Opozice otevírá téma, které mělo patřit vládě
Ve sportovní politice se v těchto dnech odehrává pozoruhodný posun. Téma nesoutěžního sportu, parasportu, dobrovolnictví, školního pohybu i prevence obezity si nezačíná viditelně přivlastňovat vláda, ale opozice. Právě to ukazuje kulatý stůl Senátu nazvaný „Nesoutěžní sport a parasport“, který se podle oficiálního programu Senátu koná ve středu 8. dubna 2026 od 10 do 13 hodin ve Valdštejnském paláci.
Ještě důležitější je však samotné obsazení akce. Zahajuje ji senátor Jiří Růžička, moderuje ji senátor Tomáš Třetina a mezi hlavními vystupujícími je i senátor Zbyněk Sýkora. Všichni tři jsou spojeni s pravicovým a středopravým opozičním prostorem. Růžička byl zvolen za KDU, ODS, STAN a TOP 09 a působí v senátorském klubu ODS a TOP 09. Třetina byl zvolen za ODS, STAN a TOP 09. Sýkora byl zvolen za ODS a je rovněž členem senátorského klubu ODS a TOP 09. Jinými slovy, nejde o žádné neutrální technické fórum bez politického podpisu. Jde o pečlivě sestavenou akci, v níž opozice ukazuje, že chce sport znovu proměnit v politické téma, a to nikoli na okraji, ale v samém středu veřejné debaty.
Program je přitom sestaven chytře. Nejde jen o vrcholový sport, medaile a velké haly. Na stůl se pokládají témata, která mají vysoký společenský i morální náboj a která se špatně odmítají. Inkluze v parasportu, školní sport jako základ prevence, role trenéra mládeže při prevenci obezity, udržitelnost spolků, krize dobrovolnictví, všestrannost a odolná společnost. To všechno jsou body, které přesahují sportovní prostředí a vstupují do oblasti zdraví, školství, sociální soudržnosti i bezpečnosti státu. A právě tady je největší slabina vlády. Má vlastního ministra pro sport, prevenci a zdraví, ale nechává opozici, aby ve veřejném prostoru působila dojmem síly, která je aktivnější, konkrétnější a lépe napojená na spolky, kluby a občanskou společnost.
Neméně podstatné je, koho se organizátorům podařilo na tuto akci získat přímo ze sportovního prostředí. Vedle politických zástupců zde vystupují klíčové osobnosti, které reprezentují jednotlivé segmenty českého sportu a občanské společnosti.
Za parasport vystupuje předseda Českého paralympijského výboru Zbyněk Sýkora, který propojuje politickou i sportovní rovinu. O problematice dobrovolnictví a fungování sportovních spolků hovoří předseda České unie sportu Jan Boháč, tedy organizace sdružující tisíce klubů po celé republice. V oblasti tradičního tělovýchovného hnutí zazní hlas starosty České obce sokolské Martina Chlumského, reprezentujícího historicky silnou strukturu spolkového sportu. Školní sport zastupuje prezidentka Asociace školních sportovních klubů Svatava Ságnerová, která přináší pohled na systémovou práci s dětmi a mládeží. Specifickou oblast sportu osob s Downovým syndromem reprezentuje předseda příslušné federace Josef Filip. Psychologický rozměr pohybu a motivace přináší známý mentální kouč Marian Jelínek a roli trenérů v práci s mládeží zdůrazňuje Petr Rydl z iniciativy Díky trenére.
Tato sestava není náhodná. Ukazuje, že opozice dokázala oslovit reprezentanty napříč celým spektrem sportu od vrcholových struktur přes spolky až po školní a inkluzivní sport. Jinými slovy, podařilo se jí vytvořit platformu, která působí jako reprezentativní průřez sportovním prostředím, nikoli jako izolovaná politická akce.
Na jednom místě je dobré uvést i původní zdroje, z nichž celá tato debata vychází: program Senátu k akci Nesoutěžní sport a parasport, priority ministra pro sport, prevenci a zdraví a informace o přípravě nového zákona o sportu.
Nový zákon o sportu jako opoziční zbraň
Velmi výmluvný je i bod programu věnovaný legislativnímu rámci a novému zákonu o sportu, který má představit poslanec Karel Haas. Ten je poslancem ODS a dlouhodobě patří mezi nejviditelnější tváře této strany v debatách o sportovní legislativě. Není tedy náhodou, že právě on dostal prostor mluvit o normě, která se v minulých letech připravovala, ale nedošla do finálního přijetí. Už v roce 2025 zaznělo, že návrh je připraven a počítá i se vznikem ministerstva sportu, avšak projednávat jej měla až nová Sněmovna po podzimních volbách. Jinak řečeno, šlo o projekt, který se v předchozím období připravoval, ale tehdejší vládní většina jej nedotáhla do konce. Dnes se z něj stává pohodlný nástroj politického útoku. Opozice může tvrdit, že měla koncepci, zatímco vládní moc téma převzala, ale dosud nepřinesla plnohodnotný výsledek.
To je pro současnou vládu nepříjemné o to víc, že i ona sama nový komplexní zákon o sportu slibuje. V lednové sněmovní debatě zaznělo za vládu, že „dále připravíme nový komplexní zákon o sportu“, který má vytvořit potřebný rámec pro vnímání podpory sportu z veřejných rozpočtů jako veřejného zájmu. Tady se kruh uzavírá. Když tedy na senátním kulatém stole vystupuje Karel Haas s tématem nového zákona, nepředstavuje jen starý opoziční sen. Připomíná vládě její vlastní závazek a současně jí bere výhodu prvního tahu. Opozice říká sportovnímu prostředí v podstatě toto: my jsme zákon připravovali, my o něm mluvíme, my svoláváme debatu, a vláda, která má dnes v ruce exekutivu, zůstává nápadně neviditelná.
Právě v tom je politická síla celé akce. Není to jen konference. Je to pokus přepsat rozložení sil v českém sportu. Kdo bude mluvit se spolky, s parasportem, se školními kluby, se Sokolem, s trenéry a s dobrovolníky, ten získá nejen kontakty, ale i důvěru terénu. A ve sportovní politice je důvěra terénu kapitál, který nelze nahradit tiskovou konferencí ani úředním dokumentem. Opozice velmi dobře chápe, že nesoutěžní sport a parasport mají obrovskou symbolickou sílu. Jsou to oblasti, kde se hovoří méně o penězích pro elity a více o spravedlnosti, dostupnosti a veřejném zájmu. To je přesně prostor, v němž lze vládě nejúčinněji vyčítat, že sice má ministerstvo i agenturu, ale neumí být veřejně přítomná tam, kde se formuje legitimita.
Šťastný mluví správně, ale u stolu sedí jiní
Na celé situaci je nejvíc do očí bijící kontrast mezi tím, co současný ministr Boris Šťastný říká, a tím, kde je skutečně vidět. Oficiální priority ministra pro sport, prevenci a zdraví zní na papíře poměrně přesvědčivě. Ministr slibuje zpřístupnit sport široké veřejnosti, udělat z pohybu přirozenou součást života, podporovat amatérský sport a mladé, posílit regiony, zajistit financování sportu, koordinovat investice a hlídat efektivitu dotací. To je agenda, která se s programem senátního kulatého stolu překrývá téměř bod po bodu. Když ministr říká, že sport má být finančně dostupný, že důraz má být na mládež, trenéry, amatérský sport a transparentní přerozdělování, pak mluví jazykem, který by na takové akci zněl zcela přirozeně. Jenže právě tam nezazní.
Šťastný navíc opakovaně veřejně tvrdí, že sport není jen volnočasová aktivita, ale „strategická investice státu do zdraví, disciplíny a soudržnosti společnosti“. Mluvil také o větším důrazu na tělocvik ve školách, o potřebě odbornosti v čele Národní sportovní agentury, o podpoře dětí a mládeže a o tom, že velké investice je třeba odložit, pokud by ohrožovaly peníze pro mládežnický sport. Současně vláda zřídila Radu vlády pro sport, prevenci a zdraví, která má systematicky propojit sport, veřejné zdraví a prevenci, a v jejím rámci vznikají pracovní skupiny pro sport a pohyb ve školách, financování sportu, prevenci a zdraví, legislativu či infrastrukturu. To vše zní jako přesný obsah senátního kulatého stolu. Jenže místo aby vláda tuto shodu využila a přišla do Senátu hájit vlastní směr, nechává prostor protivníkům.
A právě tady se nabízí ještě ostřejší interpretace celé situace. Pokud jsou hlavní organizátoři akce z opozičních senátorských klubů, je legitimní otázka, zda nejde o vědomě konstruovanou platformu bez výraznější účasti vlády. Program ukazuje, že prostor dostávají především zástupci sportovního prostředí, svazů a organizací, zatímco vládní politická reprezentace se v něm prakticky nevyskytuje. Jedinou výjimkou je předseda Národní sportovní agentury Karel Kovář, jehož účast je dána spíše institucionální povinností než politickou strategií. To může vést k závěru, že kulatý stůl nebyl jen otevřenou diskusí, ale také promyšleným politickým formátem, který měl vytvořit dojem, že skutečný dialog se sportovním prostředím vede opozice, zatímco vláda stojí stranou.
To ovšem nic nemění na druhé, neméně důležité skutečnosti. Vláda měla možnost tuto situaci změnit a neudělala to. I kdyby nebyla primárně pozvána v silném zastoupení, mohla projevit aktivní zájem, vstoupit do debaty a dát jasně najevo, že sportovní politika je její prioritou nejen na papíře, ale i v reálném politickém prostoru. Neúčast ministra v kontextu témat, která přesně odpovídají jeho agendě, tak působí jako chyba, která dává opozici zbytečně silnou pozici.
Výsledkem je obraz, který je pro vládu nepříjemný. Má strategii, má úřady, má kompetence, ale nemá viditelnou přítomnost v debatě, kterou mezitím ovládá opozice. A právě to může v očích sportovního prostředí rozhodovat více než jakýkoli programový dokument.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: tn.cz)
Zdroje: 1. program Senátu k akci Nesoutěžní sport a parasport; 2. priority ministra pro sport, prevenci a zdraví; 3. informace o přípravě nového zákona o sportu
