Ambiciózní plány německého kancléře Friedricha Merze na vybudování nejsilnější armády v Evropě se neodehrávají ve vzduchoprázdnu a jejich dopady nelze posuzovat pouze prizmatem vnitroněmecké debaty o stavu Bundeswehru. Pro státy střední Evropy včetně České republiky jde o zásadní posun, který může dlouhodobě proměnit regionální mocenské poměry, bezpečnostní architekturu i praktické fungování obranné spolupráce v rámci Evropské unie a NATO.
Česká republika je s Německem propojena ekonomicky, dopravně i průmyslově a v oblasti obrany na německé kapacity v řadě ohledů navazuje. V situaci, kdy Berlín otevřeně deklaruje ambici stát se dominantní vojenskou silou na kontinentu, hrozí, že menší státy regionu budou postupně vtahovány do role bezpečnostního zázemí německých strategických priorit. To se může projevit tlakem na nákupy konkrétní techniky, na zapojení do společných projektů, které budou de facto řízeny z Berlína, i na politické sladění zahraničně bezpečnostních postojů s německou linií.
Problémem není spolupráce sama o sobě, ale nerovnováha, která z ní může vzniknout. Česká armáda se již dnes potýká s omezenými kapacitami a s dlouhodobými strukturálními problémy, zatímco Německo má možnost investovat do obrany řádově vyšší prostředky. V takovém prostředí hrozí, že se bezpečnostní agenda regionu začne formovat primárně podle německých potřeb, nikoli podle skutečných priorit menších států. Česká republika by se tak mohla ocitnout v pozici pasivního přizpůsobovatele, nikoli rovnocenného partnera.
Další riziko spočívá v tom, že posilování německé vojenské role může oslabit vnitřní soudržnost středoevropského prostoru. Země Visegrádu mají rozdílné bezpečnostní vnímání, historické zkušenosti i politické priority. Pokud se Německo začne profilovat jako hlavní bezpečnostní garant regionu, může to prohloubit rozdíly mezi státy, které budou ochotny se na německou osu silně navázat, a těmi, které budou vůči takové dominanci zdrženlivější. Výsledkem může být další fragmentace regionální spolupráce a oslabení společného hlasu střední Evropy v evropských debatách o obraně.
Z českého pohledu je problematická i otázka suverenity v rozhodování o obranné politice. V prostředí, kde jeden velký soused výrazně posiluje svou vojenskou a politickou váhu, roste riziko nepřímého tlaku na přizpůsobování národních strategií jeho prioritám. Česká bezpečnostní politika by se tak mohla dostat do situace, kdy bude méně výsledkem domácí politické debaty a více odrazem potřeb silnějšího partnera. To je dlouhodobě neudržitelný model, který oslabuje demokratickou kontrolu obrany a schopnost státu formulovat vlastní strategické zájmy.
Rétorika o nejsilnější armádě v Evropě navíc posiluje napětí i směrem na východ. Jak ukazuje reakce ruských představitelů, včetně komentáře Dmitrije Medveděva citovaného řeckým serverem Pronews, podobná vyjádření jsou okamžitě interpretována jako důkaz militarizace Evropy. Přestože ruská interpretace slouží vlastní propagandě, nelze přehlédnout, že zvyšování napětí v regionu se v praxi nejcitelněji dotýká právě států střední Evropy, které se nacházejí mezi velkými mocenskými bloky.
Česká republika by proto měla k německým plánům přistupovat s větší opatrností a trvat na tom, že posilování obrany Evropy musí probíhat na základě rovnoprávné spolupráce, nikoli mocenské hierarchie. Bez jasného vymezení vlastních priorit hrozí, že se česká obranná politika rozpustí v širších koncepcích, nad nimiž nebude mít Praha reálnou kontrolu.
Budoucnost evropské bezpečnosti nestojí jen na počtu tanků a letadel, ale na schopnosti menších i větších států vytvářet skutečné partnerství založené na respektu k odlišným historickým zkušenostem a bezpečnostním potřebám. Pokud se Evropa vydá cestou soutěže o vojenskou dominanci, budou na to nejvíce doplácet právě země, které nemají sílu určovat pravidla hry, ale musí se jim přizpůsobovat.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, repro: 3dfragen)
Zdroj: https://www.pronews.gr/amyna-asfaleia/diethnis-asfaleia/n-menventef-se-f-merts-daimona-mipos-ekanes-lathos-tis-epoxes-eimaste-sto-2026-oxi-sto-1933/
