Situace se ale mění ve chvíli, kdy místo politika jedná státní instituce. Tento rozdíl nyní zvýraznil spor Ministerstva zahraničních věcí s Deníkem N. Redaktorce Zdislavě Pokorné nebyla 31. července udělena akreditace na tiskovou konferenci ministerstva věnovanou budoucnosti Českých center. Podle Deníku N o ni požádala řádně a včas. Ministerstvo jí následně sdělilo, že tisková konference pro „alternativní média a konspirační blogy" bude v náhradním termínu. Ministr Petr Macinka pak na samotné tiskové konferenci tento přístup veřejně vysvětloval.

Nebyl to navíc první podobný případ. Deník N se nemohl zúčastnit ani Macinkovy tiskové konference v lednu. Po následné výzvě šéfredaktorů deseti českých médií tehdy ministr uvedl, že jeho úřad nebude přístup médií na tiskové konference omezovat. Červencové opakování proto už nelze jednoduše vysvětlit jako jednorázové organizační nedorozumění.


Politik není ministerstvo

Před rokem se odehrál případ, který na první pohled vypadá podobně. Předseda poslaneckého klubu tehdy vládní ODS Marek Benda v červnu 2025 vyzval stranické kolegy, aby přestali komunikovat s Deníkem N. Podle zveřejněné zprávy napsal: „Prostě budou média, se kterými se nebudeme bavit." Reagoval na způsob, jakým redakce informovala o bitcoinové aféře a ministryni spravedlnosti Evě Decroix.

Takový postup lze kritizovat. Politici vládní strany by měli být schopni snášet i velmi kritické otázky a snaha reagovat na nepříjemné zpravodajství přerušením komunikace může být známkou špatné politické kultury. Přesto existuje zásadní rozdíl. Politická strana není státní úřad, poslanec není ministerstvo a stranická komunikace není poskytováním informací státní institucí.

Politik má poměrně širokou možnost rozhodovat, komu poskytne individuální rozhovor. Nikdo jej nemůže nutit, aby přišel do konkrétního televizního pořadu nebo poskytl interview právě tomu novináři, kterého si redakce vybere. Politická strana si může určit vlastní mediální strategii a voliči následně mohou posoudit, zda ji považují za přijatelnou.

Jakmile však stejný politik vystupuje jako ministr a prostřednictvím svého úřadu organizuje oficiální tiskovou konferenci, jeho role se mění. Ministerstvo není komunikačním oddělením politické strany, která právě drží příslušný resort, ale orgánem státu. Informace o jeho činnosti proto nelze pokládat za politické vlastnictví ministra.

Právě proto není přesné stavět Bendovu výzvu z roku 2025 a současné jednání ministerstva na stejnou úroveň. Oba případy otevírají otázku vztahu politiků k médiím, ale pouze v jednom z nich rozhoduje státní instituce o přístupu novináře na svou oficiální akci. A tento rozdíl je podstatnější než jména jednotlivých aktérů.

Stát může stanovit pravidla, neměl by hodnotit média

Ani veřejná instituce nemusí umožnit účast každému zájemci na každé tiskové konferenci. Může uplatňovat kapacitní, bezpečnostní nebo předem stanovená akreditační pravidla. Rozhodující však je, aby tato kritéria byla objektivní a použitelná stejným způsobem vůči různým médiím.

Podstatné tedy není pouze to, zda ministerstvo smí některou akreditaci odmítnout. Podstatné je, podle jakých pravidel to dělá.

Právě vysvětlení červencového případu posunulo celý spor do obecnější roviny. Petr Macinka na tiskové konferenci uvedl, že ministerstvo bude v rámci „podpory názorové rozmanitosti" pořádat také tiskové konference pro alternativní média a konspirační blogy, na které pozve i Deník N.

Tady už nejde pouze o osobní konflikt ministra s konkrétní novinářkou. Vzniká otázka, zda má státní instituce média sama rozdělovat do různých kategorií a podle nich jim určovat přístup na své tiskové akce.

Je totiž rozdíl mezi pravidlem typu „akreditujeme média, která splní předem zveřejněné podmínky, do naplnění kapacity" a systémem, v němž se přístup odvíjí od toho, jak ministr nebo jeho úřad hodnotí konkrétní redakci.

První je organizační rozhodnutí. Druhé by státu poskytovalo možnost posuzovat, která média jsou dostatečně vhodná pro určitý typ přístupu k jeho informacím. Právě zde leží hranice, kterou by demokratický stát měl hlídat velmi pečlivě.

Článek 17 Listiny základních práv a svobod zaručuje svobodu projevu a právo na informace a současně stanoví, že státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Z tohoto ustanovení samozřejmě nelze jednoduše odvodit absolutní právo každého novináře účastnit se každé konkrétní tiskové konference.

Stejně opatrní bychom proto měli být s kategorickým tvrzením, že ministerstvo svým postupem automaticky porušilo zákon. K takovému právnímu závěru by bylo třeba posoudit konkrétní okolnosti a případně rozhodnutí příslušných orgánů či soudu.

Institucionální problém však existuje i bez takového verdiktu. Stát má proti jednotlivému médiu nesrovnatelně silnější postavení než politik. Pokud by proto měl média rozdělovat do kategorií s rozdílným přístupem k oficiálním tiskovým akcím, musel by velmi přesvědčivě vysvětlit, podle jakých objektivních pravidel tak činí.

Jinak vzniká nebezpečný precedens. Přístup k veřejným informacím se může postupně změnit v odměnu pro média, s nimiž má politické vedení dobré vztahy, a v sankci vůči těm, která mu nevyhovují.
Skutečný test přijde, když se role obrátí

Nejjednodušší způsob, jak celý problém posuzovat, je na chvíli odmyslet konkrétní jména. Představme si, že by předchozí vláda odmítala na tiskové konference ministerstva vpouštět novináře médií, která považovala za opoziční, populistická, dezinformační nebo příliš kritická. Anebo že budoucí vláda začne stejným způsobem posuzovat redakce, které jsou dnes považovány za součást hlavního mediálního proudu.

Princip by měl zůstat stejný. Pravidlo, které jsme ochotni přiznat ministrovi, s jehož politikou souhlasíme, musíme být připraveni přiznat také ministrovi příští vlády, s nímž souhlasit nebudeme. Právě to je skutečný test dvojího metru.

Neznamená to, že všechna média jsou stejně kvalitní. Nejsou. Liší se profesionalitou, způsobem ověřování informací, politickým zaměřením, redakční kulturou i důvěryhodností. Stejně jako média hodnotí politiky, mohou politici veřejně hodnotit média a ostře s jejich prací polemizovat.

Jinou otázkou však je, zda toto hodnocení může státní instituce proměnit v privilegovaný nebo omezený přístup k veřejným informacím.

Pokud stát začne média rozdělovat podle toho, která považuje za seriózní, alternativní, aktivistická, konspirační nebo nepřátelská, musí nakonec někdo rozhodovat, do které kategorie konkrétní redakce patří. A tím někým by byl ministr, jeho politické vedení nebo úředník.

Právě proto jsou předem stanovená, transparentní a neutrální akreditační pravidla tak důležitá. Nechrání pouze novináře před politiky. Chrání také státní instituce před podezřením, že veřejné informace používají jako odměnu nebo trest.

Současný případ je významný i tím, že se spor opakoval. Po lednovém incidentu přišla kritika části českých médií a ministr uvedl, že úřad nebude jejich přístup na tiskové konference omezovat. V červenci se problém objevil znovu.

Přesto by bylo chybou udělat z této debaty pouze spor o to, zda má pravdu Petr Macinka, Zdislava Pokorná nebo Deník N. Podstatnější je precedent. Dnešní pravidlo vytvořené proti médiu, které nevyhovuje jednomu ministrovi, může zítra použít jiný ministr proti úplně jiné redakci.


Politik může novináře nemít rád. Může s ním polemizovat a může mu odmítnout individuální rozhovor. Státní instituce je však v jiné pozici. Ministerstvo nekomunikuje pouze jménem člověka, který právě sedí v ministerském křesle. Komunikuje jménem státu.


Zdroje: 1. Deník N – Benda vyzval poslance ODS, aby přestali komunikovat s Deníkem N⁠; 2. ČT24 – Ministerstvo zahraničí znovu nevpustilo novinářku Deníku N na brífink⁠; 3. Seznam Zprávy – Macinkovo ministerstvo nepustilo na tiskovou konferenci novinářku Deníku N⁠; 4. European Federation of Journalists – Czech Ministry of Foreign Affairs excludes journalist from press conference⁠