Místopředseda hnutí SPD Radim Fiala zveřejnil rozsáhlý příspěvek věnovaný budoucnosti Evropy. Opírá se v něm o text právníka a filozofa Drieua Godefridiho publikovaný Gatestone Institute a jednotlivá čísla a argumenty skládá do mnohem širšího politického obrazu. Podle Fialy totiž nejde pouze o migraci, porodnost nebo drahé energie, ale o několik souběžných procesů, které mohou zásadně změnit podobu evropských společností.
Fiala svůj závěr formuluje bez obalu. „Původní Evropa spěje kvůli EU k zániku i ekonomickému kolapsu a demograficky se mění ve třetí svět,“ napsal s tím, že podle něj je nutné „bojovat o přežití našeho národa a evropských národů“.
Godefridiho analýza mu poskytuje hlavní argumentační rámec. Její autor vykresluje situaci jako souběh krizí, které se navzájem násobí. „Evropa, jak jsme ji po staletí znali, civilizace založená na většinovém původním obyvatelstvu, společné kultuře, průmyslové prosperitě a určité představě svobody a vlastnictví, zřejmě směřuje ke svému zániku,“ cituje Fiala Godefridiho. Podle něj nemá přijít náhlý kolaps, nýbrž „pomalá a neúprosná eroze“ způsobená demografickými, energetickými, ekonomickými a institucionálními problémy.
Z této diagnózy Fiala vyvozuje také konkrétní politický požadavek. Podle něj je stále možné „zachránit před islamizací naši zemi a země Visegrádu a středovýchodní Evropy“.
Porodnost 1,34. Pomalé vymírání evropských národů
První velkou část argumentace tvoří demografie. Fiala upozorňuje, že v roce 2024 podle jím uváděných dat dosáhla úhrnná plodnost v Evropské unii v průměru pouze 1,34 dítěte na ženu, zatímco pro prostou reprodukci populace je potřeba přibližně 2,1 dítěte. V České republice podle něj připadalo 1,36 dítěte na ženu.
Z těchto čísel vyvozuje širší problém. Evropská populace stárne, ubývá lidí v produktivním věku a současně roste počet seniorů. Fiala zdůrazňuje, že SPD za řešení nepovažuje nahrazování chybějící populace další migrací. Jeho strana proto prosazuje podporu pracujících rodin s dětmi a dostupnější bydlení.
Godefridi popisuje demografický problém ještě ostřeji. „Méně evropských dětí znamená méně budoucích daňových poplatníků, méně inovátorů, méně vojáků i méně rodičů, kteří vychovají příští generaci,“ cituje jej Fiala. Autor tento proces označuje za „pomalou, multifaktorovou a neúprosnou demografickou sebevraždu“.
Do demografické rovnice ale podle této argumentace vstupuje také ekonomická situace mladých Evropanů, především dostupnost bydlení. Jako výrazný příklad používá Fiala Nizozemsko, kde podle Godefridiho ekologická omezení výstavby v kombinaci s vysokou migrací přispěla k situaci, kdy se vlastní bydlení pro řadu mladých lidí stává obtížně dostupným.
„Bez dostupného bydlení založí rodinu jen málokdo. Kdo si dnes ve třiceti letech pořídí děti, když stále bydlí u rodičů nebo v drahé garsonce?“ cituje Fiala. V některých částech Nizozemska podle příspěvku může i starší bungalov stát kolem milionu eur. Fiala se zároveň odvolává na studii Nizozemského interdisciplinárního demografického institutu NIDI, podle níž by bytová krize mohla vysvětlovat až čtvrtinu poklesu porodnosti.
Šest milionů přistěhovalců za rok. Varování před změnou Evropy
Nízkou porodnost evropského obyvatelstva Fiala spojuje s rozsáhlou migrací. Podle údajů, které uvádí, se v roce 2023 do Evropské unie přistěhovalo téměř šest milionů lidí, přičemž 4,9 milionu mělo přijít ze zemí mimo EU. V roce 2025 pak podle něj v Evropské unii žilo přibližně 64 milionů osob narozených mimo EU, tedy zhruba 14 procent obyvatelstva.
Další číslo se týká narozených dětí. Fiala uvádí, že v roce 2024 připadalo 15 procent živě narozených dětí na matky, které nebyly občankami žádného členského státu EU. V Německu, Španělsku, Portugalsku, Lucembursku a dalších zemích měl tento podíl překračovat dvacet procent.
Z těchto statistik vyvozuje zásadní kulturní otázku. „Evropa se demograficky mění ve třetí svět,“ tvrdí a odmítá představu, že rozsáhlá migrace může dlouhodobě vyřešit problém nízké evropské porodnosti.
Vedle samotných počtů příchozích upozorňuje také na otázku jejich integrace. Tvrdí, že v části západoevropských společností asimilace selhává, a poukazuje na segregaci, paralelní identity a podle něj rostoucí kulturní a bezpečnostní napětí, přičemž zvláštní pozornost věnuje islamismu. S migrací spojuje také kriminalitu. Tvrdí, že tam, kde státy zveřejňují statistiky podle původu pachatelů, jsou některé skupiny přistěhovalců v určitých typech násilné kriminality zastoupeny nadprůměrně.
Jako příklad uvádí zprávu Švédské národní rady pro prevenci kriminality z roku 2021. Podle jeho interpretace zjistila u lidí s přistěhovaleckým původem výrazné nadměrné zastoupení v některých statistikách kriminality. Fiala tuto část zasazuje do širšího tvrzení, že evropské státy nedokážou dostatečně úspěšně kombinovat masovou migraci, integraci a zachování společenské soudržnosti.
Green Deal, drahá energie a deindustrializace
Druhou velkou hrozbou pro budoucnost kontinentu je ve Fialově podání energetická a hospodářská politika. Energetickou politiku Evropské unie označuje za „šílenou“ a spojuje ji se Zelenou dohodou pro Evropu, klimatickými závazky a růstem nákladů evropského průmyslu.
Nejvýraznějším příkladem je pro něj Německo a projekt Energiewende. Připomíná odstavení německých jaderných elektráren, rozsáhlé investice do větrných a solárních zdrojů a tvrdí, že výsledkem jsou vyšší ceny elektřiny a zrychlující deindustrializace. Evropa podle argumentace, kterou Fiala přebírá, fakticky financuje dvě energetické soustavy, jednu závislou na počasí a druhou zajišťující stabilitu dodávek. Vysoké ceny energie pak podle něj oslabují konkurenceschopnost evropských firem vůči Spojeným státům a Asii.
Jako konkrétní příklad uvádí Belgii. Elektřina tam má být podle citovaných údajů přibližně třikrát dražší než ve Spojených státech, zemní plyn dokonce pětkrát dražší. Dopady podle Fialy už nejsou teoretické. Evropský chemický, ocelářský, automobilový a sklářský průmysl podle něj ztrácí schopnost soutěžit na světových trzích a některé firmy přesouvají výrobu jinam nebo provozy zavírají.
„Říká se, že Spojené státy inovují, Čína kopíruje a Evropa reguluje,“ připomíná Fiala známé rčení a dodává, že za tento model podle něj Evropa platí vysokou hospodářskou cenu.
Demografie se v této části vrací do ekonomické argumentace. Stárnoucí společnost totiž neznamená pouze méně pracovníků, ale také rostoucí náklady na penze, zdravotnictví a sociální systém. Fiala upozorňuje na vysoké veřejné zadlužení některých velkých evropských ekonomik včetně Francie a odvolává se rovněž na varování Mezinárodního měnového fondu před rozpočtovými náklady stárnutí populace.
Jednotlivé problémy se tak v jeho podání začínají skládat dohromady. Ubývá lidí v produktivním věku, rostou sociální výdaje, průmysl oslabují vysoké ceny energií a státy mají stále menší prostor tyto náklady financovat. Godefridi však za jeden z největších problémů nepovažuje pouze jednotlivé politiky, ale samotné institucionální uspořádání Evropské unie.
„Evropská unie je past,“ cituje Fiala Godefridiho
„Evropská unie je past,“ říká v citované pasáži Godefridi. EU podle něj není skutečným společným trhem, nýbrž „netransparentním, občany nevoleným a nikomu se nezodpovídajícím nadnárodním systémem“ vnucujícím jednotná rozhodnutí členským zemím.
Godefridi zpochybňuje také fungování jednotného trhu. Podle něj existuje skutečně společný evropský trh především na papíře, zatímco podnikatelé při expanzi do jiných členských států stále narážejí na množství národních právních a administrativních překážek. „Ve skutečnosti není v Evropě společný trh, společné jsou především evropské právní předpisy,“ cituje jej Fiala.
Kritika pokračuje u migrace, azylové politiky, energetiky, klimatu, hospodářské soutěže a státní podpory. Evropské smlouvy, směrnice, rozhodování Soudního dvora EU a možnost finančních sankcí podle Godefridiho výrazně omezují prostor národních vlád k radikální změně politiky.
„Evropská unie tak představuje trvalou institucionální brzdu, která znemožňuje provést nezbytně nutné radikální reformy,“ tvrdí Godefridi v pasáži, kterou Fiala cituje.
Nejrozsáhlejší historickou paralelu představuje Západořímská říše. Godefridi odmítá obraz civilizace, která zanikne jednou katastrofickou událostí. Řím podle něj oslabovala dlouhodobá kombinace demografických, ekonomických a společenských procesů.
Připomíná nízkou porodnost mezi Římany, pozdní sňatky, potraty, zabíjení novorozenců, bezženství a snahu císaře Augusta a jeho nástupců vývoj zvrátit pronatalitní legislativou. Současně podle něj rostla závislost říše na lidech přicházejících zvenčí. Nejdříve přicházeli jako spojenci, osadníci a vojáci, později podle Godefridiho vstupovaly na římské území celé kmeny zachovávající vlastní vedení, identitu a pravidla. Autor v tom spatřuje paralelu s dnešní debatou o schopnosti Evropy příchozí obyvatelstvo integrovat.
Do historického příměru zapojuje rovněž ekonomiku. Římskou říši podle něj postihovala relativní deindustrializace, rozsáhlé odlesňování, rostoucí ceny energie, vylidňování venkova a ztráta konkurenceschopnosti vůči periferiím. Aby Řím dokázal financovat armádu, příděly obilí a další výdaje, odpovídal podle Godefridiho vyššími daněmi, znehodnocováním měny, povinnými naturálními dodávkami, nucenými odvody a stále tvrdší regulací hospodářského života.
„Západořímská říše tedy nezanikla po jediné osudové porážce, snad s výjimkou symbolického roku 476, a nebyla dobyta jedním rozhodujícím úderem,“ cituje Fiala Godefridiho. Podle něj se říše „pomalu a nenápadně měnila zevnitř“, až se proměnila v mozaiku římsko-barbarských království a na místě klasické civilizace vzniklo něco nového.
Tento obraz používá Godefridi jako metaforu pro současnou Evropu. Tvrdí, že Evropa, „jak jsme ji po staletí znali“, nemusí ve své dnešní podobě přežít a může se stát společností „roztříštěnější, chudší, závislejší na vládě, méně svobodnou a méně evropskou“.
Do svého scénáře zapojuje státy Maghrebu, Turecko, Rusko i Spojené státy a předkládá také krajní představu budoucího politického vývoje Francie. Odkazuje na románovou vizi Michela Houellebecqa a tvrdí, že „islamistický prezident Francie“ se podle něj s vysokou pravděpodobností jednou stane skutečností. Jde o Godefridiho predikci, kterou Fiala přebírá jako součást širšího varování před směřováním západní Evropy.
Godefridi přitom své závěry odmítá označovat za pouhou prognózu. „Tohle není předpověď budoucnosti, ale popis toho, co se už děje,“ uzavírá s tím, že trendy jsou podle něj zdokumentované a institucionální mechanismy blokující zásadní změnu už existují.
Fialův příspěvek není pouze reprodukcí Godefridiho textu. Politik SPD jednotlivé argumenty zasazuje do dlouhodobých témat své strany, tedy odmítání masové migrace, odporu proti Green Dealu, kritiky současného směřování Evropské unie a důrazu na podporu rodin.
Za jednu z odpovědí na demografický vývoj označuje opatření pro pracující rodiny s dětmi a dostupnější bydlení. Současně odmítá představu, že evropské demografické problémy lze řešit masovou migrací ze zemí mimo Evropu.
Celým příspěvkem se táhne jedna základní myšlenka. Fiala nevykresluje demografii, migraci, energetiku, průmysl a fungování Evropské unie jako oddělená témata, ale jako části jednoho problému. Nízká porodnost podle této konstrukce oslabuje demografickou základnu, migrace mění složení společnosti, drahá energie podkopává průmysl, stárnutí zvyšuje nároky na veřejné finance a evropské instituce podle Godefridiho komplikují vládám možnost tento kurz radikálně změnit.
Fiala proto volí mnohem ostřejší jazyk než při běžné kritice jednotlivých evropských politik. Nemluví pouze o reformě Green Dealu, zpřísnění migrace nebo prorodinných opatřeních, ale celý spor staví jako otázku dlouhodobého zachování evropských národů. „Musíme bojovat o přežití našeho národa a evropských národů,“ shrnuje svůj politický závěr. Godefridiho pochmurnou diagnózu tím přenáší z obecné debaty o budoucnosti Evropy přímo do české politiky a spojuje ji s představou SPD o tom, jakým směrem by se měla Česká republika v Evropě vydat.
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
