Publicista Pavel Šik začíná svůj komentář bez diplomatických kudrlinek a bez snahy o opatrný jazyk. „Larídžání je mrtvý. Kdo teď řídí Írán?“ píše hned v úvodu. Podle něj nejde jen o další jméno na seznamu zabitých představitelů režimu, ale o moment, který završuje dramatickou proměnu íránského mocenského systému. Muž, jenž po zabití nejvyššího vůdce fakticky převzal roli civilního koordinátora státu, je pryč. A s jeho smrtí se podle Šika uzavírá série událostí, které během několika týdnů rozbily strukturu moci v Teheránu způsobem, jaký moderní dějiny Íránu nepamatují.
Šik připomíná, že všechno začalo 28. února. V první den operace zemřel při přesném úderu na své sídlo v Teheránu nejvyšší vůdce Alí Chameneí. Spolu s ním padli lidé, kteří tvořili absolutní vrchol rozhodovací pyramidy režimu. Zabiti byli velitel Revolučních gard Mohammad Pákpúr, náčelník generálního štábu Abdolrahím Músaví, ministr obrany Amír Nasírzáde i dlouholetý bezpečnostní stratég Alí Šamchání. Šik tento okamžik popisuje jako zásah, který jedním úderem odstranil celé jádro režimu. „V jednom úderu padlo celé rozhodovací jádro,“ konstatuje.
Podle Šika je důležité připomenout ještě jednu věc. Írán toto vedení přitom sestavil teprve nedávno. Už předtím totiž proběhla první vlna zásahů během loňské operace Rising Lion. Jinými slovy, režim sotva stačil znovu poskládat vrchol své hierarchie a byl zasažen znovu. Tentokrát ještě tvrději.
Následující dny přinesly další údery, tentokrát hluboko do zpravodajských struktur Revolučních gard. Jak Šik popisuje, podle dostupných informací byli eliminováni čtyři vysoce postavení představitelé jejich rozvědky – šéf zahraničního zpravodajství Džavád Púrhosejn, bezpečnostní ředitel Mohammad-Rezá Bádžestání, velitel protiteroristické jednotky Alí Chejrándíš a poradce pro válku s Izraelem Saíd Ehyá Hamídí. Samostatná vlna pak zasáhla elitní jednotky Quds Force, které koordinují přesuny zbraní a financí pro íránské proxy sítě v regionu.
Seznam ztrát pokračoval. Padl i velitel milicí Basídž Ghólámrezá Solejmání. A nakonec přišla zpráva o smrti Larídžáního, muže, který byl podle Šika pragmatikem a zároveň spojovacím článkem mezi ideologickým jádrem režimu a technokratickým aparátem státu. Celková bilance po osmnácti dnech je podle kombinace otevřených zdrojů a oficiálních vyjádření šokující (více než čtyřicet eliminovaných představitelů na úrovni vrcholného vedení).
Šik k tomu dodává větu, která shrnuje celou situaci: „Nic srovnatelného v moderní historii země nemá precedens.“
Takový zásah přirozeně vyvolává otázku, kdo vlastně dnes v Íránu rozhoduje. Podle Šika je formální odpověď jednoduchá, a zároveň hluboce problematická. Nad systémem stojí nový nejvyšší vůdce Modžtabá Chameneí, syn zabitého ajatolláha. Byl zvolen Shromážděním expertů 9. března jako třetí nejvyšší vůdce Íránské islámské republiky.
Jenže okolnosti této volby jsou podle Šika přinejmenším znepokojivé. Revoluční gardy údajně tlačily na členy shromáždění, aby hlasovali právě pro Modžtabu. Volba se odehrála v utajení, částečně online a pod silným tlakem. Pro režim, který vždy odvozoval legitimitu od náboženského mandátu a konsenzu duchovních, to podle Šika představuje vážnou trhlinu.
Navíc samotná postava nového vůdce působí téměř surrealisticky. Od svého jmenování se na veřejnosti neobjevil ani jednou. Jeho prohlášení čte hlasatel státní televize, zatímco na obrazovce se objevuje pouze nehybná fotografie. Íránský velvyslanec na Kypru přiznal, že nový vůdce je hospitalizován se zraněními. Američtí představitelé naznačují ještě dramatičtější scénáře.
Celá situace dostala podle Šika téměř groteskní rozměr. Státem podporované kanály začaly šířit videa vytvořená pomocí umělé inteligence, na nichž Modžtabá pronáší projevy nebo stojí po boku svého otce při historických okamžicích, které se nikdy nestaly. V Teheránu se podle Šika objevilo ironické označení „AI ajatolláh“.
Reálný stav přitom nezná nikdo mimo úzký okruh lidí kolem režimu. Objevují se dokonce i bizarní spekulace, které mají podle Šika spíše charakter psychologické hry než ověřených informací. Na sociálních sítích koluje například tvrzení, že západní tajné služby informovaly Donalda Trumpa o údajné homosexualitě nového vůdce. „Podle mého to může být i strategie, jak naštvat Modžtabu, aby se postavil před kamery,“ poznamenává v komentáři na sociální síti facebook Šik.
V celé té změti informací si ale Šik všímá jedné zvláštní anomálie. Ministr zahraničí Abbás Aragčí zůstává naživu, vystupuje v médiích a poskytuje rozhovory stanicím jako CNN nebo CBS. Minulou neděli dokonce v přímém přenosu komentoval podmínky případného ukončení války.
Šik nad tím pozvedá obočí. „Zvláštní,“ píše. V operaci, která systematicky zasáhla ministry, náčelníky štábu, zpravodajské šéfy i velitele milicí, působí přežití ministra zahraničí jako nápadný vzorec.
Podle něj to ale může mít logické vysvětlení. V podobných konfliktech totiž existuje praxe, kdy je ponechán naživu diplomatický prostředník. Postava, přes kterou lze v pravou chvíli otevřít komunikační kanál, aniž by to vyžadovalo veřejné ústupky.
Aragčí podle Šika přesně tento profil splňuje. Je dostatečně seniorní, aby měl mandát k jednání, a zároveň není považován za skutečného rozhodovatele. Jeho přímý nadřízený (právě Larídžání) byl totiž zabit.
Po jeho smrti se tak podle Šika pozornost přesouvá k jiné postavě. Ahmad Vahídí. Muž, který se od 1. března stal velitelem Revolučních gard.
Jeho životopis je podle Šika fascinující právě svou nenápadností. Patřil k zakladatelům gard na konci sedmdesátých let, vedl elitní jednotky Quds Force ještě před generálem Solejmáním a později zastával post ministra obrany i ministra vnitra. V osmdesátých letech dokonce zastupoval Revoluční gardy při tajných jednáních s administrativou Ronalda Reagana během aféry Iran-Contra.
Do čela gard se přitom dostal téměř nepozorovaně. Chameneí ho jmenoval zástupcem velitele teprve na konci roku 2025. Ještě několik měsíců před válkou byl mimo veřejný radar. A právě to ho podle Šika pravděpodobně zachránilo.
Jeho jméno ale provází i temná minulost. Interpol na něj vydal takzvanou červenou výzvu kvůli podezření z účasti na bombovém útoku na židovské centrum AMIA v Buenos Aires v roce 1994, při němž zemřelo 85 lidí.
Podle Šika to může být problém pro jakákoli budoucí jednání. Přesto se právě tento muž může stát skutečným mocenským centrem dnešního Íránu.
Revoluční gardy totiž nejsou klasickou armádou. Jsou záměrně budovány jako decentralizovaná struktura, která má přežít i rozsáhlé ztráty ve vedení. Vahídí tak podle Šika neřídí rigidní hierarchii, ale koordinuje síť, která je navržena tak, aby fungovala i bez jednoho vrchního velitele.
Z toho podle Šika plyne jednoduchý, ale zásadní závěr. Írán dnes funguje na improvizovaném modelu moci. Na jedné straně stojí decentralizované vojenské velení Revolučních gard. Na druhé diplomatická fasáda reprezentovaná ministrem Aragčím. A nad tím vším formální autorita nového vůdce, jehož skutečný stav i vliv zůstávají nejasné.
Jak Šik uzavírá svůj komentář, Írán dnes může být řízen mužem, „jehož většina světa ještě před třemi měsíci neznala“. A právě to dělá z dnešní situace v Teheránu jednu z nejnepředvídatelnějších geopolitických rovnic současnosti.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: voxtv)
