Nadcházející prezidentské volby ve Francii v roce 2027 se rýsují jako historický zlom. Poslední data z rozsáhlého průzkumu agentury Ifop ukazují, že francouzská krajní pravice má k Elysejskému paláci blíže než kdy dříve. A co je znepokojivější? Právě rozdělená a ideologicky neukotvená francouzská levice nevědomky vydláždila cestu k moci Jordanu Bardellovi, nástupci Marine Le Penové a předsedovi Národního sdružení (Rassemblement National, RN).
Zatímco francouzský establishment se na chvíli uklidnil poté, co Marine Le Penová byla v důsledku právních potíží de facto vyřazena z prezidentského klání, reálná hrozba přetrvává. Jen v jiné podobě a s jiným jménem. Jordan Bardella, mladý, energický a mediálně zběhlý politik, podle aktuálního průzkumu Ifop Opinion přesvědčivě vede v prvním kole nad kandidáty středolevého spektra v téměř všech možných scénářích.
Bardella přitom podle průzkumu může v druhém kole porazit nejen levicového radikála Jean-Luca Mélenchona, ale i současného premiéra Gabriela Attala. Pouze bývalý premiér Édouard Philippe má šanci Bardellu zastavit... v modelové situaci končí souboj mezi nimi remízou 50:50. Jenže právě zde narážíme na základní problém francouzské levice. Místo aby zformovala jednotný blok proti krajní pravici, její představitelé zůstávají roztříštění, egocentričtí a neschopní strategického uvažování.
Attal, Macronův chráněnec a lídr hnutí Renaissance, se podle dat Ifop může těšit pouze na 14 % hlasů v prvním kole, což z něj činí marginálního hráče. A i přesto se hovoří o jeho možné kandidatuře na úkor silnějšího Philippa, jenž vede konzervativní frakci Horizonty. Levice tak opět opakuje staré chyby – místo aby ustoupila ve prospěch přijatelnějšího kandidáta schopného porazit krajní pravici, žene se do voleb s utopickými představami o morálním vítězství.
Jasně se tak ukazuje, že strategie Marine Le Penové „normalizace krajní pravice“, tedy odstranění extrémistických symbolů, zjemnění rétoriky a profesionalizace kampaní, nese plody. Bardella je dnes vnímán jako „čistší verze“ Le Penové, a to nejen jejím tradičním elektorátem, ale i mladšími voliči a částí bývalého pravého středu.
Francouzská levice, místo aby vytvářela koalice a hledala společného protivníka pravicového populismu, se nadále zmítá mezi egem vůdců, ideologickými rozdíly a neschopností oslovit širší veřejnost. Výsledkem tak může být poprvé v novodobé historii Francie vítězství krajní pravice v přímé volbě prezidenta republiky.
Francie se tak možná stane první zemí západní Evropy, kde krajní pravice ne pouze ovlivňuje politiku, ale přímo ji řídí. A pokud k tomu dojde, nebude to „vina voličů“, ale nekompetentní levice, která místo odporu nabídla pouze fragmentaci.