To, co bylo v posledních dnech prezentováno v hlavních médiích jako hodnocení vystoupení českých představitelů na mezinárodní scéně, nepůsobí jako poctivá novinářská práce, ale jako ukázka selektivního přístupu, který rozlišuje podle politické příslušnosti, nikoli podle obsahu a významu projevu. V případě debaty ministra zahraničí Petra Macinky s Hillary Clintonovou se okamžitě rozběhla vlna titulků o ostudě, nekompetentnosti a selhání reprezentace, doprovázená komentáři plnými pohrdání a moralizování. Přitom podle dostupných faktů šlo o věcnou politickou diskusi, v níž ministr hájil své hodnoty, nenechal se zastrašit autoritou bývalé šéfky americké diplomacie a dokázal formulovat své postoje srozumitelně. To, že protivníka vyvedl z komfortní zóny, je v politické debatě legitimní a v kontextu mezinárodních vztahů spíše žádoucí než zavrženíhodné.
Kontrast s reakcí médií na vystoupení první dámy Evy Pavlové na Mezinárodním fóru je nápadný. Zatímco v prvním případě se hovořilo o poškození obrazu země, ve druhém nastalo ticho a ohleduplnost. Neobjevily se titulky o ostudě, neproběhla lavina ironických komentářů ani analýz o tom, jaký obraz to vytváří o České republice. Přitom vystoupení probíhalo v roli veřejně financované reprezentace, neboť vláda schválila institucionální zázemí a finanční podporu kanceláře první dámy, tedy státem hrazený aparát, náklady na reprezentaci, zaměstnance a provoz. Nejde tedy o čistě soukromou aktivitu, ale o veřejnou roli hrazenou z veřejných prostředků. Pokud někdo v této pozici vystupuje na mezinárodním fóru, má veřejnost právo hodnotit úroveň projevu stejně přísně, jako hodnotí vystoupení ministrů.
Selektivní mlčení médií nepůsobí jako empatie, ale jako ochranný štít pro ty, kteří jsou spojeni s politickým táborem, jemuž je mediální prostředí dlouhodobě nakloněno. Zatímco u politika s konzervativními postoji se okamžitě aktivují morální soudy o tom, že poškozuje obraz země, u první dámy spojené s podporovaným prezidentem se přísnost vytrácí. Tento rozdíl není nahodilý. Vypovídá o tom, že kritéria nejsou nastavena podle kvality reprezentace, ale podle toho, kdo stojí na pódiu.
Podobně nápadné je ticho organizací, které se běžně profilují jako strážci demokracie a jsou schopny mobilizovat veřejnost během hodin. Pokud je jejich cílem ochrana hodnot, pak by jednou z nich měla být i úroveň veřejného vystupování v mezinárodním prostoru. Absence jakékoli debaty o kvalitě reprezentace v případě první dámy a naopak rychlá eskalace kritiky v případě ministra působí jako další potvrzení dvojího metru. Reprezentace země přitom není soutěž poslušnosti ani recitační přehlídka bezchybné výslovnosti, ale schopnost formulovat vlastní postoje, vést politickou diskusi a hájit zájmy státu. Redukovat výkon na míru uhlazenosti znamená míjet podstatu.
Veřejnost velmi citlivě vnímá, kdy je metr rovný a kdy se ohýbá podle politické příslušnosti. Důvěra nestojí na empatii vyhrazené jedné straně, ale na konzistenci. Pokud se požaduje vysoký standard od ministra zahraničí, musí být stejný standard aplikován na každého, kdo vystupuje jménem státu a je za to nepřímo financován z veřejných prostředků. Jinak se z hodnocení reprezentace stává nástroj politického rámování, nikoli poctivé posuzování kvality.
Shrnutí je prosté a nepříjemné: ministr diskutuje s významnou zahraniční osobností a média mluví o ostudě, první dáma na mezinárodním fóru zápasí s projevem a média mlčí. To nevypadá jako náhoda, ale jako systém, v němž se přísnost uplatňuje selektivně. Otázkou není, zda někdo udělal drobnou chybu v projevu, to se může stát komukoli. Otázkou je, proč se stejná laťka nepoužívá pro všechny a proč je rovnost měřítka obětována politickému filtru. Bez férové debaty a bez rovného přístupu k hodnocení nemůže fungovat důvěra veřejnosti v média ani v samotnou reprezentaci státu.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: čt1)
