Právě velikost letenské akce se stala jedním z prvních terčů. Podle Stonjekové se ukázalo, že sliby o čtyřech stech tisících účastníků vzaly rychle za své a reálná účast se podle ní pohybovala někde mezi sto padesáti a dvěma sty tisíci lidí. V tom viděla nejen disproporci mezi realitou a očekáváním, ale i důležitý politický signál. „Ukazuje se, že strop Mikuláše Mináře a tady téhleté jeho politické nátlakové skupiny, elegantně zvané Milion chvilek, je nějakých 150 až 200 000 lidí.“ V tomto bodě nešlo jen o čísla. Šlo o interpretaci síly. Stonjeková z toho vyvozovala, že ani druhý pokus o velké letenské probuzení nepřinesl nic, co by měnilo základní rozložení sil ve společnosti. Podle ní se jen potvrdilo, že i na opačných koncích politického spektra existuje přibližně stejně početná část společnosti ochotná vyjít do ulic.

Jenže samotná účast podle ní nebyla tím nejzajímavějším. Podstatnější bylo to, co demonstrace odkryla o samotném Mikuláši Minářovi a jeho projektu. Stonjeková jej nešetřila a vrátila se k motivu, který se jejím streamem táhl jako červená nit. Tedy k přesvědčení, že nejde o autentický občanský aktivismus, ale o dokonale profesionalizovaný politický byznys. Mináře označila za „politického podnikatele“ a „rejžáka deluxe“, který po čtyřech letech ticha znovu ucítil příležitost vrátit se do centra dění. Podle ní nejde o člověka vedeného zásadami, nýbrž o postavu, která umí velmi přesně vycítit okamžik, kdy lze společenské napětí zpeněžit, mediálně vytěžit a přetavit ve vlastní vliv.


Nešlo přitom jen o samotné chvilkaře. Stonjeková si s viditelným potěšením všímala i toho, jak se na Letné znovu začali objevovat politici, kteří jako by zapomněli, co se stalo při prvním Minářově politickém vzestupu. Připomněla dobu, kdy část tehdejší opozice Mináře hladila po rameni, fotila se s ním a tvářila se, že právě tady se rodí občanská energie, kterou je dobré si před volbami přivlastnit. Pak ovšem přišel moment, kdy Minář začal koketovat s vlastním politickým projektem a najednou bylo jasné, že nejde o žádného nezištného spojence, ale o přímou konkurenci. O to víc ji pobavilo, že se po letech stejní nebo podobní lidé vracejí ke stejnému schématu. V její interpretaci jde o směs politické krátkozrakosti, zoufalství a parazitního myšlení.

Za obzvlášť výmluvné označila fotografie a videa politiků, kteří se na Letné objevili s transparenty nebo si z akce pořizovali vlastní propagační obsah. Nešlo jí přitom jen o to, že na demonstraci přišli. Vadil jí samotný pud sebeprezentace, s nímž tam podle ní dorazili. Zmínila představitele TOP 09, jednotlivé regionální političky i Mariana Jurečku, který si z demonstrace odnesl videoklip doprovázený písní Heleny Vondráčkové. V tom Stonjeková neviděla ani chytrou komunikaci, ani občanskou sounáležitost. Spíše bezradnost opozice, která neví, kde jinde by si přihřála vlastní polívčičku. Mikuláš Minář podle ní už politiky na pódium nechce, ale někteří z nich stejně nepřestávají doufat, že se jim podaří urvat alespoň kousek pozornosti z davu pod ním.

Velkou část streamu věnovala Stonjeková také samému složení demonstrace a způsobu, jakým někteří účastníci o politice mluvili. Právě zde přitvrdila možná nejvíc. Pouštěla ukázky z rozhovorů s demonstranty a tvrdila, že se stírá rozdíl mezi tím, kdo se sám považuje za kultivovaného obránce demokracie, a tím, koho tatáž skupina ještě nedávno s despektem nálepkovala. V tomto místě sáhla po ironii, která je pro její styl typická. Podle ní už dnes „dezoláta od nedezoláta“ často nerozeznáte ani jazykem, ani vystupováním, ani obsahem výpovědí. Zaznívala slova o fašistech, nacistech a oligarchovi, ale Stonjeková upozorňovala, že za těmito nálepkami často nestojí žádný skutečný obsah, jen vztek, póza a pocit morální nadřazenosti.


Neméně prudce se pustila do dění kolem Hradu a zvlášť do role Petra Koláře. Z jejích slov bylo patrné, že v něm nevidí jen poradce prezidenta, ale člověka, který podle ní zcela zjevně přerůstá roli, jež mu přísluší. Všímala si série rozhovorů a mediálních výstupů, v nichž Kolář komentoval vládu, zahraniční politiku i domácí dění, a vykládala to jako příznak hlubšího problému. Ve své ironické zkratce naznačovala, že Kolář by si sám sebe nejraději představoval rovnou v prezidentské funkci a že se prostřednictvím médií do této role alespoň stylizuje. Když pak přešla k absurdnímu příběhu kolem SMS zpráv, které měl Petru Kolářovi poslat ministr zahraničí Petr Macinka, neváhala mluvit o „absurdním dramatu“, v němž prezident nejdříve svolá tiskovou konferenci, pak kauzu relativizuje a nakonec se ji snaží znovu zachraňovat vysvětlováním, že šlo o širší a dlouhodobější nátlak.

Právě zde se naplno ukázal způsob, jakým Stonjeková vystavěla celý večer. Téma od tématu, ale vždy po stejné ose. Ukázat rozpor mezi velkými slovy a malou realitou. Mezi gestem a skutkem. Mezi sebeobrazem elity a její skutečnou praxí. To se týkalo nejen Hradu, ale i médií a širšího opozičního tábora. Když mluvila o přítomnosti známých herců a veřejných osobností na demonstraci, nešetřila sarkasmem. U Miroslava Trojana ji pobavilo, jak si údajně rýpl do současného vedení ODS a projevil nostalgii po Petru Fialovi a po projektu Spolu. V tom Stonjeková viděla romantickou představu politiky, kde se všichni „drželi za ramena“ a bojovali proti jakémusi abstraktnímu zlu. Realita je podle ní podstatně prostší a méně poetická. Politické strany jsou konkurenti a kdo na to zapomíná, končí buď v roli užitečného komparzu, nebo v roli užitečného idiota.

Výrazným momentem streamu byla i kritika těch, kdo podle ní zaměňují demokracii s právem ulice diktovat vládě agendu. Stonjeková tuto linku akcentovala znovu a znovu. Připomínala, že politika se má dělat ve vládě, ve Sněmovně a v institucích k tomu určených, nikoli na náměstích pod taktovkou „politického podnikatele“. I když uznávala, že demonstrace jsou legitimní součástí veřejného života, odmítala představu, že několik set tisíc lidí v ulicích má vyšší legitimitu než miliony voličů ve volbách. Z tohoto hlediska vnímala jako nebezpečný trend každé náznaky, že by vláda měla couvat jen proto, aby to nevypadalo, že je necitlivá vůči „hlasu občanské společnosti“. Podle ní by právě takový ústupek znamenal politickou slabost.

Vedle Letné se stream otevřel i dalším tématům, která Stonjeková propojovala se stejnou tezí o dvojím metru a rozpadlé soudnosti veřejného prostoru. Velký prostor dostaly koncesionářské poplatky. K dotazu diváka vysvětlovala, že podpora výjimek pro vybrané skupiny, například seniory nad 75 let, studenty do 26 let nebo podnikatele a živnostníky, pro ni není zklamáním, ale naopak první vlaštovkou. Podle ní jde o správný krok, který může vést k zásadnější změně financování veřejnoprávních médií. Kritiku České televize a Českého rozhlasu přitom zasadila do širšího rámce. Připomínala, jak v minulosti podle ní veřejnoprávní média demonstrace Milionu chvilek podporovala, zatímco tentokrát před akcí zůstávala nápadně zdrženlivá. Důvod viděla prostý. V době nejistoty kolem poplatků si podle ní nikdo nechce příliš zahrávat.

Neméně ostře zazněla i debata o neziskovkách. Stonjeková reagovala na zprávy, že připravovaná úprava týkající se neziskového sektoru může skončit pod stolem, a označila to za chybu. Podle ní by vláda neměla připustit, aby se vytvořil dojem, že po demonstraci na Letné mění směr jen proto, že se v ulicích ozvalo několik desítek či stovek tisíc nespokojených hlasů. Její důraz byl opět stejný. Politické neziskovky podle ní působí jako nástroj ovlivňování veřejného mínění a často pracují s financováním ze zahraničí. Právě proto by stát měl mít odvahu jejich fungování důsledněji rozkrývat a pojmenovávat. Jinak se podle ní bude stále opakovat stejný scénář, v němž se dobře placený lobbing vydává za spontánní občanskou ctnost.


V podobném duchu promluvila i o výdajích na obranu. Kriticky nahlížela na tlak prezidenta Pavla, který v zahraničí zdůrazňuje potřebu zvyšovat obranné výdaje. Stonjeková v tom nevidí racionální debatu o skutečné obranyschopnosti státu, ale další klacek, jímž lze tlouct do vlády. Opakovaně zdůrazňovala, že důležité není jen to, kolik peněz stát vydá, ale hlavně za co je vydá. Pokud se podle ní veřejná debata smrskne na prosté přelévání miliard bez ohledu na efekt, jde o účetní alibi, nikoli o bezpečnostní strategii. Peníze mají být vynakládány s péčí řádného hospodáře. A přesně tento rozměr se podle ní z debaty vytrácí.

Zvláštní kapitolu věnovala Stonjeková způsobu, jakým se část letenských účastníků a s nimi spřízněných veřejných aktérů chovala k mladému tvůrci Adamu Shajnovi. Připomněla záběry, na nichž někteří demonstranti reagovali agresivně, osobně urážlivě a v jednom případě dokonce zaznělo schvalování násilné smrti politického oponenta. Právě zde se její komentář dostal do polohy ostré morální obžaloby. S trpkou ironií mluvila o „lepší, vzdělanější části společnosti“, která je údajně nositelkou pravdy a lásky, ale ve chvíli frustrace bez zábran vypouští věty typu „mohlo to přijít dřív“. V tom neviděla jen selhání jednotlivce, ale i zrcadlo prostředí, které samo sebe stylizuje do role obránce demokracie a přitom nedokáže ustát ani základní střet názorů bez sklouznutí do primitivismu.

Ve streamu zazněly i další jízlivé poznámky na konto opozičních lídrů, europoslanců či veřejně známých tváří. Stonjeková si neodpustila výsměch směrem k Alexandru Vondrovi, když se dostala k debatě o angličtině Filipa Turka. Pointa byla prostá. Kdo sám v cizím jazyce působí rozpačitě, neměl by se podle ní stavět do role arbitra. Podobně zostra se otřela i o Danuši Nerudovou, Tomáše Zdechovského či Vojtěcha Rakušana. Vše se vracelo ke stejnému schématu. K politice plné póz, nálepek a selektivní přísnosti, která je tvrdá na protivníky a nekonečně shovívavá k vlastním.

Celý stream se tak nakonec proměnil v rozsáhlou obžalobu českého veřejného prostoru. Nejen Milionu chvilek, ale i médií, opozice, Hradu a všech, kteří podle Stonjekové zaměnili politiku za kombinaci marketingu, moralizování a účelové paměti. Bylo to vysílání, které nechtělo být smiřující ani neutrální. Chtělo být přesně takové, jaké bylo. Rýpavé, jedovaté, místy přestřelující, ale čtivé a disciplinovaně vedené jednou hlavní tezí. Že česká politika se znovu ocitá ve stavu, kdy se někteří tváří jako hlas národa, a přitom jen pečlivě přepočítávají cizí emoce na vlastní vliv.

Stonjeková v závěru připomněla, že opravdová síla demokracie neleží v transparentu, na tribuně ani ve správně naaranžované fotce z Letné. Leží ve volební urně. To byl zřejmě nejpodstatnější vzkaz celého večera. Vzkaz podaný stylem, který rozhodně neaspiruje na cenu za jemnost, ale který si své publikum drží právě proto, že odmítá mluvit úředním jazykem vyprázdněné slušnosti. Ať už s jejími soudy člověk souhlasí, nebo ne, jedno jí upřít nelze. Ví, kde zatlačit, ví, jak rozčílit, a ví, jak z jednoho streamu udělat událost, o které se bude mluvit ještě dlouho poté, co zhasnou studiová světla.