V tomto případě tou ukrajinskou, o níž napsala Adéla Knapová článek „Ukrajincům demokracii nevezme nikdo“ (Právo, 1. srpna 2026). Pomineme-li svůdnou repliku, že kde nic není, ani smrt nebere, můžeme prozkoumat podobu té údajně nezcizitelné ukrajinské demokracie, která je charakterizovaná rozpadem země na dvě Ukrajiny (zda jsou obě nezcizitelně demokratické, Knapová neuvádí), píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz..
První je podle Knapové ta vládnoucí, v čele s prezidentem, která i díky válce a obětem „obyčejných“ lidí posiluje svou moc a nedotknutelnost, bohatne a válku bere jako novou realitu, s níž se naučila nejen žít, ale i ji využít. Politici, vysocí státní úředníci, jejich nejbližší, významní spolupracovníci a přátelé se nemusí bát odvodů na frontu, jim smrt v zákopech ani pád na existenční dno nehrozí.
Druhou Ukrajinou jsou podle Knapové ti, kteří za ni umírají a drží ji nad vodou. Bojujícím z posledních sil a peněz pomáhají, zachraňují hladovějící, živořící či zraněné civilisty i zvířata ve frontových oblastech. Většinu této Ukrajiny tvoří desítky miliónů lidí v bezpečnějších částech země, kteří neutekli za hranice a pracují válce navzdory.
A v čele této rozdělené Ukrajiny stojí prezident Zelenskij, který téměř každý večer ze své pracovny promlouvá ke krvácejícímu národu. Má to však podle Knapové jednu chybu – jde o monology. Zelenskij už dávno s lidmi nemluví, nereaguje na nepříjemné otázky novinářů, nevyjadřuje se k zásadním problémům. Místo toho rozdává vyznamenání a sdílí to na sítích. Rozhovory poskytuje hlavně velkým zahraničním médiím, kde má jistotu, že na něj nevytáhnou nevyřešené korupční kauzy, fatální selhání v armádě, která stojí každý den zbytečně životy ukrajinských vojáků, jejichž hrdinstvím se pyšní.
Knapová soudí, že Zelenskij je úspěšný na mezinárodní scéně, ale selhává jako prezident svého národa. Ukrajinci už jeho národ nejsou. Nezajímá se o ně. Neposlouchá je.
Ukrajinci však pátým rokem houževnatě bojují a umírají za suverénní, svobodnou a demokratickou zemi. Nenechají si ji ukrást ani Rusy, ani nikým domácím, uzavírá Knapová.
Asi nejsem sám, kdo nad tímto textem stojí v rozpacích. Pěkně – a na Právo výjimečně pravdivě! – nám Knapová nejprve vylíčila dosti děsivou ukrajinskou realitu (a to ještě nepsala o pozlacených toaletách a o obrovských sumách, jejichž konce se Pentagon coby dárce nemůže dopátrat). Tu pak ale nazvala nezcizitelnou demokracií.
Je problém v porozumění slovu demokracie, které znamená vládu lidu – zatímco na Ukrajině vládne opravdu každý jiný, ale lid to není? Nebo si – spíše – plete smutnou realitu s vizí, která je tak vzdálená, že je skutečně nezcizitelná?
Každopádně je tato nebývale otevřená kritika Zelenského režimu zajímavá. Tím spíše, že není ojedinělá.
Opět se potvrzuje, že co, co by před pár dny bylo válečnými štváči označeno za ruskou propagandu, je nyní objektivní informací. A doba transsubstanciace této údajné lži na pravdu se stále zkracuje. Už se skoro nevyplatí někoho označovat za desinformátora. Tak rychlé to jsou změny, že to začíná vypadat, že desinformátoři mají pravdu.
Asi se něco děje. Kolektivní Západ zřejmě povolil kritizovat Zelenského. Něco je ve vzduchu. Blíží se finále?
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
