Výměna názorů mezi Hillary Clintonovou a českým ministrem zahraničí Petrem Macinkou na Mnichovské bezpečnostní konferenci nebyla jen osobním sporem dvou politiků, ale symptomem hlubší krize, kterou si část západních elit odmítá připustit. Zatímco Clintonová opakovala naučené formule o zradě hodnot a spojovala domácí politické střety v USA s geopolitickými hrozbami, Macinka pojmenoval skutečný problém, jenž stojí za erozí důvěry veřejnosti v politiku a za nástupem protestních hnutí. Poukázal na to, že kulturní agenda, jež se v posledních letech prosazuje silou administrativy, korporací i mediálního tlaku, se odtrhla od zkušenosti běžných lidí a začala fungovat jako ideologický projekt bez ohledu na sociální soudržnost. Tato poznámka vyvolala u Clintonové podrážděnou reakci, opakované skákání do řeči a snahu převést debatu na Ukrajinu. To však působilo spíše jako únik od věcné polemiky než jako argument.
Macinkova pozice byla v jádru střízlivá. Nepopíral lidská práva ani důstojnost jednotlivce, upozornil však na to, že kulturní politika má své meze a že snaha přepisovat základní pojmy lidské reality vytváří odpor, který se pak politicky projeví. Tento postoj není radikalismem, ale návratem k elementárnímu principu demokracie, totiž že změny mají vycházet ze společenského konsenzu, nikoli z ideologického nátlaku. O to výmluvnější byla reakce Clintonové, která namísto racionální polemiky zvolila moralizující tón a osobní invektivy. Právě tento styl komunikace dlouhodobě posiluje dojem, že část západního establishmentu není ochotna vést otevřenou debatu, ale pouze vymezovat hranice povoleného názoru. Není náhodou, že podobná rétorika v minulosti přispěla k mobilizaci protestních voličů a k úspěchu politických outsiderů.
Rozměr tohoto sporu je širší než americká domácí politika. Kulturní ideologizace se promítá do zahraniční politiky a oslabuje schopnost Západu působit přesvědčivě. Protivníci západních zemí dlouhodobě využívají vnitřní rozpory jako důkaz morálního rozkladu. Pokud západní lídři veřejně prosazují agendu, která je pro velkou část světa nesrozumitelná nebo působí jako experiment na vlastních společnostech, nelze se divit, že to poskytuje propagandistickou munici. Macinka v Mnichově nepřímo upozornil na to, že hodnoty nelze obhajovat jen deklaracemi, ale musí být zakořeněny ve společnosti, jinak se mění v prázdná hesla. Clintonová naopak ztělesnila přístup, který redukuje politiku na morální soudy a odmítá přiznat, že kulturní excesy mají konkrétní politické důsledky.
Z českého pohledu je významné, že zástupce menší země dokázal v mezinárodním fóru artikulovat postoj, který rezonuje s nemalou částí evropské veřejnosti. Ukazuje se, že kritika kulturní ideologie není okrajovým hlasem, ale součástí širší debaty o budoucnosti Západu. Macinka v tomto ohledu nepůsobil jako provokatér, nýbrž jako politik, který bere vážně signály zespodu a snaží se je přenést do prostoru, kde se často mluví jen jazykem elitních konsenzů. O to kontrastnější byla Clintonové reakce, jež potvrdila stereotyp o politické třídě, která se uzavírá do vlastního morálního světa a odmítá reflektovat důsledky svých kroků.
Podrobný popis incidentu a hodnotového kontextu popsal server The European Conservative, který celou epizodu zasazuje do širšího rámce oslabení Západu v důsledku kulturní revoluce.
Pro české publikum je však klíčové vlastní hodnocení. Pokud má Západ obstát v době sílících vnějších tlaků, musí si nejprve ujasnit, jaké hodnoty skutečně sdílí a zda je jeho kulturní politika posiluje, nebo naopak rozkládá. Petr Macinka v Mnichově položil nepohodlnou otázku a dostal za to emocionální reakci. To samo o sobě ukazuje, jak citlivé a potlačované toto téma je. Právě otevřená debata o hranicích kulturních experimentů je přitom předpokladem obnovy důvěry veřejnosti. Bez ní se bude politická propast mezi elitami a společností dál prohlubovat a Západ bude navenek působit stále méně přesvědčivě.
(Kovář, prvnizpravy.cz, repro: cnn prima)
