Když se podíváme na reálná čísla, vychází z toho paradox, který by stál za hlubší veřejnou debatu. Česká republika patří mezi bezpečné země s přibližně 60 až 100 vraždami ročně (dlouhodobě se počet pohybuje v tomto rozmezí podle statistik Policie ČR). Přesto běžný televizní divák může podle odhadů vidět stovky fiktivních vražd ročně, zejména pokud sleduje kriminální seriály pravidelně. Tento nepoměr není náhodný, ale souvisí se strukturou televizní produkce.
Televizní vysílání je totiž postavené na formátu, který je velmi efektivní. Kriminální seriál nabízí jednoduchý model. Zločin, vyšetřování, dopadení pachatele. Uzavřený příběh, který lze sledovat kdykoliv. Právě proto patří kriminálky dlouhodobě mezi nejsledovanější formáty a televize je nasazují opakovaně a ve velkém rozsahu.
Výsledkem je mediální realita, ve které se vražda stává běžnou součástí dramatické fikce. Nejde přitom jen o počet titulů, ale především o jejich opakovatelnost. Jeden seriál může běžet každý den, někdy i několikrát. A protože velká část epizod obsahuje násilný trestný čin, často včetně vraždy, může to vytvářet dojem, že svět kolem nás je násilnější, než ve skutečnosti je.
Tento efekt není pouze statistický. Má i psychologický dopad, který popisují například mediální studie (tzv. kultivační teorie). Člověk, který je dlouhodobě vystaven dramatickému násilí, si může vytvářet zkreslené vnímání reality. Vražda přestává být výjimečnou událostí a stává se běžným motivem fikce. Zároveň se liší obraz pachatele. V seriálech jde často o neznámého útočníka, zatímco ve skutečnosti většina vražd vzniká mezi lidmi, kteří se znají. Ještě zajímavější otázka ale přichází ve chvíli, kdy se zaměříme na veřejnoprávní vysílání.
Česká televize a kriminální žánr
Česká televize nabízí ve svém archivu i aktuálním vysílání širokou škálu kriminálních seriálů. Stačí se podívat na samotnou nabídku: Případy 1. oddělení, Místo zločinu (Praha, Plzeň, Zlín, České Budějovice), Rapl, Labyrint, Docent, Devadesátky, Malý pitaval z velkého města, Zločiny Velké Prahy či zahraniční tituly jako Hercule Poirot nebo Inspektorka Candice Renoirová.
Nové kriminální seriály přitom Česká televize nasazuje pravidelně v hlavním vysílacím čase, vedle toho se často vracejí reprízy starších titulů. Z hlediska objemu lze orientačně říci, že kriminální žánr tvoří významnou část dramatické tvorby ČT, každoročně vznikají nové projekty nebo jejich řady a reprízy starších titulů se pravidelně vracejí do vysílání.
Navíc jde o obsah, který pravidelně dosahuje vysoké sledovanosti. Například seriály jako Oktopus nebo Zločiny Velké Prahy patří mezi divácky úspěšné pořady s vysokým dosahem publika.
Je to veřejná služba?
Tady se dostáváme k jádru problému. Podle zákona má veřejnoprávní televize plnit především roli informační, vzdělávací a kulturní.
Současně ale realita vysílání ukazuje, že významnou část sledovaného času zabírá dramatická tvorba, včetně kriminálního žánru. To samo o sobě není nutně problém. Kriminální žánr může např. ukazovat práci policie, reflektovat společenské problémy či přinášet kvalitní dramatiku.
Jenže při vysokém podílu tohoto typu obsahu může vznikat dojem, že jde o dominantní obraz světa v televizní fikci.
A zde vzniká zásadní otázka. Pokud veřejnoprávní médium opakovaně nabízí obsah, ve kterém je násilný trestný čin častým dramatickým prvkem, do jaké míry tím ovlivňuje vnímání reality u části diváků?
K čemu nás to vychovává
Dlouhodobý efekt je možné popsat ve třech rovinách. První je vnímání rizika. Člověk může mít tendenci přeceňovat pravděpodobnost násilí, protože ho často vidí v médiích. Druhá je adaptace na obsah. Vražda jako dramatický prvek může ztrácet svou výjimečnost v kontextu fikce. Třetí je důraz na konfliktní témata. Pozornost se přesouvá k extrémním situacím, které jsou pro dramatickou tvorbu typické.
Televize tak může spoluutvářet představu o světě, která se liší od statistické reality, jež v České republice dlouhodobě ukazuje relativně nízkou míru násilné kriminality.
Český divák je vystaven velkému množství fiktivního násilí, zatímco skutečný svět kolem něj je podle statistik výrazně klidnější. Tento rozdíl vyplývá z povahy televizní produkce a divácké poptávky.
Zásadní otázkou proto není, zda kriminální seriály patří do vysílání. Patří. Otázkou je, jaký podíl by měly mít v rámci veřejné služby a jaký obraz světa tím televizní vysílání dlouhodobě vytváří. A především, jak tento obraz ovlivňuje vnímání reality u diváků.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
