého má být příslušnost k vlastnímu národu něčím překonaným.
„Dokonale popletené to měl i Tomáš Garrigue Masaryk. Že prý ‚vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným‘. Takový nesmysl! Jakápak láska k vlastnímu národu, správný Evropan žádnou vlast nemá, miluje všechno cizí, a jestli někoho nenávidí, tak především vlastenecké zpozdilce. Že přeháním? Ale vůbec ne. Jen si přečtěte, co naši eurofilové trousí po sociálních sítích,“ pokračoval Štěpánek.
Od Masaryka se pak dostává k samotné Evropské unii. Tu ve svém komentáři označuje za „nevlast“ a postupně zpochybňuje smysl jejích symbolů i institucí. Využívá přitom opakování, kterým zesměšňuje rozpor mezi tím, jak se Unie podle něj prezentuje, a tím, jak ji sám vnímá.
„Vlastenectví je už dávno přežité, nosí se evropanství. Co si pod tím máme představit? Všechno je prostě jinak. Na věčné časy budujeme Evropskou unii. Je to taková nevlast. Má to vlajku, ale vlajka to není. Má to hymnu, ale hymna to není. Má to parlament, ale parlament to není. Má to vládu, ale vláda to není. Hlásí se to k liberální demokracii, ale není to ani liberální ani demokracie. Už tomu rozumíte?“ napsal.
Štěpánek se následně zaměřuje na to, co považuje za přesvědčení o jediné správné pravdě. V jeho podání se z demokratického rozhodování stává proces, v němž je správný jen předem očekávaný výsledek. Pokud lidé rozhodnou jinak, podle jeho ironické představy nezbývá než hlasování zopakovat.
„Suma sumárum: Tahle nevlast se sice mýlí prakticky ve všem, ale má vždycky Pravdu. Takovou tu s velkým P na začátku. Jedinou Pravdu. Jedinou možnou Pravdu. A když se náhodou něco špatně ošetří a popletený lid si, nedejbože, odhlasuje něco nesprávně, musí se hlasování opakovat tak dlouho, až Pravda zvítězí. Proč? Protože pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ uvedl Štěpánek.
U známého hesla o pravdě a lásce se ještě zastavuje. Stačí podle něj vypustit jediné slovo a jeho význam se obrátí. V této souvislosti připomíná také George Orwella a hesla z románu 1984.
„Nebo že by to bylo jinak? Stačí ubrat jedno slůvko: Pravda a láska musí zvítězit lží a nenávistí! Takhle je to správně. A proč taky ne, účel světí prostředky. Ostatně prorok Orwell na to kápnul už dávno: Válka je mír! Svoboda je otroctví! Nevědomost je síla!“ napsal Štěpánek.
Největší prostor pak věnuje českému národnímu obrození. Představuje si, jak by se jeho významné osobnosti vyjímaly v učebnicích dějepisu přepsaných podle zásad politické korektnosti a „správného evropanství“. Z vlastenců se v jeho satiře stávají nacionalisté, extremisté či populisté. Nevynechává ani Masaryka, kterého s nadsázkou označuje za člověka, jenž všechno neštěstí završil.
„Úkol pro nejbližší období? V rámci politické korektnosti a výchovy ke správnému evropanství je třeba přepsat naše učebnice dějepisu, zvláště pak období národního obrození. Tzv. národní buditelé, jako třeba Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Josef Kajetán Tyl nebo Karel Hynek Mácha, totiž vůbec nebyli vlastenci, nýbrž nacionalisté. Mnozí z nich, kupříkladu Karel Havlíček Borovský či Božena Němcová, pak přímo extremisté. Zvláště nebezpeční byli ruští švábové František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík či Jan Kollár. Populisté Bedřich Smetana a Mikoláš Aleš zase nebyli dostatečně proevropští a zabředli do české provinciálnosti. A všechno neštěstí pak završil separatista Tomáš Garrigue Masaryk,“ napsal Štěpánek.
Ironický návrat k Masarykovi otevírá i závěrečnou část komentáře, v níž Štěpánek přechází od přepisování českých dějin k přepisování známých politických hesel. Do sloganů připomínajících někdejší propagandu dosazuje Evropskou unii, předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou a neziskové organizace. Celou satiru tak uzavírá výzvami, které záměrně znějí jako hesla z minulosti, přestože míří na současnou evropskou politiku.
„Sto osm let stačilo. Je třeba nabrat správný směr. Nová hesla netřeba vymýšlet, stačí inovovat ta osvědčená: Dost bylo Masaryka! Nebuduj vlast, posílíš EU! My jsme mládež nová, mládež ‚leyenová‘! Neziskovkáří všech zemí, spojte se! S Evropskou unií na věčné časy a nikdy jinak! Svět se v řiť obrací. Vítejte!“ uzavřel Štěpánek.
(Barták, prvnizpravy.cz, foto: arch.)
