Vox populi (ve své zdánlivé bezmoci) se proti moci u nás brání tou veselejší formou relativně „pasivní rezistence“, a to politickým vtipem. A čím víc ta demokratura utahuje šrouby, tím víc se rodí politických vtipů. A když se s kvantem politických vtipů roztrhne pytel, pak je jasno, že ta rádoby „vrchnost“ a ta „elita“ už má na kahánku, takže je to zase už jen otázka času. Jako už tolikrát v dějinách té naší země, píše Pavel Foltán v glose pro Prvnizpravy.cz.
Už někdy v polovině 90. let (čili zhruba jednu pětiletku po převratu) se tu zablesknul jeden politický vtip, jehož „update“ právě v těchto dnech vyběhl z vox populi. A už jede po zásluze přiléhavě – cituji: „Jaký je rozdíl mezi Bohem a prezidentem? Bůh si nikdy nemyslel, že je prezident.“ Inu, jak už po staletí dávno známo „vox populi – vox Dei“ (čili hlas lidu – hlas Boží). A na to nikdo normální nikdy nepotřeboval (a dodnes nepotřebuje) žádné opatření, byť i jen předběžné. Nic není horšího pro tyhle party & partičky struktur nemocných mocí, než když je spláchne příval politických vtipů – to je něco jako první „předmytí“ v bezkontaktní myčce (zatím). A ta sprcha humoru je už velmi hustá – přičemž všichni právní odborníci ještě nestačili poznamenat všechno k oné ústavně-soudní podivnosti.
A lid i národ už se náramně baví na účet nejen oné strany barikády „Baxovým“ ÚS počínaje, přes parlamentní partaje fialové opozice, až po Petra Pavla, co sám sebe degradoval z původně slibovaného „prezidenta všech“ pouze na opozičního politika – nota bene vrchního velitele jejich politických struktur. To je propadák asi jako když se neotevře padák. (Kdo ví, možná mu ho někdo jen špatně složil, ať už jen z blbosti, anebo „jen“ schválně – výsledek vyjde nastejno.)
To ústavně-soudní předběžné opatření ve stylu „večer objednáš, ráno v baxaboxu máš“ (citace z vox populi) si do toho září asi užije další várku právních poznámek od fundovaných a zkušených právníků, co se vyznají v právu (včetně ústavního), tak i v politice, a mají dlouholetou praxi. Nepochybně o tom (jako i nyní) bude informovat část těch objektivních, nezávislých a svobodných médií, zatímco z toho bulvárního mainstreamu se o tom veřejnost nedozví nic, protože opozičně servilní mainstream i tuhle pravdu cenzuruje, selekuje, vymlčuje, zakazuje zveřejnit, atd. – neboli „asi tak stejně, anebo podobně, jako za toho předchozího totáče“ – jak říká vox populi. No a zkuste mu to seriózně vyvrátit a dokázat mu, že nemá pravdu. Kdo bude mít odvahu?
Z celé řady těch relevantních poznámek právních odborníků, (co je mainstreamová média „vymlčela“), lze zmínit alespoň pár – pro příklad a rychlou lepší představu:
To předběžné opatření (PO) za normálních okolností vůbec nemělo být vydáno (tj. ty okolnosti k jeho vydání asi taky normální nebyly > viz – není následku bez příčiny) a odborná i obecná veřejnost si klade otázku, zda v tom spěchu k vydání toho PO to kolegium těch 13 soudců ÚS neudělalo i nějaké chyby, např. i v aplikaci zákonů při hledání analogií, atd. – jakož i hned při té aplikaci občanského soudního řádu (o.s.ř.) k vydání toho ústavního PO – čili jestli právě tady byla ta aplikační analogie o.s.ř. správná (adekvátní, případná, přiléhavá). Podle některých odborných názorů zjevně nebyla => ÚS ji vztáhnul k jiné části zákona o ÚS, kde posuzuje ústavní stížnosti ve věcech fyzických osob, nikoli státních orgánů. A vláda, ani premiér, ani „zamini“, ani „zaminýr“ a další nejsou v dotčeném případě (té kompetenční žaloby) „jen“ fyzickými osobami v tzv. „soukromoprávních“ věcech, ale jde tu o veřejné subjekty, i právnické osoby, atd. – což je podstatný rozdíl, který ani ÚS nemůže např. abstrahovat, ale ani ignorovat, či jinak přehlížet a nezohlednit. Totéž platí i pro úřad prezidenta, protože prezident coby funkcionář není „jen“ fyzická osoba, ale je to veřejný činitel, jehož status organicky jednoznačně spadá do oblasti práva veřejného – v daném případě zcela jasně a nepochybně (i nezpochybnitelně). Takže i ta jeho kompetenční žaloba je aktem v rámci státní správy = úkonem „nejvyššího úředníka“ (prezident je u nás úředník jako každý jiný funkcionář ve státní správě, byť je v hierarchii toho správního systému úředníkem nejvyšším – avšak stále je to úředník, „osoba veřejně činná“, co vykonává veřejnou službu lidu, který je podle Ústavy jediným nositelem státní moci). A to jsou axiomy, které MUSÍ respektovat každý = i ústavní soudci, (ale i prezident).
Platné právo se ve své systemizaci z jednoho podstatného hlediska dělí na právo soukromé (občanské, atd.) a na právo veřejné (např. správní, atd. – kam spadá i státní správa, včetně vrcholných orgánů státní správy, včetně vlády a prezidenta – i s jejich úřady (tj. úřad vlády, kancelář prezidenta republiky, ministerstva, atd.) – no a na ty všechny se vztahuje režim veřejného práva (nikoliv práva soukromého). Takže v rámci této systémově právní logiky měli dotčení ústavní soudci (především soudce zpravodaj a předseda soudu – a potažmo pak i ta další ústavní jedenáctka) aplikovat onu analogii – zde tzv. per analogiam iuris – nikoli podle o.s.ř., ale podle soudního řádu správního (s.ř.s.) – avšak to se v dotčené věci asi jaksi nehodilo. Možná už jen proto, že s.ř.s. už ve svém § 4 odst. 1 písm. d) kogentně (tj. nelze se zde odchýlit) a výslovně stanoví působnost soudů k rozhodování o kompetenčních žalobách (citace § 4 odst. 1 písm. d). Takže už systémově podle tohoto kogentního § 4 s.ř.s. ÚS měl aplikovat analogii s.ř.s. (tzv. z oblasti veřejného práva) a nikoli o.s.ř. (z oblasti práva občanského). To je dost podstatná (tj. i systémová) chyba v aplikaci práva, kterou by kdekoli kdokoli mohl označit za důvod k vnímání toho PO jakožto dubiózního i z toho hlediska. Přičemž dubiozita je důvodem k neplatnosti právního úkonu. A tak potažmo kdekoli kdokoli by pak mohl to PO ÚS považovat za neplatné. Přičemž i toto zcela nepochybně ví JUDr. Baxa (coby předseda ÚS), protože dlouhá léta působil také ve správním soudnictví coby předseda Nejvyššího správního soudu v Brně.
I vox populi ví (a zatím jen „předběžně“ připomíná), že ani ústavní soudci nejsou cosi jako „bohové z Olympu“ – ačkoliv nad rozhodnutím Ústavního soudu ČR ve zdejším právním řádu de iure už není žádná justiční instance. To ale v praxi neznamená, že by ÚS mohl mít ambice jako ta rybářova žena z té staré známé a poučné pohádky. Všichni soudci na všech soudech jsou vždy a bez výhrad povinni striktně zachovávat všechny procesní normy a v rámci řízení vždy musí správně vybrat i ty odpovídající hmotné normy v případě potřeby aplikace práva z jiné právní discipliny (zde to bylo k podpoře zákona o ÚS, přičemž aplikován byl o.s.ř., ač podle pocesněprávní logiky – a podle jiných právních názorů, než má ÚS, to měl být s.ř.s. – jak už bylo zde shora vyargumentováno). A není zase až tak shůry dáno „deus ex machina“ a podobně, že i případné chyby ústavních soudců jsou nedotknutelné a neřešitelné (byť i jinudy).
A tak třeba i Poslanecká sněmovna PČR by mohla k tomu PO ÚS např. akutně svolat svou mimořádnou schůzi, a v jejím rámci řešit zmíněnou (i jinou) problematiku také k tomu, co bylo shora zmíněno. A sněmovní usnesení má svou váhu – a na základě toho pak lze řešit i další systémové věci k prevenci, aby se tomu příště předešlo, ale i k „dokončení“ dotčené kauzy – od počátku zpolitizované a na justiční pole nepatřící – aby poslanci PS PČR vyslali jasný signál veřejnosti (tj. občanům, voličům a daňovým poplatníkům), a to dřív, než lid hlasitěji připomene jim (i těm 13 ústavním soudcům), že podle Ústavy ČR je to právě lid, kdo je zdrojem veškeré moci – také té soudní a jiné. A že i ÚS má „svatou“ povinnost respektovat Ústavu a řídit se její dikcí zcela na 100 % i bez nejmenšího stínu podezření byť i ze sebemenší politizace, a zejména – a to hlavně a především, že ÚS vždy a striktně musí ctít prioritu dikce Ústavy – čili nemůže preferovat ty tzv. „ústavní zvyklosti“ – ty nejsou pramenem práva – a psaný text Ústavy ČR má vždycky a všude v jurisdikci ČR neopomenutelnou prioritu. A náš právní řád je systém práva psaného = nikoli systém práva zvykového, jako je to např. v některých „anglosaských“ zemích a jejich dřívějších koloniích (tzv. Commonwealth counties). U nás není žádoucí ani pouhé míchání a účelové (či jen jako spontánní) prolínání obou těch systémů, či snahy o postupné ovlivňování našeho systému tím Západním – tzv. „precedenčním“ – což je u nás kritizováno už asi tak 35 let (bohužel zatím jen ad hoc). Takže i to se bude muset vyřešit v rámci nutné reformy justice.
Ostatně – příležitostně k věci ještě malá rekapitulace ad repetitio mater studiorum – (jak pravil už kdysi český „Učitel národů“ Jan Amos Komenský): V politickém systému ČR vláda není podřízena Ústavnímu soudu, takže ÚS nemůže vládě nařizovat, co a jak má činit, (avšak ÚS to v daném případě nerespektoval), přičemž ÚS ČR zde není součástí státní exekutivy ergo moci výkonné (což také všichni dotčení ústavní soudci nepochybně velmi dobře vědí). Dále vláda ČR systémově podléhá jen Poslanecké sněmovně, které také skládá své politické účty (např. vyslovení důvěry / nedůvěry, atd.). Navíc dále jen Parlament ČR vč. PSP může měnit Ústavu ČR – což nemůže ÚS a ten ani nemůže jaksi „exekutivně“ vykládat dikci Ústavy nota bene s politickým kontextem (či pozadím, apod.) a tím omezovat výhradní kompetence Vlády ČR byť i ve prospěch prezidenta republiky – což ale v dotčené kauze ÚS učinil (podle mnoha názorů odborníků, i podle už velké řady ohlasů veřejnosti). A dále ještě navíc u nás v ČR prezident republiky ani jako „reprezentant“ státu není nadřízeným Vlády ČR, ani premiéra, ani ministrů – čili nemůže jim „velet“ (ani jako „vrchní velitel“), a to např. ani v zahraniční politice, kde podle výslovné dikce Ústavy ČR je prezident vázán tím, co v dané oblasti vláda dělá, přičemž prezident navíc ke svým event. úkonům potřebuje souhlas vlády (a v písemných úkonech kontrasignaci). A to nepochybně vědí také ti prezidentovi poradci & přátelé „po boku“. Prezident republiky není nadřízen vládě, ani Sněmovně v žádné části svých exekutivních agend a kompetencí (povětšinou tzv. ceremoniálních) – což je v praxi „symbolizováno“ např. v legislativním procesu tím, že v případě tzv. „prezidentského veta“ (tj. když prezident nepodepíše nějaký zákon), pak Sněmovna může to prezidentovo „veto“ následně přehlasovat, což také nezřídka činí (a podobně např. i v případech tzv. senátního veta) – v tom je Sněmovna de iure jasný suverén z titulu příslušných zákonů. A podobně ve státní exekutivě je suverén vláda. Podle ohlasů z vox populi by právě tohle – jak dotčeným soudcům ÚS, tak i prezidentu republiky – bez dalšího odkladu svým odpovídajícím úkonem (ať už např. usnesením, ap.) měla jasně sdělit jak poslanecká sněmovní většina (s opozicí zjevně ani v tom nelze počítat), tak i vláda.
Vláda mohla (a podle názoru některých zkušených právníků) i měla poté, co jí ÚS doručil to své PO, ihned zaslat na ÚS návrh na zrušení toho PO a odůvodnit svůj návrh i tou argumentací, co je shora uvedena. Přičemž ještě i nyní na tento úkon má vláda čas. (I přes to, že tomu PO vláda už vyhověla. To z hlediska logiky podání toho návrhu na zrušení PO nebrání tomu, aby vláda nemohla, resp. neměla svůj návrh na zrušení toho PO podat. Přinejmenším by si otevřela svůj další manévrovací prostor a tím by možná inspirovala ten ÚS k větší pozornosti a systémovosti.) ÚS bude muset v této kause vydat ještě to rozhodnutí (tzv. nález) ve věci samé a tam to bude muset pořádně, jak se říká „neprůstřelně“) odůvodnit – což asi bude tvrdý oříšek i pro těchto 13 ústavních soudců. A to ta shora zmíněná právní argumentace ještě zdaleka není všechno, co by se k tomu dalo na adresu ÚS kriticky podotknout. Ale pro dnešek už to stačilo.
Nicméně memento – právě tahle kauza včetně jejích okolností, souvislostí, synergií, ale i různých rizik (ať ještě latentních, tak i těch otevřených – již nyní viditelných), to je velmi vážná věc, kde už končí veškerá legrace. Protože i českému lidu a národu někdy může dojít jeho (někdy až neuvěřitelná) tolerance s některými strukturami. A z historie dobře známe co všechno a jak se stalo, když lid zemí Koruny české byl v sebeobraně (vrchností & spol.) donucen opustit svůj geniální smysl pro humor a musel použít i jiné síly.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:foto:Jarka Foltánová)
