Debata o České televizi a Českém rozhlasu se v posledních týdnech točí kolem financování a údajného ohrožení nezávislosti. Jenže tato diskuse má jednu zásadní slabinu. Mluví se o vlivu politiky, ale téměř nikdo nepopisuje, jak systém funguje ve skutečnosti. A právě tam se ukazuje, že představa absolutní nezávislosti je spíše ideál než realita.

Nezávislost řízená politikou

Základní konstrukce veřejnoprávních médií v Česku je jasná. Klíčovou roli hrají rady, které dohlížejí na fungování institucí a volí jejich vedení. Jenže tyto rady nejsou neutrálním orgánem mimo politiku.

Členy rad volí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a v případě některých funkcí se podílí i Senát Parlamentu České republiky. Jinými slovy, složení rad je výsledkem politického procesu. Strany nominují kandidáty, parlament je volí a tím vzniká orgán, který má garantovat nezávislost médií.

Tento model má svou logiku. Má zajistit, že média nebudou podřízena jedné vládě, ale širšímu spektru politických sil. Zároveň ale vytváří paradox. Instituce, která má být nezávislá na politice, je řízena orgánem, který vzniká přímo politickou cestou.


Iluze apolitického modelu

Právě tento fakt se v současné debatě často přehlíží. Když opozice varuje před „ovládnutím médií státem“, vytváří dojem, že dnešní model je od politiky oddělený. To ale není přesné.

Politický vliv existuje už dnes. Projevuje se ve volbě radních, ve veřejných tlacích, v mediálních kampaních i v nepřímém ovlivňování atmosféry kolem institucí. Rozdíl není v tom, zda vliv existuje, ale v tom, jak je rozložený a jak silné jsou proti němu pojistky.

Proto je zavádějící prezentovat současný model jako záruku absolutní nezávislosti. Stejně tak je zavádějící tvrdit, že změna financování automaticky znamená její konec. Realita je složitější. Nezávislost není stav, který lze jednou provždy zajistit jedním zákonem. Je to proces, který se musí neustále udržovat.

V evropském kontextu existují různé modely. Některé země mají silnější parlamentní vliv, jiné více technokratické systémy jmenování. Některé kombinují veřejné instituce s expertními komisemi. Žádný model není dokonalý. Každý hledá rovnováhu mezi odpovědností a nezávislostí.

Problém není systém, ale jeho fungování

Zásadní otázka proto nezní, zda má být systém politický, nebo nepolitický. To je falešné dilema. Každý veřejnoprávní systém v demokracii je do určité míry politický. Klíčové je, jak funguje v praxi.

A právě zde se ukazuje slabina českého prostředí. Debata o radách a kontrole médií je minimální. Veřejnost často ani netuší, kdo radní jsou, jak byli vybráni a jaké mají kompetence. Politici naopak využívají téma médií spíše jako nástroj konfliktu než jako oblast, kterou je třeba systematicky zlepšovat.


Bez těchto otázek zůstává celý systém na půli cesty. Formálně existují pojistky, ale jejich reálná účinnost je závislá na politické kultuře a ochotě pravidla dodržovat.

Kontrola bez důvěry nefunguje

Celá debata se tak opět vrací k širšímu problému, který se táhne celou sérií. Veřejnoprávní média nejsou ohrožena jen jedním návrhem zákona nebo jedním politickým rozhodnutím. Jsou vystavena dlouhodobému tlaku, který vychází z nejasně definované role, sporné efektivity a nedostatečně srozumitelné kontroly.

Pokud má být jejich nezávislost skutečně obhajitelná, nestačí argumentovat existencí rad nebo současným způsobem financování. Je potřeba otevřeně pojmenovat, jak systém funguje a kde má slabiny.

Jinak bude každá další debata vypadat stejně jako dnes. Jedna strana bude varovat před ovládnutím, druhá před neefektivitou. A veřejnost zůstane mezi těmito dvěma pohledy bez jasné odpovědi.

Skutečná otázka totiž nezní, zda jsou Česká televize a Český rozhlas nezávislé. Otázka zní, zda je jejich nezávislost dostatečně transparentní, důvěryhodná a dlouhodobě udržitelná. A právě na tuto otázku zatím český systém nedává přesvědčivou odpověď.