Pavel Bém se po letech znovu ocitá v centru debaty o drogové politice a duševním zdraví. V rozhovoru pro Echo Prime Time s moderátorem Pavlem Štruncem popisuje, jak se za posledních třicet let změnila realita závislostí, proč je ochoten vrátit se do funkce národního protidrogového koordinátora a proč je přesvědčen, že Česko sedí na tikající bombě. Nejde jen o klasické drogy, ale také o kratom, nové psychoaktivní látky, závislost na lécích a dramaticky rostoucí psychické potíže dospívajících.
Bém připomíná, že se problematice závislostí věnuje zhruba čtyřicet let na národní i mezinárodní úrovni. Už v první polovině devadesátých let stál u zrodu české protidrogové politiky a funkci národního protidrogového koordinátora už jednou vykonával. Zdůrazňuje, že současná debata o jeho návratu nesouvisí s ambicí vrátit se do stranické politiky. Podle něj jde o reakci na situaci, která se vymyká kontrole. Připomíná, že je dlouhodobě členem Rady vlády pro koordinaci politiky závislostí u více premiérů a že téma dnes prostupuje napříč celou společností.
Podnět k intenzivnější spolupráci podle něj vzešel z jeho strany. Oslovil Andreje Babiše s žádostí, aby se v programovém prohlášení případné budoucí vlády objevila oblast závislostí a duševního zdraví jako vládní priorita. Učinil tak s předstihem před volbami s vědomím, že bez politického zadání nelze situaci systémově řešit. Popisuje, že Babiš byl k tématu velmi otevřený a reagoval rychle. Vznikla dohoda, že se Bém po určitou dobu do role koordinátora vrátí, pokud se Babiš opět stane premiérem, a že se znovu oživí Rada vlády pro duševní zdraví, kterou má premiér osobně řídit.
Bém zdůrazňuje, že dnešní drogová a závislostní scéna je nesrovnatelně složitější než v devadesátých letech. Už dávno nejde jen o nelegální látky. Vedle alkoholu a tabáku, o nichž podle něj nelze v debatě o závislostech mlčet, upozorňuje na masivní užívání kratomu, látek typu HHC a dalších nových psychoaktivních substancí, které se pohybují v šedé zóně mezi legalitou a černým trhem. Připomíná také varovný trend nadužívání léků. V České republice je podle něj přibližně osm set tisíc lidí, kteří zneužívají hypnotika, sedativa a benzodiazepiny. Jde o léky původně určené k léčbě, často však užívané bez lékařského dohledu, na nichž vzniká závažná závislost.
Zvlášť alarmující je podle Béma vývoj v oblasti antidepresiv u mladých lidí. Upozorňuje, že výrazně roste užívání těchto léků ve skupině patnácti až sedmnáctiletých dospívajících. V ordinacích se stále častěji setkává s kombinací závislostní poruchy a duševního onemocnění. Popisuje to jako komorbiditu, kdy se na jedné straně řeší problém s užíváním psychoaktivních látek a na druhé straně úzkosti, deprese nebo další psychické obtíže. Podle něj jde o trend, který bez včasného zásahu přeroste v obrovský společenský a zdravotnický problém. Jak říká, pokud s tím něco nebudeme dělat, budeme mít obrovský problém, který už teď máme.
Tikající kratomová bomba a hranice regulace
Velký prostor v rozhovoru věnuje Bém kratomu. Připomíná, že do České republiky se podle odhadů ročně doveze přibližně čtyři sta tun této látky. Teprve při představě takového množství si podle něj může veřejnost uvědomit, jak rozšířené je její užívání, a to nejen mezi mladými. Kratom je navíc snadno dostupný a dlouho se pohyboval v právním vakuu. Bém upozorňuje, že od začátku prosince má být kratom zařazen na seznam takzvaných psychomodulačních látek, které podléhají přísnější regulaci. Zdůrazňuje, že regulace má dva směry. Na jedné straně má omezit dostupnost, na druhé straně má zajistit, aby spotřebitel věděl, co skutečně kupuje. To podle něj ostře kontrastuje s černým trhem, kde vládne čistě logika zisku a prodejcům je lhostejné, jaké složení jejich produkt ve skutečnosti má.
Bém zároveň varuje před lákavě jednoduchým řešením ve formě absolutních zákazů. Zkušenost s drogovou politikou posledních desetiletí podle něj ukazuje, že prohibice přináší spíše katastrofální vedlejší efekty. Takzvané války proti drogám posilují černý trh a organizovaný zločin a vytvářejí další bezpečnostní rizika. Připomíná, že zákaz sám o sobě nedokáže změnit chování lidí ani mladých. Vede spíše k přesunu užívání do nelegální sféry, kterou stát nemá pod kontrolou. Jedinou realistickou cestu vidí v rozumné regulaci, v prevenci a v dostupné pomoci pro ty, kteří už problém mají.
Tento pohled promítá i do debat o možném zákazu mobilních telefonů ve školách. Sám o sobě plošný zákaz podle něj nemůže vyřešit jádro problému. Dospívající mohou stejný obsah sdílet odpoledne a večer mimo výuku. Přesto se domnívá, že určitá forma omezení a jasně nastavených pravidel je nezbytná. Kromě škol však podle něj musí přijít i podstatně větší odpovědnost ze strany rodičů, kteří mnohdy rezignují na aktivní výchovu v oblasti digitálního světa.
Fentanylová krize, postinformační doba a ztracené rodičovství
Rozhovor se dotýká také dění ve Spojených státech. Bém připomíná takzvanou fentanylovou krizi. Od roku 2016 tam každoročně umírá kolem sta tisíc lidí v souvislosti se syntetickými opioidy. Popisuje, že v důsledku toho poprvé od konce druhé světové války klesá průměrná délka dožití. Za necelé desetiletí podle něj zemřelo tolik lidí, kolik obyvatel má hlavní město Praha. Jde o veřejně zdravotnickou katastrofu, kterou se dlouho nedařilo účinně řešit. Bém připouští, že tvrzení, podle nichž dovoz fentanylu představuje formu útoku na americké obyvatelstvo, mají reálný základ. Kritizuje však představu, že krizovou situaci lze zvládnout pouze tvrdou represí a nasazením vojenských prostředků.
Tato zkušenost je pro něj varováním i pro Evropu. Zdůrazňuje, že podobné látky jako fentanyl, carfentanyl nebo další vysoce účinné opioidy se vyrábějí a pašují z různých částí světa, včetně Číny a dalších zemí. Zásadní je podle něj pochopit, že samotný zákaz problém neodstraní. Je potřeba propojit represivní složky státu s efektivní prevencí a léčbou. Stejně jako v případě kratomu se neobejdeme bez důsledné regulace, která nastaví jasná pravidla, aniž by nechala celé odvětví v rukou zločineckých struktur.
Výraznou část rozhovoru věnuje Bém duševnímu zdraví dospívajících. Připomíná, že žijeme v postinformační době. Mladí lidé mají díky technologiím a sociálním sítím přístup k bezprecedentnímu množství informací. Často vědí o řadě témat více než jejich vlastní rodiče. To vytváří dojem, že jsou vlastně dospělí, protože jsou dobře informovaní. Podle Béma je to však iluze. Emočně zůstávají zranitelní, jejich vnitřní odolnost teprve dozrává a nezvládají zátěž, kterou na sebe berou. Dochází tak k velké disproporci mezi informační vyspělostí a emočním zrání.
Bém rozhodně odmítá zjednodušující nálepky, podle nichž je dnešní generace slabší nebo pohodlnější než ty předchozí. Připomíná, že každá generace prochází jinými zkouškami. Covidová pandemie podle něj celou situaci výrazně zhoršila. Společnost vykolejila ze zaběhnutých kolejí, změnila se struktura mezilidských kontaktů a přibylo traumat i úzkostí. V psychiatrických a adiktologických ambulancích se to podle něj promítá do prudkého nárůstu psychických potíží mladých lidí, poruch nálady, sebepoškozujícího chování i sebevražedných myšlenek. Sám Bém říká, že den co den vidí ve své ambulanci obrovský problém s mladými dospívajícími.
Psali jsme: Rozpočet v troskách a AfD letí vzhůru. Kolář mluví o zradě voličů
Velmi kriticky se vyjadřuje k tomu, jak na tuto situaci reagují rodiče. Podle něj své děti často přeceňují. Berou je příliš brzy jako plně samostatné jedince, kteří si své problémy zvládnou vyřešit sami. Ve skutečnosti však dospívající potřebují vedení a oporu. Rodiče si podle Béma často nevědí rady s jejich emočními stavy a jejich reakce se vyčerpají u věty, aby dítě odložilo telefon. Tím ale problém nezmizí. Rodinné prostředí přitom považuje za klíčové. O rodinné politice se podle něj v Česku mluví už desítky let, ale skutečná podpora rodičů a funkčních rodinných modelů zůstává nedostatečná.
Bém opakovaně zdůrazňuje, že stát může a má dělat mnoho. Mluví o potřebě dostatečné sítě krizových center, kvalitních a dostupných služeb pro lidi s duševními potížemi, nízkoprahových zařízení pro uživatele náročných drog a o nutnosti lepší koordinace mezi zdravotnictvím, školstvím, sociální oblastí a policií. Přesto trvá na tom, že bez aktivní role rodičů a rodin se situace nezlepší. Ani nejlépe napsané veřejné politiky a koncepce nenahradí základní vztahy v rodině.
Na závěr se rozhovor dotýká i stranické politiky. Bém stále zůstává členem ODS, nicméně otevřeně přiznává, že strana volby prohrála a musí si položit nepříjemné otázky. Před lednovým kongresem podle něj uvnitř ODS panuje napětí. Odchod Martina Kuby, kterého označuje za jednoho z nejúspěšnějších regionálních i celostátních politiků strany, vnímá jako významný signál. Oceňuje alespoň to, že k němu došlo až po volbách. Nepouští se do detailní analýzy, ale nepřímo naznačuje, že ODS se ocitla na mylné koleji a bude hledat nový směr.
Z celého rozhovoru vystupuje Pavel Bém jako člověk, který vidí drogovou problematiku v širokých souvislostech. Nezůstává u alarmujících čísel o tunách kratomu nebo počtech předávkování. Spojuje závislosti s duševním zdravím, rodinnou situací, školstvím i bezpečnostní politikou. Varuje, že pokud se Česko spokojí s jednoduchými zákazy, nebo naopak s rezignovaným přehlížením problému, spláče nad výdělkem. Skutečnou cestu vidí v kombinaci rozumné regulace, koordinované státní politiky a zodpovědného rodičovství.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, repro: EchoPodcasty)
