Nikoliv řídit společnost ve smyslu nějaké mocenské elity nebo dokonce tajného kruhu spiklenců, ale ve smyslu profese. Předpokládá se totiž, že každá profese určitým způsobem formuje mentalitu a přístup ke světu, což se potom projeví i ve vládnutí.
Mají rozhodovat vojáci? Nebo řemeslníci? Nebo právníci? Nebo ekonomové? Nebo inženýři? Nebo manažeři? Podnikatelé? Umělci? Sociologové? Sedláci? Čtenář namítne, že v reálném životě vždy vystupují různé profese, nicméně často se stane, že jedna či dvě dramaticky převáží nad ostatními natolik, že se jejich mentalita promítne do způsobu řízení státu.
Která profese by takto měla v mocenských strukturách převažovat? Co je pro národní stát nejlepší? A pokusím se ještě zpřesnit: Co je nejlepší pro národní stát v naší fázi vývoje?
Je to vlastně otázka, která se ve společenských vědách periodicky vrací. Nejčastěji tak, že lidé nejsou spokojeni se stávajícím stav a navrhují tedy, že by měli vládnout lidé s jinou mentalitou. Ostatně, už nejstarší politický spis v dějinách Západu říká, že „dokud se filosofové nestanou králi — nebo dokud králové a vládci tohoto světa nebudou filosofy — nebude pro státy konce běd.“ I když dnes by asi jen málokdo doporučoval předat moc lidem z prostředí filosofické fakulty
Téma je ovšem nešťastné v tom, že není možné racionálně zkoumat a empiricky ověřovat. Nemáme možnost srovnávat jinak stejné státy, které by lišily jen tím, jaké vzdělání či jaká profese převažuje ve vedení. Jsme tedy nuceni se spoléhat na nejisté dojmy.
Mnohem víc toho víme o řízení jednotlivých organizací. Jak jiné jsou mentalita, vztahy a organizační principy podniku podle toho, jestli jej řídí technici nebo finančáci nebo obchodníci. S tím má asi většina čtenářů své zkušenosti. Moje osobní zkušenost je taková, že když firmu řídí technologové nebo vědci, je to příjemné a konstruktivní. Když ji řídí obchodníci, je její život jedna obrovská intrika.
K tomu existuje množství literatury, z nichž vypichuji knihy Charlese Handyho o rozdílech mezi firemní kulturou právnické kanceláře, výrobního podniku, reklamní agentury atd.
Jenže stát je složitější než firma. Co s ním? Ve 40. a 50. letech se psalo o vládě manažerů. S velkými podniky přišel nový styl řízení, objevil se nový typ manažerů a ti se postupně prosazovali i ve státní správě a v politice – aspoň podle názorů tehdejších sociologů.
Nicméně statistika to nepotvrzovala úplně. V horních patrech politiky převládali političtí profesionálové, právníci, vojáci… a technici! Zejména v poválečné západní Evropě bylo až zarážející, kolik ryze společenských problémů řešili inženýři s technickým vzděláním. Ostatně, něco podobného jsme zažili u nás v 90. letech.
Když v 70. letech nastoupila s Thatcherovou (a později s Reaganem a ještě později s Klausem) neoliberální revoluce, tvrdili její ideologové, že poválečný západoevropský systém je tyranský, neefektivní, korumpující a amorální. Byly kritizovány dvě profese, jejichž mentalita to měla zavinit – inženýři a vědci. Dokonce se objevil termín „sociální inženýrství“, který vzbuzoval podobné emoce jako dnes russsák. Hlavní ideolog neoliberalismu F. A. Hayek dokonce napsal knihu o tom, že za domněle zvráceným západoevropským systémem je inženýrská mentalita naučená řešit technické problémy a pokoušející se aplikovat stejné metody i na problémy ekonomické a politické. Inženýři by se měli vrátit ke svým strojům a státy by měli řídit ekonomové (a případně filosofové), kteří vědí, že se problémy řešit nedají a že jedinou možností je ponechat vše „přirozenému tržnímu řádu“. Přirozený tržní řád vznikne tím, že každý bude usilovat o maximální zisk a ignorovat vše ostatní. Za nositele civilizačního pokroku F. A. Hayek opakovaně označuje obchodníky.
Zcela jistě měl pravdu v tom, že v poválečné západní Evropě, zejména v první generaci zakladatelů, byli nadstandardně zastoupeni technici. Ti často řešili i čistě ekonomické věci.
Pak jsme to vyzkoušeli s ekonomy přirozeného řádu a víme, jak to dopadlo. Během pouhých dvou dekád Západ spadl z civilizačního vrcholu až na práh zániku. Neexistuje žádné měřítko a žádný faktor, ve kterém by na tom Západ nebyl hůře než před neoliberální reformou.
V posledním roce byla ta debata znovu oživena. Dan Wang, anglicky píšící čínský analytik, dává do kontrastu dva systémy. Systémy americký, kde mají hlavní slovo právníci a systém čínský, kde mají hlavní roli inženýři. Obrovská nadřazenost čínského systému se projevuje nejen dechberoucími stavbami a rychlostí technologického pokroku, ale i schopností efektivně řešit společenské problémy. Podle Wanga to primárně není mocnější vládou, nýbrž tím, že vládnou lidé s inženýrským přístupem zvyklí uvažovat stylem „problém – řešení.“ V západních vládách naopak převládají lidé s právnickou mentalitou zaměřenou na vyhrávání sporů, případně na systémy pravidel.
Podle mého soudu bychom neměli podceňovat ani destruktivní roli profesionálních ekonomů, jejichž rolí analyzovat, nýbrž vysvětlovat, proč přerozdělování ve prospěch jejich klientů je oprávněné, zatímco jiné přerozdělování je neoprávněné. Jejich činnost tak podporuje vytváření rentiérské společnosti.
Zdálo by se logické, že těmi nejvhodnějšími pro odstraňování současné spouště jsou techničtí inženýři. Ale to je jenom dojem či názor, který nebyl testován na skutečných datech.
A jestli to nemají být sociologové? Za žádnou cenu! Svěřte jim jednotlivé analýzy, ale nenechte je řídit společnost.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
