Debata o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu se dostala do bodu, kdy přestává být debatou a stává se politickým konfliktem. Návrh ministra kultury na zrušení koncesionářských poplatků a přechod na financování ze státního rozpočtu vyvolal okamžitou a velmi ostrou reakci opozice. Jenže při bližším pohledu je zřejmé, že se nevede spor o podobu veřejné služby, ale o mocenský rámec, ve kterém bude fungovat.
Financování jako zástupný boj
Vládní návrh je přitom poměrně konkrétní. Počítá se zrušením poplatků a nahrazením financování pevně stanovenou částkou ze státního rozpočtu, přibližně 5,7 miliardy korun pro Českou televizi a 2 miliardy pro Český rozhlas, s pravidelnou valorizací.
Zásadní ale není samotný návrh. Zásadní je reakce, kterou vyvolal. Opozice okamžitě přešla k mimořádně silné rétorice. Padla slova o „likvidaci veřejnoprávních médií“, „zestátnění“ nebo „útoku na demokracii“.
Například Vít Rakušan hovoří o „bezprecedentním útoku na jeden z pilířů demokracie“, zatímco další politici mluví o „orbánovské cestě“ nebo o tom, že změna „nevyhnutelně zničí nezávislost“.
Taková tvrzení jsou ale z hlediska věcné analýzy problematická. Evropská praxe totiž ukazuje, že financování ze státního rozpočtu samo o sobě neznamená konec nezávislosti. Existuje v řadě demokratických zemí a jeho dopady závisí na konkrétních pojistkách, nikoliv na samotném modelu.
Jinými slovy, tvrzení, že změna financování automaticky znamená konec demokracie, není argument. Je to politická zkratka.
Nezávislost jako slogan
Podobně problematická je i další linie kritiky. Opozice opakovaně tvrdí, že přímé financování znamená ovládnutí médií státem. Jenže tento argument přehlíží základní fakt.
I současný systém není od politiky oddělený. Rady České televize a Českého rozhlasu jsou jmenovány Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky a Senátem Parlamentu České republiky. Politika tak do fungování veřejnoprávních médií vstupuje už dnes, a to zcela otevřeně.
Zároveň zaznívá zásadní protiargument, který by neměl zapadnout. Pokud bychom přijali tezi, že financování ze státního rozpočtu automaticky znamená ztrátu nezávislosti, pak by bylo logické se ptát, zda by stejné pravidlo nemělo platit i pro jiné veřejné instituce. Soudy, policie nebo státní zastupitelství jsou financovány přímo ze státního rozpočtu a přesto od nich očekáváme nezávislost. Nikdo vážně nenavrhuje, aby si občané tyto instituce financovali individuálně, aby byly „více nezávislé“.
Tento argument samozřejmě nelze mechanicky přenášet, protože média mají odlišnou roli než soudní moc. Přesto ale ukazuje zásadní rozpor v současné debatě. Nezávislost institucí není dána samotným zdrojem financování, ale především kvalitou institucionálních pojistek, kontrolních mechanismů a politické kultury.
Výroky některých představitelů opozice tak působí spíše jako mobilizační nástroje než jako reálná analýza. Pokud někdo tvrdí, že změna financování automaticky „zničí nezávislost“, pak ignoruje zkušenost řady evropských zemí i základní principy fungování veřejnoprávních institucí.
Ztracený smysl celé debaty
Největší problém celé situace ale leží jinde. V tom, co v debatě úplně chybí. Nikdo se vážně neptá jak má vypadat program České televize, jakou roli má hrát Český rozhlas, co je ještě veřejná služba a co už komerční obsah a v neposlední řadě kolik to má stát a kolik to skutečně stojí.
Místo toho se řeší, kdo bude držet kontrolu nad financováním. Forma financování se stala hlavním tématem, zatímco obsah, efektivita a smysl existence médií zůstávají stranou.
To je zásadní chyba. Protože ani nejlepší model financování nemůže zachránit systém, který nemá jasně definovanou roli. A naopak, dobře definovaná veřejná služba může fungovat v různých finančních modelech.
Současná debata tak směřuje k paradoxu. Politici vedou ostrý spor o něco, co je ve skutečnosti až druhotné. Zatímco otázky, které rozhodnou o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu, zůstávají nezodpovězené.
Pokud má mít tato diskuse smysl, musí se vrátit k podstatě. Ne k tomu, odkud přijdou peníze, ale k tomu, co za ně má vzniknout. Dokud se tak nestane, bude každá další změna jen další epizodou politického střetu.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: prahatv)
