Středeční večerní stream Petra Holce na Xaver Live měl jasný rukopis. Žádné opatrné našlapování, žádné kulaté věty, žádné předstírání odstupu. Holec jel od první minuty ve svém stylu a během jednoho vysílání stihl rozebrat spor kolem účasti prezidenta Petra Pavla na summitu NATO, poměry v České televizi, dotace pro kulturní scénu i ekologické organizace, ale také postup Filipa Turka a motoristů ve vládě. Méně než o dialog s publikem šlo tentokrát o sérii ostrých tematických bloků, které spojovala jedna linka. Stát je podle Holce prorostlý lidmi a institucemi, které si zvykly na cizí peníze jako na nárok, a každé sáhnutí na tento komfort pak provází křik, moralizování a řeči o ohrožené demokracii.
Hned v úvodu si vzal na mušku prezidenta Petra Pavla. Ne kvůli ceremoniím, reprezentaci nebo zahraniční politice obecně, ale kvůli konkrétnímu sporu o summit NATO. Holec tvrdí, že prezident se dožaduje účasti na akci, na kterou ho vláda nechce vyslat, a právě v tom vidí podstatu celé věci. Pavel podle něj nevystupuje jako nestranná hlava státu, ale jako aktivní opoziční hráč, který se snaží prosazovat politiku proti kabinetu. „Petr Pavel je líder opozice,“ zaznělo ve streamu bez okolků. V Holecově podání nejde o drobnou třenici mezi Hradem a Strakovou akademií, ale o další díl dlouhodobého konfliktu o to, kdo má v zemi fakticky určovat směr.
V tomto sporu se Holec otevřeně postavil za ministra zahraničí Petra Macinku. Ten podle něj dělá přesně to, co má dělat člen vlády, který nechce připustit, aby prezident v zahraničí mluvil jinou řečí než kabinet. Holec argumentuje tím, že zahraniční politiku nese vláda, která se zodpovídá sněmovně, a proto nedává smysl, aby na klíčovou alianční akci vyrážel prezident, jenž by podle něj zastupoval opačný politický kurz. Výsměch směřoval i k představě, že by si Pavel svou účast vynucoval přes ústavu nebo dokonce kompetenční žalobu. Holec v tom vidí vrchol ironie, protože právě prezidenta opakovaně obviňuje z toho, že ústavní zvyklosti sám ohýbal, když se mu to hodilo. Proto se k celé věci vrací s jedovatou formulací, že „ústavní pučista se pořád bude otírat o ústavu“.
Za celým střetem ale Holec vidí ještě něco víc než spor o jedno zahraniční jednání. Tvrdí, že prezident cíleně testuje sílu vlády a pokouší se rozehrávat napětí mezi hnutím ANO a motoristy. V jeho interpretaci nejde o izolovanou epizodu, ale o další z pokusů oslabit koaliční soudržnost a předvést, kdo ve skutečnosti v zemi tahá za nitky. Právě proto na adresu Andreje Babiše zaznělo varování, že by případné povolení Pavlovy účasti působilo jako slabost. Holec věří, že k tomu nedojde, a spor tak čte i jako test toho, zda nová mocenská sestava vydrží tlak z Hradu i z médií.
Kdo chce cizí peníze, ať neříká, že je nezávislý
Ještě ostřeji se Holec pustil do kulturní sféry a především do České televize. Zde jeho výklad nabral téměř programový ráz. Tvrdí, že debata o financování veřejnoprávních médií se znovu ukázala v celé nahotě a že Česká televize ani nepředstírá snahu o nestrannost. Jako příklad si vzal televizní debatu o kultuře a veřejných penězích, v níž vystoupil Ladislav Jakl. Právě jeho vystoupení Holec označil za přesné a srozumitelné pojmenování problému. Jaklova slova, že „někdo si tady představuje svobodné umění jako právo na cizí prachy“, udělal jedním z hlavních motivů celého večera.
Na tomhle místě už Holec neřeší jen televizi, ale širší model financování kultury. Představa „nezávislé kultury“, která je závislá na státních dotacích, mu připadá falešná. S ironickou brutalitou říká, že taková nezávislost připomíná závislost narkomana na droze. Jinými slovy, kdo stojí frontu na peníze od státu, nemá podle něj nárok tvářit se jako bytostně svobodný tvůrce. Z jeho pohledu jde o nárokový systém, který se dlouhé roky maskoval vznešenými slovy o hodnotách, ale ve skutečnosti se opírá o to, že někdo jiný musí nejprve peníze vydělat, odvést na daních a přepustit je dál.
Stejně nekompromisní je i v pohledu na Českou televizi. Označuje ji za státní instituci, která se jen schovává za nálepku veřejnoprávnosti, a znovu opakuje, že by ji buď zprivatizoval, nebo zrušil. Důvod nevidí jen ve financování, ale hlavně v obsahu. Vadí mu, že televize podle něj personálně i ideově staví debaty tak, aby jeden názor seděl proti soustředěné převaze druhé strany. Nezůstává u obecné kritiky. Tvrdí, že právě v době, kdy televize bojuje o své peníze a snaží se uhájit systém poplatků, by měla o to víc dbát na vyváženost. Místo toho podle něj „do toho ještě šlape“ a jen potvrzuje podezření těch, kteří jí už nevěří.
V Holecově podání je Česká televize ukázkou instituce, která se nedá reformovat zevnitř, protože její problém není jen rozpočet, ale také ideová uzavřenost. Tvrdí, že v ní převážila jedna „správná strana“ a že kritika obsahu je předem označována za útok na demokracii. Proto odmítá i kosmetické úpravy typu větší kontroly hospodaření. Ty podle něj míří vedle, protože hlavní problém leží v tom, co televize vysílá, jak skládá hosty a jakou politickou optikou sama sebe chápe.
Turek řeže, pijavice křičí
Jestli někde Holec během vysílání nešetřil chválou, pak u Filipa Turka. Vykreslil ho jako člověka, který konečně začal dělat to, co se dlouho jen slibovalo. Sáhnout na penězovody, na které si různé organizace a aktivistické skupiny zvykly natolik, že je považují za samozřejmost. Zvláštní pozornost věnoval Turkovu postupu vůči Hnutí Duha a obecně systému ekologických dotací. Turek podle něj odkryl mechanismus, v němž se za velká slova o přírodě, udržitelnosti a občanské společnosti schovává tvrdý zápas o veřejné peníze.
Holec připomínal přestřelku mezi Filipem Turkem a Hnutím Duha na sociálních sítích a s viditelným potěšením citoval Turkovu odpověď, že si dá pozor, aby organizace zůstala odkázána na své „jednotlivé dárce a dárkyně“. V tom viděl přesně ten moment, kdy se střetl svět mediálních sloganů se světem konkrétních rozpočtových položek. Podle Holce se totiž podobné organizace rády stylizují do role nezávislých občanských iniciativ, ale když se člověk podívá na financování, najde i veřejné zdroje a státní fondy.
Turek u něj boduje i tím, že podle jeho líčení neútočí jen na symboly, ale také na konkrétní částky. Holec zmiňuje doporučení nechat škrtnout téměř 130 milionů korun, které měly směřovat do jednoho z mezinárodních ekologických fondů. Právě na takových příkladech buduje argument, že ve státě existuje rozsáhlá síť automatických plateb, nad nimiž už se nikdo ani nepozastaví, protože se staly součástí provozu. Teprve když někdo přijde a začne tyto výdaje zpochybňovat, spustí se podle něj povyk o barbarství a útoku na civilizaci.
Tohle je ostatně jeden z nejsilnějších motivů celého streamu. Holec opakovaně vrací publikum k představě „pijavic přisátých na státní rozpočet“. Je to tvrdý obraz, ale v jeho logice přesný. Nejde jen o ekologické organizace, ale i o část kulturní scény, veřejné instituce a různé navázané struktury, které podle něj fungují v přesvědčení, že na peníze od státu mají morální nárok. Jakmile se jim na tento model sáhne, nezačnou prý argumentovat výkonem, výsledky nebo přínosem, ale morálkou, vyšším principem a údajným ohrožením svobody.
Holec do této linie zařadil i nástup ministra kultury Otakara Klempíře. Jeho krok, kdy odvolal Martina Baxu ze správní rady Pražského jara, hájil jako naprosto legitimní výkon pravomoci. Právě reakce kulturního prostředí na tuto změnu mu podle jeho slov jen znovu ukázala, jak silně je část veřejného prostoru nastavená tak, že změny jsou přijatelné jen tehdy, když je dělají „ti správní“. Když přijde někdo jiný a použije stejný nástroj, je to okamžitě skandál.
Závěr Holec věnoval širší úvaze o tom, co podle něj dnešní konflikt odhaluje. Nemyslí si, že by vláda byla slabá nebo nevládla. Naopak tvrdí, že právě křik z médií, z Letné, z kulturní scény i z aktivistického prostředí ukazuje, že se začalo hýbat s věcmi, které byly dosud nedotknutelné. Podle jeho logiky je míra odporu vlastně měřítkem zásahu. Čím větší křik, tím blíž se někdo dostal k místům, kde se léta nerušeně přerozdělovaly peníze, vliv a symbolická moc.
Výsledkem nebyl uhlazený souhrn týdne, ale sevřený politický monolog, v němž se všechna témata slévala do jediné teze. Prezident podle Holce překračuje svou roli, Česká televize ztratila i poslední zbytky věrohodné nestrannosti a nová garnitura okolo motoristů začala řezat do systému, který si z veřejných peněz udělal životní jistotu. Ať už s jeho výkladem člověk souhlasí, nebo ne, nelze mu upřít jednu věc. Holec přesně ví, jak své publikum vtáhnout do hry. Nepopisuje politiku jako soubor procedur, ale jako střet zájmů, nervů a moci. A právě proto jeho středeční stream nepůsobil jako rozvláčný komentář k událostem, ale jako ostrá obžaloba poměrů, které podle něj začínají poprvé po letech dostávat skutečné trhliny.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: xaverlive)
