Když se v červnu 1945 v San Francisku sešli zástupci 51 států, druhá světová válka ještě neskončila. Boje v Pacifiku pokračovaly a svět zoufale hledal nový systém, který by zabránil návratu k hrůzám globálního konfliktu. Výsledkem této konference byla Charta Organizace spojených národů, dokument, který vstoupil v platnost 24. října 1945 a položil základy moderní mezinárodní spolupráce. Podpisem Charty vznikl jedinečný rámec založený na principech rovnosti států, mírového řešení sporů a kolektivní bezpečnosti. OSN se měla stát místem, kde se střetávají názory a ne armády.
Za osmdesát let existence se počet členských států rozrostl z původních 51 na dnešních 193. Většinu nových členů tvořily země, které získaly nezávislost po vlně dekolonizace v Africe a Asii. Organizace přijala desítky tisíc rezolucí, z nichž mnohé určovaly parametry světové politiky – od ukončení apartheidu až po sankce vůči režimům, které porušují lidská práva. Symbolickým nástrojem mezinárodního mírového úsilí se staly jednotky modrých přileb, nasazované v konfliktních oblastech od Blízkého východu přes Afriku po Jižní Asii. Jejich úkolem je spíše stabilizace než bojové operace, přesto jejich přítomnost ne vždy přinesla úspěch. Kritici připomínají tragická selhání při genocidě ve Rwandě, v občanské válce v Sýrii nebo během současných krizí v Gaze.
Nejviditelnějším problémem, který provází OSN od počátku, zůstává paralýza Rady bezpečnosti. Právo veta pěti stálých členů – Spojených států, Ruska, Číny, Francie a Velké Británie – často blokuje zásadní rozhodnutí a brání rychlé reakci na nové hrozby. V éře studené války sloužilo veto jako prostředek vzájemného zadržování, dnes se však stává překážkou jakékoliv kolektivní akce. Od 90. let, kdy se po rozpadu Sovětského svazu zdálo, že OSN vstoupí do nové éry jednoty, se instituce opakovaně potýká s krizí legitimity a relevance. Francouzský deník Le Monde diplomatique při příležitosti výročí připomněl, že „OSN zůstává odrazem světa, který ji vytvořil, nikoli světa, v němž dnes žijeme“.
Současná Organizace spojených národů čelí nejen geopolitickým rozporům, ale i chronickému nedostatku finančních prostředků. Spojené státy, jako největší přispěvatel do rozpočtu, opakovaně hrozí omezením nebo zadržením plateb, pokud OSN nepřijme reformy odpovídající jejich představám. Rozpočtové napětí způsobuje, že organizace je nucena dělat „méně s menším“, jak s nadsázkou poznamenávají diplomaté. Zároveň se mění samotný pojem „mezinárodní společenství“. Rostoucí vliv regionálních uskupení, jako je BRICS nebo ASEAN, relativizuje dlouholetý monopol Západu na určování globálních pravidel. Generální tajemník António Guterres proto opakovaně vyzývá k přehodnocení systému, který by lépe odrážel mocenskou realitu 21. století.
Navzdory všem slabinám zůstává OSN klíčovým nástrojem koordinace humanitární pomoci, klimatické politiky a zdravotních iniciativ. Agentury jako WHO, UNESCO nebo UNHCR plní nenahraditelné funkce v oblastech, které přesahují možnosti jednotlivých států. Otázka, zda se organizace dokáže přizpůsobit nové době, však zůstává otevřená. V éře umělé inteligence, migračních krizí a klimatických katastrof stojí OSN před úkolem redefinovat nejen své priority, ale i samotný pojem kolektivní odpovědnosti lidstva.
Oslava osmdesátého výročí OSN tak není jen připomínkou historického úspěchu, ale i zkouškou víry v její ideály. Organizace, která vznikla na troskách války, dnes působí ve světě, kde diplomacii stále častěji nahrazuje síla a místo kompromisu se prosazuje unilateralismus. Pokud má OSN přežít dalších osmdesát let, bude muset znovu nalézt odvahu být nejen hlasem mocných, ale i ochráncem slabých. Institucí, která připomíná, že mír není samozřejmostí, ale neustále obnovovaným závazkem.
(Chmelík, Le Monde, obr.: aiko)
