Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová a předseda Evropské rady António Costa podle bývalého diplomata a profesora Petra Druláka usilují o posílení bruselských institucí na úkor členských států. V komentáři nazvaném Bruselská monstra chtějí více vlivu a peněz, zveřejněném na facebookovém profilu spolku Svatopluk, kritizuje jejich bezpečnostní politiku, rozšiřování pravomocí Komise i návrhy nových příjmů unijního rozpočtu. Současné vedení EU podle něj spojují přehnané ambice a přesvědčení o vlastní výjimečnosti.
Výchozím bodem jeho kritiky je projev Ursuly von der Leyenové o stavu Unie. Předsedkyně Komise v něm představila evropskou bezpečnost, energetiku, migraci a pokračující podporu Ukrajiny jako oblasti, v nichž chce EU posílit společný postup. Drulák její vystoupení označuje za projev „bezbřehých ambicí unijních činitelů založených na progresivistickém sebeklamu“. Odmítá zejména její hodnocení evropské prosperity po omezení závislosti na ruských energetických surovinách a zpochybňuje představu, že rozsáhlé nákupy zbraní zvýšily bezpečnost Evropy.
„Ale mluvit o evropské prosperitě na pozadí hroutícího se průmyslu a zadlužování je dost odvážné,“ píše Drulák. Podle něj se Evropa od ruského plynu odřízla sama a její energetické problémy dále prohloubila podpora obnovitelných zdrojů. Kritizuje také evropský přístup k válce na Ukrajině, k jejímuž vyvolání podle něj evropské státy přispěly. Jde o jeho interpretaci příčin konfliktu, zatímco rozsáhlou invazi na Ukrajinu zahájilo v únoru 2022 Rusko.
Bývalý diplomat zpochybňuje rovněž tvrzení o úspěšné obraně evropských demokracií před nacionalismem a zahraničním vměšováním. Podle něj se taková obrana mění v potlačování politické opozice a veřejný prostor je místo poznatků zaplaven propagandou. Ironicky komentuje také nový evropský rámec pro mimořádné migrační situace, který má za stanovených podmínek umožnit dočasné úpravy běžných postupů. Úřední formulaci o „časově omezené a přesně vymezené flexibilitě“ zesměšňuje poznámkou, že po tak rozhodných slovech musejí veškeré pochybnosti o schopnosti Bruselu zasáhnout proti migraci ztratit opodstatnění.
Podobně odmítavě se Drulák vyjadřuje o evropských klimatických cílech. Zpochybňuje význam snižování emisí v EU, jejíž podíl na současných světových emisích oxidu uhličitého odhaduje přibližně na šest procent. Jeho argument však nezohledňuje historické emise ani kumulativní působení skleníkových plynů. Kritizuje rovněž záměr posílit evropskou koordinaci hasičských sborů, protože jednotlivé státy si podle něj dokážou při rozsáhlých požárech pomáhat i bez dalších bruselských iniciativ.
Všechny tyto výhrady spojuje s přesvědčením, že Evropská komise zasahuje do stále širšího okruhu činností. Poukazuje také na regulaci umělé inteligence, v níž podle něj Evropa zaostává za Spojenými státy a Čínou. Nejvýraznější příklad překračování pravomocí však spatřuje v zahraniční a bezpečnostní politice. „Leyenová je vůbec mistryně vlamování do oblastí, v nichž nemá žádné kompetence a kde nemá co dělat,“ píše bývalý diplomat.
Předsedkyni Komise vytýká zejména návrh Evropské bezpečnostní rady, která by měla prohloubit spolupráci členských států s dalšími partnery včetně Spojeného království, Norska, Kanady a Ukrajiny. Drulák ji přirovnává k NATO bez Spojených států a Turecka, zato s Ukrajinou. Jde o jeho charakteristiku zamýšlené spolupráce, nikoli o již vytvořenou organizaci nebo potvrzenou náhradu Severoatlantické aliance.
Ironicky komentuje také nabídku užšího institucionálního propojení Kanady s Evropskou unií. Von der Leyenová otevřela možnost přidruženého členství, pro které současné evropské smlouvy nemají zavedenou podobu. Drulák v obou iniciativách vidí snahu předsedkyně Komise prosazovat vlastní zahraničněpolitické ambice v oblastech, které podle něj náležejí především členským státům a vysoké představitelce EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
Právě postavení Kaji Kallasové představuje druhou výraznou část jeho komentáře. Drulák tvrdí, že von der Leyenová postupně přebírá iniciativu v oblastech, které tradičně spadaly do působnosti šéfky evropské diplomacie. Jako příklad uvádí oznámení přípravy nové evropské bezpečnostní strategie, kterou má Komise vypracovat ve spolupráci s Kallasovou. Podle bývalého diplomata tím předsedkyně Komise dále omezuje prostor vysoké představitelky.
Samotnou Kallasovou přitom Drulák nijak nešetří. Vytýká jí pokusy předkládat členským státům hotová zahraničněpolitická rozhodnutí i její postoje vůči Rusku, Číně a Spojeným státům. „Post vysoké představitelky obsadila slabou figurou z maličkého státu, kterou může osekávat, jak se jí zlíbí,“ píše o podle něj nerovném vztahu mezi von der Leyenovou a Kallasovou. Jeho hodnocení údajných motivů předsedkyně Komise však není doloženým popisem okolností Kallasové jmenování.
Bývalý diplomat odkazuje také na neshody kolem Kallasové návrhu vytvořit skupinu vysoce postavených poradců pro evropskou bezpečnost, který byl na začátku září po odporu některých členských států stažen. V tomto sporu spatřuje další doklad oslabování jejího postavení. Podle něj Kallasová svými zahraničněpolitickými iniciativami narazila i na představitele Unie, kteří jinak podporují tvrdý postup vůči Rusku.
Třetím představitelem EU, na kterého se Drulák zaměřuje, je předseda Evropské rady António Costa. Na rozdíl od von der Leyenové a Kallasové jej popisuje jako zdrženlivějšího politika, který dává přednost zákulisnímu vyjednávání. Podle Druláka nyní objíždí evropské metropole a snaží se získat podporu pro nové vlastní příjmy Unie v rozpočtovém období 2028 až 2034.
Evropská komise navrhla pro toto období dlouhodobý rozpočet ve výši téměř dvou bilionů eur. Jeho součástí jsou nové zdroje příjmů odvozené od emisních povolenek, uhlíkového vyrovnání na hranicích, nesebraného elektroodpadu, tabákových spotřebních daní a příspěvků velkých podniků. Komise jimi chce financovat společné priority, splácení dluhu z evropského fondu obnovy a omezit tlak na příspěvky z národních rozpočtů. Návrh dosud není přijatý a zavedení nových vlastních zdrojů vyžaduje jednomyslný souhlas členských států a následné schválení podle jejich ústavních pravidel.
Drulák tvrdí, že Costa nabízí rozdílným skupinám států výhody podle jejich postavení v unijním rozpočtu. Čisté přispěvatele má přesvědčovat možností snížit příspěvky z národních rozpočtů, zatímco zemím, které z evropských fondů více čerpají, má slibovat zachování finančních toků. „V obou případech nabízí faustovský pakt: členské státy si sice čistě rozpočtově polepší, ale EU vlastními příjmy posílí na jejich úkor,“ píše bývalý diplomat.
Konečné náklady podle něj stejně ponesou evropské podniky a spotřebitelé bez ohledu na to, zda budou odvody vybírat národní vlády, nebo jejich výnosy poputují do unijního rozpočtu. Připomíná také nesouhlas italské premiérky Giorgie Meloniové s novými evropskými daněmi. Navrhované vlastní zdroje však nemají všechny podobu přímých unijních daní a jejich zavedení podléhá schválení členskými státy.
V závěru komentáře Drulák rozlišuje mezi odmítáním jednotlivých iniciativ a možností změnit celkové směřování Evropské unie. Zpochybnit návrhy Kallasové nebo odmítnout Costovy rozpočtové požadavky je podle něj snazší než čelit Evropské komisi, která disponuje rozsáhlými institucionálními nástroji. Politickou protiváhu současnému vedení EU spatřuje v případném nástupu Marine Le Penové ve Francii a Alice Weidelové v Německu.
„Jedna věc je vysmát se Kallasové, jiná odmítnou Costa a ještě jiná pustit se do boje s Leyenovou. Komise má páky a mechanismy, jimiž umí umravnit kverulanty. O tom ví své i Meloniová. Jediný skutečný odpor může přijít z Německa nebo Francie, v tom nejlepším případě současně. Pokud chceme zahnat bruselská monstra, potřebujeme Le Penovou v Paříži a Weidelovou v Berlíně,“ uzavírá svůj komentář Petr Drulák.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: Svatopluk)
