Prý Trump pořád tápe, chce Ameriku silnou, ale neví, jak to udělat, proto tak často mění své postoje. Evropu nezná, což ho prý dráždí, protože je tak jiná, než Amerika.
A pak to přijde. Pithart o Trumpovi tvrdí, že „Nikdy v Evropě nepobyl.“ O kousek dál ale píše, že nejdéle v Evropě byl v roce 1990, když přiletěl na pohřeb svého tchána do Zlína. Čert aby se v Pithartovi vyznal. Hlavně že on rozumí Trumpovi i Americe.
A už jsme u toho. Pithart kategoricky tvrdí, že Trump nerozumí Rusku. Pak ovšem intelektuálsky asociuje, že vlastně „Rusku rozumí málokdo, ačkoliv o tom, jak mu rozumět, byly napsány stohy knih. Ruská duše, to je strašidlo všech strašidel, láká, svádí, děsí, odpuzuje ...“
Nu, každý máme občas těžké chvilky, ale není nutno s tím obtěžovat veřejnost.
Pithart dále konstatuje, že „Rusko je naším osudem stále. Lámeme si hlavu nad tím, jak je možné, že i po zkušenostech s ním z roku 1968 je u nás tolik rusofilů, dnes putinofilů. A zdá se, že jich přibývá.“
To už je jak zprávy Rádia Jerevan! Zkušenosti z roku 1968 nebyly udělány s Rusy, ale s některými státy Varšavské smlouvy, přičemž v sovětském politbyru měli hlavní slovo Ukrajinci, když už jde řeč o národnostech. A tu zkušenost s okupací jsme udělali za tichého souhlasu Spojených států amerických, neboli – jak zní název knížky Tomáše Smetánky: „Podívám se na to ráno“ (to byla slova amerického prezidenta L. B. Johnsona poté, co mu 20. srpna 1968 ve 20.15 sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin předal zprávu o vstupu vojsk do Československa).
Býti rusofilem znamená propadnout kouzlu ruské kultury, jejíž význam je celosvětový a dějinný. Nic to nevypovídá o politických postojích. To bychom přece – vedeni Pithartovou „logikou“ – nesměli mít rádi ani kulturu americkou, kterou sice stěží, ale přece jen lze nalézt pod příkrovem příšerného balastu, který se k nám nahrnul. To bychom ani nesměli mít rádi katolickou církev, zvláště po zkušenostech s inkvizičními tribunály. To bychom ani nesměli mít rádi kulturu německou, a to by si germanofil Pithart měl uvědomit ponejprv, než napíše takovou nebetyčnou pitomost.
Prvnizpravy.cz - Jan Schneider: Ne zbrojení, ale myšlení
Opravdu asi nebylo ten den příliš větru v mlýnech mysli jeho. Spíše bezvětří, protože, jak píše dál – „Trump se Ruska nebojí; ve válečném střetnutí – nedej Bože! – by Amerika Rusko evidentně porazila.“ A blížíme se k podstatě věci. „Co tedy? Ulichotit Trumpa? Aby se konečně zvetil a ukázal Putinovi sílu Ameriky?“
Ano, u mnoha bývalých disidentů vidím příznaky té choroby moci. Po létech represe jak je lákavé vyměnit si role a stát na straně silnějšího, silácky pokřikovat a poštěstí-li se to, někdy i někoho přidusit! Nicméně platí tu (ovšemže s pochopitelnými výjimkami) pravidlo, že čím více lidé za minulého režimu skutečně trpěli, tím méně jsou pomstychtiví. A nejvíce pomstychtiví jsou téměř bez výjimek ti, kteří žádnými represemi netrpěli, protože byli důležití jako špička stínu trusu koně sluhy mého, jak poeticky praví Španělé. Ti nejpomstychtivější totiž nemohou tomu totalitnímu režimu zapomenout, že je přehlížel, a tak je připravil o dobré kádrové profily, protože oni jinak než politruci uvažovat neumějí.
A konkurenční pomstychtivou skupinou jsou pak ti, kteří si tak vyřizují účty sami se sebou, se svým chováním v minulosti, se svými chybami a selháními, někdy i zradami. Ty po každém převratu najdeme v čele událostí, jak usilovně likvidují po sobě stopy, a brání se zvýšenou agresivitou.
Pithart končí zase jako typický obyvatel hermeticky uzavřené bubliny, bez reflexe, povýšeně, prostě bublifuk: „Záleží na každém z nás ... na tom, abychom více mysleli, než ‚měli pocit‘. To je ta hlavní myšlenka.“
Nu, přejmež to jemu v míře více než plné, zasluhoval by si to. Jenže podmínkou skutečného myšlení je především odstup, sebereflexe. A zde by mohl být kámen úrazu.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
