Rozhodnutí německé vlády vybudovat do poloviny třicátých let armádu čítající přibližně dvě stě šedesát tisíc vojáků a asi dvě stě tisíc záložníků a zároveň zavést nový model vojenské služby, který kombinuje dobrovolný nábor s prvky povinnosti, zásadním způsobem mění bezpečnostní poměry ve střední Evropě. Jde o největší obrat německé branné politiky od pozastavení povinné služby v roce 2011 a klíčový příspěvek k ambici NATO odrazovat Rusko od jakéhokoli útoku na východní křídlo aliance. Pro Českou republiku, jež sdílí s Německem dlouhou hranici, představuje tato změna zároveň příslib silnějšího spojence i výzvu, aby vlastní obranná politika nezaostala.
Česká diplomacie dlouhodobě zdůrazňuje, že zakotvení země stojí na členství v NATO a Evropské unii a na úzkém spojení s klíčovými partnery, mezi nimiž Německo zaujímá přední místo. Nová Koncepce zahraniční politiky České republiky z roku 2025 posouvá důraz ještě výrazněji směrem k bezpečnosti a budování vlastních obranných kapacit, zatímco dříve se Praha profilovala především jako zastánce hodnot a rozšiřování demokracie. V tomto rámci působí německé rozhodnutí posílit armádu jako logické doplnění česko německého partnerství, které již překročilo ekonomickou rovinu a stále více staví na obranné spolupráci.
Právě zde je dopad německé reformy nejviditelnější. Česká armáda už nyní spolupracuje s Bundeswehrem v rámci aliančního velení, výcviku i logistiky. Posilování německých kapacit přináší možnost dalšího prohloubení těchto vazeb a většího zapojení českých jednotek do česko německých bojových uskupení, která by v případě krize operovala na východním křídle NATO. Významná je také modernizace techniky. Česká republika získala od Německa třicet osm tanků Leopard jako dar a následně plánuje nákup dalších desítek modernizovaných verzí, čímž se postupně přiklání k německému a aliančnímu standardu těžké obrněné techniky.
Důležité jsou i rozpočtové souvislosti. Německo uvolnilo fiskální pravidla a chce do konce desetiletí dávat na obranu přibližně tři a půl procenta hrubého domácího produktu, což by znamenalo růst výdajů až na sto šedesát miliard eur ročně. Česká republika se zavázala k dvouprocentní hranici a vláda Petra Fialy oznámila plán postupně zvýšit obranné výdaje do roku 2030 na tři procenta výkonu ekonomiky. V situaci, kdy největší ekonomika Evropské unie zvyšuje obranné rozpočty ještě rychleji, se český plán nejeví jako přehnaný, ale spíše jako nutná podmínka důvěryhodnosti. Alternativou by bylo riziko dojmu, že Česká republika spoléhá na bezpečnostní stín silnějších spojenců.
Otázka čísel se netýká pouze peněz, ale i počtu lidí. Česká armáda je plně profesionální a povolávací povinnost se vztahuje pouze na válečný stav. Koncepce výstavby ozbrojených sil počítá do roku 2030 s přibližně třiceti tisíci profesionálních vojáků a deseti tisíci aktivních záložníků, přičemž nábor neroste tempem, které by odpovídalo plánům. Naproti tomu německý model stojí na povinné registraci a zdravotních prohlídkách celé generace osmnáctiletých mužů a nabízí štědré podmínky pro dobrovolníky, přičemž si ponechává možnost zavést povolávací systém. Vzniká tak zřetelný kontrast mezi čistě dobrovolným českým rámcem a německým hybridním modelem, který umožňuje rychlé přepnutí k selektivní službě.
České politické vedení se k podobnému modelu staví zdrženlivě. Prezident Petr Pavel opakovaně zdůrazňuje, že návrat povinné služby zatím není nezbytný, a upřednostňuje posílení dobrovolných forem přípravy, aktivních záloh a celospolečenské odolnosti inspirované Skandinávií. Ministryně obrany Jana Černochová i premiér Petr Fiala zároveň ujišťovali, že vláda nepřipravuje návrh plošných odvodů a soustředí se na modernizaci armády a motivaci pro vstup do záloh.
Německá reforma však posiluje hlasy volající po širší debatě o mobilizačním systému. Odborné analýzy upozorňují, že pokud velké evropské státy včetně Německa, Polska nebo skandinávských zemí obnovují či zvažují brannou povinnost, Česká republika nemůže spoléhat na relativně malou profesionální armádu a očekávat, že krizové situace vyřeší spojenci. Objevují se návrhy na pravidelná civilní cvičení, posílení výuky civilní obrany ve školách či aktualizaci branných registrů. Německý krok tak může působit jako katalyzátor české debaty, jež dosud probíhala převážně v odborných kruzích.
Významnou roli má také veřejné mínění. Průzkumy CVVM ukazují stabilně vysokou podporu členství v NATO, ale zároveň rozpolcenost v otázce výdajů na obranu. Asi dvě pětiny respondentů vnímají českou armádu jako srovnatelnou se západními zeměmi, podobný podíl však považuje vyšší výdaje za zátěž. Pokud německá veřejnost přijme nutnost masivního posilování armády, může to nepřímo ovlivnit i českou diskusi, která je tradičně citlivá na německou moc a zároveň na ni ekonomicky navázaná. Bude záležet na tom, zda se obraz rostoucí německé armády spojí s pocitem většího bezpečí nebo s obavou z eskalace.
Důležitý je také průmyslový rozměr. Německo zahájilo modernizační program v hodnotě stovek miliard eur, jehož cílem je vznik nejsilnější konvenční armády v Evropě a zároveň posílení domácího zbrojního průmyslu. Pro české firmy jde o příležitost zapojit se do dodavatelských řetězců, získat podíl na údržbě a modernizaci techniky či podílet se na vývoji nových systémů. Zároveň ovšem hrozí, že bez jasné dlouhodobé objednávky ze strany českého státu skončí firmy jen jako levní subdodavatelé a klíčové know how zůstane v Německu. Rozhodující bude, zda Praha propojí své akviziční plány s německými programy tak, aby část výroby i servisu probíhala na českém území.
Německá reforma má i fiskální rozměr, který česká vláda nemůže ignorovat. Pokud Berlín dokáže dlouhodobě zvyšovat výdaje výrazně nad dvouprocentní hranici a zároveň obhájit rozvolnění dluhové brzdy, bude složité vysvětlit, proč by středně velká ekonomika, jako je česká, nemohla zvládnout postupné navyšování na tři procenta hrubého domácího produktu. Současně je však česká veřejnost citlivější na sociální výdaje a opozice staví část své kampaně na kritice rychlého růstu obranného rozpočtu, což vede k ostrým debatám o poměru investic do armády, školství či zdravotnictví.
Stejně významná je otázka mobilizace společnosti. Česká republika se po zrušení povinné služby spolehla na profesionální armádu a aktivní zálohy, zatímco širší mobilizační připravenost zůstala v pozadí. Německý model s povinnou registrací všech mladých mužů připomíná, že moderní branný systém se bez širšího kontaktu se společností neobejde. Pro české prostředí to může být impulz k vážnější debatě o civilní přípravě obyvatel, posílení branné výchovy i zapojení krajů a obcí do plánování krizových situací.
Regionální kontext je neméně důležitý. Polsko buduje jednu z největších armád v Evropě a cíluje na více než tři sta tisíc vojáků, pobaltské země zavedly či obnovily povinnou službu a Slovensko zvyšuje výdaje i modernizaci. Česká republika se ocitá mezi rychle sílícím Německem a dynamicky zbrojícím Polskem a sází na postupný, spíše opatrný růst. Pokud tento trend přetrvá, může střed Evropy tvořit prostor, kde hlavní těžiště síly leží u sousedů a česká armáda funguje jako doplňkový prvek. To by snižovalo její váhu v rámci aliančního plánování i při vyjednávání o průmyslových projektech.
Německá branná reforma proto nutí Prahu odpovědět i na širší otázku politické identity. Česká republika se po roce 1989 profilovala jako západně orientovaná země s omezenými bezpečnostními ambicemi, spoléhala však na americký vojenský štít a evropské spojence. Dnešní situace, kdy se mění americká politika a Evropa hledá vlastní strategickou autonomii, tuto logiku oslabuje. Jestliže Německo opouští roli zdrženlivé civilní mocnosti a chce mít nejsilnější konvenční armádu v Evropě, bude očekávat, že jeho nejbližší partneři budou schopni nést větší díl odpovědnosti.
Psali jsme: Německo zavádí novou vojenskou službu a buduje větší armádu
Německou reformu lze vnímat jako štít i jako zrcadlo. Štít proto, že posiluje obranu celého aliance a tím i bezpečnost českého území. Zrcadlo proto, že ukazuje, jaký rozdíl může vzniknout mezi zemí, která se rozhodla zásadně změnit přístup k obraně, a zemí, která se spokojí s minimem. Rozhodující bude, zda česká politická reprezentace dokáže využít období německých investic ke své vlastní modernizaci, nebo zda zůstane u krátkodobých kroků diktovaných domácí politikou.
Z praktického hlediska stojí před Českou republikou jasné úkoly. Patří mezi ně důsledné plnění závazku růstu obranných výdajů, důraz na modernizační projekty s přidanou hodnotou pro domácí průmysl a systematická práce s lidskými zdroji propojující profesionální armádu, aktivní zálohy i dobrovolnické programy. Nutná je také otevřená komunikace směrem k veřejnosti, která vysvětlí, že vyšší investice nejsou formálním přizpůsobením trendům, ale reakcí na zhoršující se bezpečnostní situaci. Německý příklad ukazuje, že pokud se politická reprezentace rozhodne pro změnu, může v relativně krátké době zásadně přepsat bezpečnostní doktrínu.
Česká republika tak v příštích letech velmi pravděpodobně vstoupí do mnohem intenzivnější debaty o armádě, brannosti a mobilizaci společnosti, než jakou znala v posledních desetiletích. Německá reforma není jediným impulzem, ale výrazně zvyšuje sázky. Pokud Praha dokáže včas propojit své kroky s Berlínem, může z nové situace těžit bezpečnostní i ekonomické výhody. Pokud se však spokojí s tím, že ji chrání silnější sousedé, riskuje, že o podobě evropského bezpečnostního řádu se bude rozhodovat bez jejího hlasu.
Zdroje: Financial Times, Germany finalises plans for military service and larger army; Associated Press, Germany to raise defense spending to 3.5 percent of GDP in 2029; Reuters, Czech Republic to lift defence spending to 3 percent of GDP by 2030, PM says; Forecast International, Czech Defense Budget Now Over 2 Percent of GDP, MoD Says; TVP World, Czech army looks to boost military strength with financial incentives for recruits; CZ Defence, Recruitment goals 2030 and the competitiveness of the Czech Armed Forces; CVVM, Citizens’ attitudes towards the defence of the Czech Republic and NATO membership
(Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
