Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán podepsaly 7. srpna v Mekce společnou obrannou dohodu, podle níž má být ozbrojený útok proti jednomu ze tří států považován za útok proti všem. Dohoda nazvaná Mecca Joint Defense Agreement tak zavádí princip kolektivní obrany, jehož skutečný význam ale ukáže až praxe.

Pakt vznikl v době výrazných bezpečnostních změn na Blízkém východě a rostoucí snahy regionálních mocností nespoléhat pouze na Spojené státy. Nemusí přitom znamenat rozchod s Washingtonem. Může spíše představovat další krok k situaci, kdy si státy regionu vedle amerických bezpečnostních vazeb vytvářejí také vlastní mechanismy obrany. Za vojenským závazkem se však skrývá ještě jeden možná dlouhodobější proces. Pokud se spolupráce skutečně rozvine, mohou se propojit tři schopnosti, které se mimořádně dobře doplňují: saúdský kapitál, vyspělý turecký obranný průmysl a rozsáhlé pákistánské výrobní, servisní a vojenské kapacity.

Právě tento méně viditelný rozměr zdůrazňuje analýza Marka Kimmitta zveřejněná v The National Interest. Podle ní může pakt vytvořit základ nové obranně-průmyslové struktury, která by nevyráběla pouze pro armády tří členských států, ale mohla by postupně vstoupit také na světový trh se zbraněmi. Zatím jde o možnost, nikoliv existující společný zbrojní komplex.

Tři země přinášejí tři rozdílné schopnosti

Síla případné průmyslové spolupráce spočívá především v tom, že každý ze tří států přináší něco jiného. Turecko během posledních dvou desetiletí vybudovalo jeden z nejdynamičtějších obranných průmyslů mimo tradiční západní zbrojní mocnosti. Nejviditelnější jsou jeho bezpilotní prostředky, ale turecké společnosti vyrábějí také obrněnou techniku, raketové systémy, elektroniku, válečné lodě a rozvíjejí vlastní bojový letoun KAAN. Ankara navíc získala něco, co se nedá vytvořit pouze investováním peněz: zkušenost s vývojem, výrobou a exportem zbraní do států s velmi rozdílnými požadavky a finančními možnostmi.

Saúdská Arábie má jinou přednost – kapitál. Rijád patří mezi největší světové odběratele vojenské techniky, ale dlouhodobě se snaží změnit postavení země z dovozce na výrobce. Program Vision 2030 proto počítá s výrazným zvýšením podílu vojenských výdajů realizovaných prostřednictvím domácího průmyslu. Samotné peníze však nestačí. Vybudování obranného průmyslu vyžaduje technologii, kvalifikované pracovníky, dodavatelskou síť, zkušenosti s konstrukcí zbraňových systémů a schopnost zajišťovat jejich provoz po desítky let. Právě partnerství s Tureckem a Pákistánem může Saúdské Arábii pomoci část tohoto procesu urychlit.


Pákistán proto nemusí přinášet nejmodernější technologii ve všech kategoriích. Jeho hodnotou může být něco jiného – schopnost vyrábět, opravovat a udržovat vojenskou techniku ve větším množství a za nižší cenu. To je ve skutečném konfliktu mimořádně důležité. Moderní válka není pouze soutěží o nejvyspělejší zbraň. Je také otázkou toho, kolik systémů lze vyrobit, jak rychle lze doplňovat munici a zda existují kapacity pro opravy poškozené techniky. Turecké technologie, saúdské finance a pákistánská schopnost výroby a údržby proto mohou vytvořit kombinaci, jejíž význam by byl větší než prostý součet možností tří států. Právě takový potenciál označuje The National Interest za jednu z nejzajímavějších stránek nové dohody.

Nový hráč nemusí soutěžit s Amerikou o nejdražší zbraně

Pokud by postupně vznikla společná obranně-průmyslová základna, důležitou otázkou bude, komu bude vyrábět. Spojené státy pravděpodobně zůstanou dominantním dodavatelem řady nejsložitějších vojenských technologií. Americké bojové letouny, systémy protivzdušné obrany, senzory nebo některé druhy přesně naváděné munice představují schopnosti, které nelze jednoduše nahradit. Jenže značná část světových armád nejdražší americké systémy nepotřebuje nebo si je nemůže dovolit.

Mnoho států v Africe, Asii, na Blízkém východě a v Latinské Americe hledá jiný poměr ceny, technologické úrovně, dostupnosti a provozních nákladů. Právě na těchto trzích mohou být turecké nebo pákistánské systémy konkurenceschopné. Pokud by se k nim přidal saúdský kapitál, mohl by vzniknout zajímavý obchodní model. Turecko by poskytovalo technologicky vyspělejší systémy a zkušenosti s jejich exportem, Pákistán výrobní kapacity, servis a levnější produkci a Saúdská Arábie kapitál potřebný pro vývoj, výrobní linky a případně také financování exportních kontraktů. Taková nabídka by mohla být atraktivní především pro země, které nechtějí být zcela závislé na Spojených státech, Číně nebo Rusku.

Právě zde je ale nutné oddělit současnou realitu od scénáře. Pakt z Mekky zatím nevytvořil společnou zbrojovku ani integrovaný obranný průmysl. Nemá společnou výrobní strategii a z dostupných informací nevyplývá ani existence společného systému vojenských zakázek. Dohoda především vytváří politický rámec, v němž se taková spolupráce může rozvíjet. Navíc existují významné překážky.

Bezpečnostní priority všech tří zemí nejsou stejné. Pákistán se tradičně soustředí především na Indii. Saúdská Arábie sleduje bezpečnost Perského zálivu, Írán a Rudé moře. Turecko má vlastní zájmy v Sýrii, východním Středomoří, na Kavkaze a současně zůstává členem NATO. Právě Indie může být jednou z prvních zkoušek soudržnosti paktu. Pro Pákistán představuje hlavního strategického soupeře, zatímco Saúdská Arábie má s Dillí významné ekonomické a politické vztahy. Indická vláda už oznámila, že novou dohodu sleduje a zkoumá její dopady na regionální stabilitu a vlastní bezpečnost.

Není proto vůbec jisté, že by každý konflikt jednoho člena automaticky vedl ke stejnému postoji zbývajících dvou. Politický závazek a skutečně integrovaná vojenská aliance jsou dvě rozdílné věci.

Nejde o odchod Ameriky, ale o hledání větší samostatnosti

Pakt z Mekky by proto bylo předčasné označovat za protiamerický blok nebo nové „islámské NATO“. Turecko zůstává členem Severoatlantické aliance a jeho obranný průmysl je v některých oblastech stále závislý na západních technologiích. Saúdská Arábie udržuje rozsáhlé bezpečnostní vztahy se Spojenými státy a její ozbrojené síly používají množství amerických zbraňových systémů. Pákistán zase kombinuje vlastní výrobu s mimořádně silnými vojensko-technologickými vazbami na Čínu.


Spojené státy přitom nemusejí být automaticky poraženým. Také debata o dopadech dohody na americkou strategii ukazuje dvě možné interpretace: pakt může oslabovat tradiční závislost regionu na Washingtonu, ale zároveň může část bezpečnostní zátěže přenášet na místní mocnosti. Situace by byla jiná, pokud by se spolupráce začala měnit ve skutečně samostatný politicko-vojenský blok nebo pokud by společné zbrojní projekty systematicky nahrazovaly americké technologie.

Komplikací může být rovněž Čína. Pákistán používá rozsáhlé množství čínské techniky a například bojový letoun JF-17 vznikl v pákistánsko-čínské spolupráci. Turecko je naopak jako člen NATO součástí západního bezpečnostního systému. Saúdská Arábie nakupuje především západní zbraně, ale současně rozvíjí hospodářské i strategické vztahy s Pekingem. Případná hlubší průmyslová integrace proto narazí na citlivou otázku, které technologie lze skutečně sdílet a jak oddělit západní, turecké a čínské systémy. Právě zde se ukáže rozdíl mezi politickou deklarací a skutečnou vojenskou integrací.


Vojenské aliance závisejí na tom, zda jejich členové v okamžiku skutečné krize splní politické závazky. Společné továrny, servisní centra, vývojové projekty a dodavatelské řetězce naproti tomu vytvářejí hmatatelnou ekonomickou a technologickou vzájemnou závislost. Pokud se proto v příštích letech skutečně propojí turecké technologie, saúdský kapitál a pákistánské výrobní kapacity, nemusí vzniknout konkurent amerického zbrojního průmyslu v jeho nejvyšším technologickém segmentu.

Může ale vzniknout něco, co je pro velkou část světa obchodně zajímavější: nový dodavatel relativně moderních, dostupných a ve velkých počtech vyráběných zbraňových systémů, který nebude přímo patřit ani k americkému, ani k čínskému či ruskému modelu. Skutečným měřítkem významu paktu z Mekky proto nebude samotný podpis dohody, ale to, zda se za několik let začnou v Turecku, Saúdské Arábii a Pákistánu vyvíjet a vyrábět společné zbraňové systémy.



Zdroje: 1. The National Interest – How the Mecca Pact Shifts the Middle East’s Military Balance⁠; 2. Reuters – Saudi Arabia, Turkey, Pakistan pledge mutual defence as Middle East turmoil escalates⁠; 3. U.S. International Trade Administration – Saudi Arabia Defense & Security⁠; 4. Heavy Industries Taxila – Official Website⁠