Evropská unie již schválila úvěrový program ve výši 90 miliard eur na podporu Ukrajiny v letech 2026 a 2027. Z toho má 60 miliard směřovat na obranné potřeby a 30 miliard na financování fungování ukrajinského státu. Evropská komise navíc 30. října předložila návrh na rozdělení zbývajících 45 miliard z tohoto již existujícího programu pro rok 2027. Nyní přichází s další půjčkou ve stejné výši, tentokrát nad rámec původního programu. Pokud bude schválena, celkový objem obou úvěrových rámců dosáhne 135 miliard eur. To neznamená, že celá částka již byla vyplacena, ale ukazuje to rozsah finančních závazků, které se v Bruselu postupně vytvářejí.
Důvodem je rychle se zhoršující finanční situace Ukrajiny. Pro příští rok se odhaduje dodatečná potřeba financování přibližně 70 miliard eur, z níž chce Evropská unie pokrýt zhruba dvě třetiny. Pokračující ruské útoky zvyšují náklady na obranu, obnovu energetické infrastruktury i základní fungování státu. Původní finanční plán proto přestává odpovídat skutečným potřebám. Jenže evropské veřejné finance nejsou v dobré kondici. Podle údajů Eurostatu dosáhl veřejný dluh členských států EU na konci druhého čtvrtletí letošního roku 82,9 procenta jejich souhrnného HDP. V eurozóně činil dokonce 88,8 procenta. Francouzský dluh vystoupal na 119,1 procenta HDP, italský na 139,9 procenta a řecký na 140,8 procenta.
Samotný nový úvěr ve výši 45 miliard eur jistě neznamená bezprostřední ohrožení existence Evropské unie. Nebylo by však odpovědné tvářit se, že společné půjčování nepřináší skutečné náklady. Dluh musí někdo financovat, za jeho splacení musí někdo ručit a úroky musí někdo zaplatit.
Drahá energie a protesty ukazují, že Evropa má vlastní krizi
Finanční možnosti Evropy navíc omezuje další energetický otřes. Agentura Reuters 16. listopadu upozornila, že evropské země zvyšují dovoz zkapalněného zemního plynu, přesto zůstávají zásoby před zimou mimořádně nízké. V EU a Británii dosahovaly k 11. listopadu přibližně 810 TWh, tedy asi o pětinu méně, než odpovídá desetiletému sezónnímu průměru. Omezené dodávky z Kataru, napětí kolem Hormuzského průlivu a rostoucí konkurence asijských odběratelů zvyšují riziko dalšího zdražování. Evropa přitom stále hledá způsob, jak zajistit energeticky náročnému průmyslu ceny, při nichž dokáže obstát v konkurenci Spojených států a Asie. Bez konkurenceschopného průmyslu přitom nebude mít ani dostatečně silnou daňovou základnu pro financování dlouhodobých politických a bezpečnostních závazků.
Evropské vlády se tak dostávají do nepříjemného rozporu. Na jedné straně zdůrazňují nutnost konsolidovat veřejné finance, omezovat schodky a hledat úspory. Na druhé straně podporují další společné půjčky, jejichž dlouhodobé náklady dosud nejsou přesně známy. Pokud Unie nedokáže přesvědčivě vysvětlit, jak chce financovat vlastní hospodářskou obnovu a současně dlouhodobou podporu Ukrajiny, může rostoucí nedůvěra veřejnosti ještě více zkomplikovat evropské rozhodování. Nejde pouze o účetní problém. Jde také o politickou udržitelnost evropské solidarity.
Německo tlačí na Česko. Kde končí evropská solidarita
V této situaci vstoupil do sporu německý kancléř Friedrich Merz. Požaduje, aby se na budoucím financování Ukrajiny podílely všechny členské státy. Současně spojil dohodu o finanční pomoci s jednáním o víceletém rozpočtu EU na období 2028 až 2034. Bez společné účasti všech zemí je podle jeho stanoviska ohrožena i širší rozpočtová dohoda. Proti tomu se staví Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Bulharsko. Český premiér Andrej Babiš již 10. listopadu v dopise předsedovi Evropské rady Antóniu Costovi odmítl, aby se budoucí financování Ukrajiny stalo podmínkou přijetí evropského rozpočtu. Současně zdůraznil, že další pomoc musí být spojena s věrohodnou strategií směřující k ukončení války a odpovídajícím politickým vlivem Evropské unie.
Německý požadavek otevírá zásadní otázku. Má být přístup k prostředkům určeným na zemědělství, regionální rozvoj nebo evropské investice politicky spojován se souhlasem členských států s další půjčkou Ukrajině? Takové propojení může vytvořit tlak na země, které mají odlišný názor na rozdělení finanční odpovědnosti. Na druhé straně Berlín argumentuje tím, že bezpečnost Ukrajiny je společným evropským zájmem a náklady nemohou nést pouze některé státy. Německo patří k největším poskytovatelům pomoci Kyjevu a zároveň je největším čistým přispěvatelem do rozpočtu EU. Spor tedy nelze redukovat pouze na ochotu či neochotu jednotlivých vlád pomáhat.
Odpověď nelze postavit pouze na předpokladu, že budoucí ruské reparace jednou pokryjí všechny náklady. Jejich získání je politicky i právně nejisté. Evropské rozpočty potřebují plán také pro situaci, kdy se očekávané prostředky nepodaří získat. Zastavení podpory Ukrajiny by současně nemuselo znamenat úsporu. Její vojenské oslabení by mohlo evropskou bezpečnost prodražit a přinutit členské státy k ještě vyšším obranným výdajům. Proto je nutné porovnávat nejen cenu pokračující pomoci, ale také možné hospodářské a bezpečnostní náklady alternativních scénářů.
Evropská unie se dostává do bodu, kdy už nestačí pouze oznamovat další miliardové balíky. Musí veřejnosti předložit věrohodný dlouhodobý finanční plán, který bude počítat s náklady na Ukrajinu, vlastní obranu, energetiku i obnovu konkurenceschopnosti evropského hospodářství. Jestliže se evropské státy budou dál zadlužovat, aniž budou schopny vysvětlit, kde jsou hranice jejich finančních možností, může se dnešní bezpečnostní solidarita postupně změnit v rozpočtový a politický problém. Skutečným testem odpovědnosti evropských politiků proto nebude pouze rozhodnutí o dalších 45 miliardách eur, ale schopnost prokázat, že jejich financování neoslabí ekonomické základy samotné Evropy.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, repro: eudebates)
Zdroje: 1. Financial Times – Brussels to propose €45bn Ukraine loan borrowed against EU budget; 2. Evropská komise – Finanční podpora Ukrajiny na rok 2027; 3. Eurostat – Veřejný dluh členských států EU, 21. října 2026; 4. Deutsche Welle – Protesty ve Francii; 5. Le Monde – Sociální nepokoje v evropských zemích; 6. Úřad vlády ČR – Dopis Andreje Babiše předsedovi Evropské rady, 10. listopadu 2026







