Veřejná debata o podobě státu se pravidelně vrací k otázce, zda si Česká republika udržuje instituce spíše ze zvyku než z reálné potřeby. Hradní stráž patří mezi nejviditelnější symboly státnosti, ale zároveň i mezi útvary, u nichž se nabízí nepříjemná otázka, zda jejich rozsah odpovídá skutečným bezpečnostním potřebám, nebo spíše historickému setrvačníku a institucionální pohodlnosti. Zatímco vlády opakovaně mluví o úsporách, racionalizaci státní správy a tlaku na efektivitu, u prezidentské ochrany se debata často uzavírá poukazem na tradici a symboliku. Právě to je však slabé místo celé argumentace, protože symbolika sama o sobě ještě neospravedlňuje dlouhodobé rozpočtové náklady.
Hradní stráž je prezentována jako komplexní ozbrojený útvar s bezpečnostními i ceremoniálními úkoly. Podle současných oficiálních údajů má Hradní stráž přibližně 700 až 800 osob. Tento počet zahrnuje nejen důstojníky a poddůstojníky, ale i civilní zaměstnance, kteří se podílejí na logistické a administrativní podpoře útvaru. V praxi to znamená, že se v jedné instituci mísí reprezentace státu, ochrana osoby prezidenta, ochrana rozsáhlého areálu Pražského hradu a logistické zázemí. Takto široký záběr může na papíře vypadat jako racionální centralizace, ve skutečnosti však vyvolává otázku, zda nejde spíše o koncentraci úkolů, které by šly rozdělit mezi specializované složky s jasnou odpovědností. Ochrana hlavy státu je primárně bezpečnostní úkol, který v jiných zemích zajišťují specializované policejní jednotky nebo útvary tajných služeb. Ceremoniální funkce je naopak otázkou reprezentace a protokolu. Spojování obou rolí do jednoho rozsáhlého útvaru vytváří strukturu, která se jen obtížně podrobuje skutečné racionalizaci.
Zastánci současného modelu často odmítají jakékoli srovnání se zahraničím s tím, že Pražský hrad je specifický a jeho provoz je náročnější. To je nepochybně pravda, ale neznamená to, že by se stát neměl ptát, zda je současná struktura nejefektivnějším řešením. Veřejnost vidí především ceremoniální strážce u bran, ale platí celý aparát, který funguje v zákulisí. Pokud má být argumentem otevřenost Hradu veřejnosti, pak by se nabízela úvaha, zda část běžné ochrany nemůže převzít policie, která je na podobný typ provozu standardně vybavena a jejíž infrastruktura je již financována z rozpočtu. Udržování paralelních bezpečnostních struktur v rámci armády pak působí spíše jako relikt doby, kdy se bezpečnostní logika státu řídila jinými prioritami.
Často se také objevuje srovnání s menšími ceremoniálními gardami v zahraničí, například se Švýcarskou gardou ve Vatikánu, která má výrazně menší počet členů a přesto plní jasně vymezený ochranný úkol. Rozdíly v prostředí jsou zřejmé, ale srovnání je přesto užitečné v jedné rovině, ukazuje totiž, že ochrana hlavy státu nemusí nutně znamenat udržování rozsáhlého samostatného útvaru s širokým spektrem činností. Přehled základních faktů o zahraničních gardách ilustruje, jak odlišně lze ochranu nejvyšších představitelů pojmout. Český model se v tomto světle jeví spíše jako kombinace bezpečnostní služby a státního ceremoniálu, která se historicky vyvinula, ale nikdy nebyla skutečně podrobena hlubší revizi.
Problémem celé debaty není samotná existence Hradní stráže, ale absence otevřené diskuse o tom, jaké úkoly má plnit v podmínkách dnešní bezpečnostní reality. Stát se tváří, že jde o nedotknutelný symbol, přitom jde o instituci financovanou z veřejných peněz, která by měla podléhat stejným nárokům na efektivitu jako jakákoli jiná složka veřejné správy. Pokud vláda vyžaduje úspory po zdravotnících, učitelích či úřednících, je těžko obhajitelné, proč by se podobné otázky neměly klást i u útvarů spojených s nejvyššími státními funkcemi. Symbol státu by neměl být chráněn před kritikou jen proto, že je symbolem. Právě naopak, čím silnější je symbolická hodnota, tím větší odpovědnost by měla existovat při nakládání s veřejnými prostředky.
Závěrem se nabízí nepohodlná, ale legitimní otázka, zda Česká republika nepotřebuje spíše revizi celého modelu ochrany prezidentské instituce než jen obhajobu stávajícího stavu. Nejde o to oslabit bezpečnost nebo zpochybnit význam státních rituálů, ale o to, zda stát nepěstuje nákladný aparát, který přežívá spíše díky tradici než díky racionálnímu vyhodnocení přínosů a nákladů. V době, kdy se každá miliarda v rozpočtu stává politickým tématem, by bylo překvapivé, kdyby právě tato oblast měla zůstat mimo kritický pohled.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Swiss_Guard
