Česká televize a Český rozhlas se ocitly uprostřed ostrého politického sporu. Vládní koalice chce zrušit povinné televizní a rozhlasové poplatky a nahradit je financováním ze státního rozpočtu. Opozice varuje před ohrožením nezávislosti médií, jejich představitelé požadují silnější zákonné záruky a nad celou diskusí visí otázka, proč by změna způsobu financování měla automaticky znamenat konec svobodné žurnalistiky. Do této situace přichází výsledek čtenářské ankety serveru Prvnízprávy.cz, do které se během pouhých čtyř kalendářních dnů zapojilo více než sto tisíc lidí.
Anketa probíhala od 25. do 28. října 2026 a zúčastnilo se jí 105 281 čtenářů. Na otázku „Platili byste dobrovolně poplatky České televizi a Českému rozhlasu, pokud by tyto instituce byly financovány státem?“ odpovědělo 56 procent hlasujících ne, 24 procent ano a zbývajících 20 procent zvolilo možnost nevím. Odpůrci dobrovolných plateb tak mezi účastníky hlasování převážili o 32 procentních bodů. Pro další dobrovolné přispívání se vyslovila necelá čtvrtina hlasujících.
Výsledek je pozoruhodný nejen vysokou účastí, ale především tím, co vypovídá o ochotě lidí přispívat veřejnoprávním médiím nad rámec jejich případného financování z daní. Většina účastníků ankety by České televizi a Českému rozhlasu další peníze neposílala. To ovšem neznamená, že odmítají samotnou existenci veřejnoprávních médií nebo jejich financování z veřejných prostředků. Část hlasujících může jednoduše považovat další platbu za zbytečnou ve chvíli, kdy provoz obou institucí již hradí stát. Přesto jde o výrazný výsledek v době, kdy se povinné poplatky staly předmětem politického střetu a jejich obhájci je představují jako jednu z hlavních pojistek mediální nezávislosti.
Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů prosazuje nahrazení televizních a rozhlasových poplatků přímým financováním ze státního rozpočtu. Vláda návrh schválila 15. června 2026 a Poslanecká sněmovna jej během vyhroceného jednání v noci z 23. na 24. října propustila prvním čtením. Nový systém by měl začít fungovat od ledna 2027, pokud legislativní proces skončí schválením zákona.
Premiér Andrej Babiš odmítá tvrzení, že by změna financování znamenala pokus o ovládnutí veřejnoprávních médií. Podle vládního návrhu mají být příspěvky České televizi a Českému rozhlasu stanoveny zákonem a jejich výše se má za určených podmínek valorizovat. Vláda tak argumentuje, že financování nebude záviset pouze na každoročním rozhodnutí kabinetu. Současně odmítá obvinění, že usiluje o zestátnění České televize nebo omezení svobody médií.
Ministr kultury Oto Klempíř za Motoristy rovněž odmítá spojování změny financování s útokem na demokracii. Podle něj má nový systém zajistit předvídatelné příjmy obou institucí a současně odstranit povinnost domácností hradit samostatné poplatky. Vládní představitelé navíc poukazují na potřebu větší kontroly hospodaření veřejnoprávních médií a rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu.
Odlišný, ještě důslednější přístup dlouhodobě zastávají Svobodní v čele s Liborem Vondráčkem. Ti prosazují odstranění povinných plateb a zdůrazňují, že financování médií by nemělo být založeno na zákonné povinnosti občanů platit bez ohledu na to, zda jejich služby využívají. Představa dobrovolného přispívání se přitom přímo dotýká otázky položené v anketě Prvních zpráv. Výsledek naznačuje, že pokud by obě instituce měly spoléhat na dobrovolné příspěvky, nemohly by automaticky počítat s podporou většiny účastníků hlasování.
Proti vládnímu návrhu se ostře staví opoziční strany. Jejich představitelé upozorňují především na riziko, že financování ze státního rozpočtu umožní budoucím vládám vyvíjet na veřejnoprávní média politický tlak. Podle kritiků dosavadní systém poplatků vytváří důležitou bariéru mezi politickou mocí a redakčním rozhodováním.
Výhrady mají také představitelé samotných veřejnoprávních médií. Vedení České televize i Českého rozhlasu upozorňuje, že případná změna musí obsahovat dostatečné zákonné záruky nezávislosti a předvídatelného financování. Obavy se týkají nejen možnosti politického zasahování, ale také výše prostředků, které by obě instituce měly podle vládního návrhu dostávat.
Tyto výhrady si zaslouží věcnou diskusi. Otázkou však zůstává, zda je oprávněné automaticky spojovat financování ze státního rozpočtu se ztrátou nezávislosti. Takové tvrzení totiž přehlíží podstatný rozdíl mezi zdrojem peněz a právními pravidly, která určují, kdo může do fungování instituce zasahovat.
Soudci i policie jsou placeni státem. Proč by média měla být výjimkou?
Argument, že financování ze státního rozpočtu automaticky znamená politickou závislost, má zásadní slabinu. Ze státního rozpočtu jsou financovány také soudy, policie, státní zastupitelství a další instituce, od kterých společnost očekává nestrannost, profesionalitu a rozhodování podle zákona, nikoliv podle přání aktuální vlády.
Soudci pobírají platy z veřejných prostředků, přesto je jejich nezávislost výslovně chráněna Ústavou. Policie je rovněž financována státem a její příslušníci jsou povinni postupovat podle zákona. Samotný původ peněz tedy ještě neurčuje, zda instituce podléhá nepřípustnému politickému vlivu. Rozhodující jsou právní záruky, pravidla jmenování a odvolávání představitelů, kontrolní mechanismy a skutečná možnost politické moci zasahovat do rozhodování.
Srovnání samozřejmě není ve všech ohledech totožné. Soudcovská nezávislost má zvláštní ústavní ochranu, zatímco policie je součástí výkonné moci a její institucionální postavení se od veřejnoprávních médií podstatně liší. Přesto tyto příklady ukazují, proč nelze vystačit s jednoduchým tvrzením, že kdo dostává peníze ze státního rozpočtu, musí nutně poslouchat vládu. Kdyby taková logika platila bez výjimky, zpochybňovala by nezávislost celé řady veřejných institucí.
Podstatné je nastavení systému. Pokud by vláda mohla České televizi nebo Českému rozhlasu každý rok libovolně snižovat rozpočet podle toho, zda se jí líbí jejich zpravodajství, šlo by o vážné riziko politického tlaku. Pokud však zákon stanoví předvídatelný způsob financování, dostatečnou valorizaci a účinné institucionální záruky, může být rozpočtový model slučitelný s redakční nezávislostí.
Ani současný systém poplatků přitom není zcela oddělen od politického rozhodování. Jejich výši stanovuje zákon, který schvaluje Parlament. Poslanci a senátoři tedy rozhodují o tom, kolik domácnosti platí a jaké příjmy veřejnoprávní média získávají. Poplatkový systém může snižovat závislost na každoročním rozpočtovém vyjednávání, sám o sobě však politický vliv na financování zcela neodstraňuje.
Od května 2025 vzrostl televizní poplatek na 150 korun měsíčně a rozhlasový na 55 korun. Domácnost, která platí oba poplatky, tak ročně odvádí 2 460 korun. Současně se rozšířil okruh poplatníků, protože zákon začal zohledňovat také zařízení umožňující příjem vysílání prostřednictvím internetu. Povinnost platit se tak může vztahovat i na domácnosti, které klasický televizní přijímač vůbec nevlastní.
Vládní návrh počítá pro rok 2027 s příspěvkem přibližně 5,74 miliardy korun pro Českou televizi a 2,065 miliardy pro Český rozhlas. Celkem jde o 7,8 miliardy korun, které by měly být hrazeny ze státního rozpočtu. Součástí návrhu je valorizační mechanismus při dosažení stanovené kumulované inflace a rozšíření kontrolních pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu na hospodaření obou institucí.
Zrušení poplatků by ovšem neznamenalo, že veřejnoprávní média budou pro společnost zadarmo. Jejich provoz by nadále financovali daňoví poplatníci, pouze jiným způsobem. Kritici vládního návrhu proto upozorňují, že stát žádné náklady neodstraňuje, ale převádí je do svého rozpočtu. V době napjatých veřejných financí by tak vznikl další pravidelný výdaj, který by bylo nutné pokrýt z daňových příjmů nebo jiných zdrojů.
Podstatná je také výše plánovaného příspěvku. Česká televize by podle návrhu měla v roce 2027 dostat přibližně o miliardu korun méně, než kolik plánuje vybrat na poplatcích v roce 2026. Český rozhlas by měl mít k dispozici zhruba o 400 milionů korun méně. Takový rozdíl už představuje konkrétní ekonomickou otázku, kterou nelze odbýt poukazem na přehnanou politickou rétoriku. Nižší příjmy se mohou promítnout do rozsahu vysílání, výroby pořadů i dlouhodobého fungování obou médií.
Evropské novinářské a vysílací organizace upozorňují, že financování médií veřejné služby musí být dostatečné, stabilní a předvídatelné. Evropský akt o svobodě médií vyžaduje ochranu redakční nezávislosti a transparentní pravidla financování, nepředepisuje však jediný povinný model.
Spor proto nelze rozhodnout pouhou větou, že státní rozpočet znamená konec nezávislosti. Stejně tak by bylo chybou tvrdit, že jakýkoliv model státního financování je automaticky bezpečný. Rozhodující bude konkrétní podoba zákona, dostatečnost přidělovaných prostředků a účinnost pojistek proti politickému zasahování.
ODS chtěla poplatky rušit už v roce 2009. Dnes bije na poplach
Jednu z nejzajímavějších souvislostí současného sporu nabízí pohled do politické historie. Zrušení televizních a rozhlasových poplatků totiž není novým nápadem Andreje Babiše, SPD nebo Motoristů. Podobné řešení v minulosti prosazovali také politici stran, které dnes patří k jeho odpůrcům.
Už v roce 2009 přišli představitelé ODS s návrhem, který měl televizní a rozhlasové poplatky zrušit a nahradit je financováním z veřejných prostředků. Návrh představil senátor Richard Svoboda společně s Edvardem Kožušníkem. Počítal s tím, že veřejnoprávní média budou dostávat prostředky navázané na výnos daně z přidané hodnoty, a tím se sníží náklady spojené s výběrem poplatků.
„Podstatou toho zákona je zrušení rozhlasových a televizních poplatků a jejich nahrazení mandatorním výdajem státního rozpočtu,“ vysvětloval tehdy Svoboda. Návrh nakonec v prosinci 2009 v Senátu neprošel o jediný hlas, přestože jej podpořilo všech 36 senátorů ODS a jeden senátor TOP 09.
Svoboda tehdy zdůrazňoval, že navrhovaná změna se nemá dotknout funkce veřejnoprávních médií, ale pouze způsobu jejich financování. Senátní mediální komise dokonce doporučila návrh upravit tak, aby prostředky přicházely ze státního rozpočtu a jejich výše se mohla měnit podle inflace. Obavy ze ztráty nezávislosti přitom zaznívaly již tehdy. Zástupci České televize a Českého rozhlasu návrh odmítali a varovali před posílením politického vlivu.
Možnost zrušení poplatků se následně objevila také v programu občanských demokratů. Strana připouštěla jejich nahrazení financováním veřejné služby přímo ze státního rozpočtu. Nešlo tedy pouze o izolovaný nápad několika jednotlivců, ale o řešení, které mělo v určité době podporu významné části ODS.
Dnes přitom občanští demokraté patří k výrazným kritikům vládního návrhu. Bývalý premiér Petr Fiala odmítá postup kabinetu Andreje Babiše a upozorňuje na možné ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií. Je samozřejmě legitimní, že politická strana může během let změnit názor nebo odmítat konkrétní podobu zákona. Pokud však dnes představuje rozpočtové financování jako zásadní riziko, měla by současně vysvětlit, proč obdobný princip sama dříve považovala za přijatelný.
Podobnou historii mají také Piráti. Ve svém programu pro sněmovní volby v roce 2017 pracovali s možností nahradit koncesionářské poplatky financováním navázaným na výběr DPH. Současní představitelé strany ovšem upozorňují, že tehdejší úvahy počítaly s jinými pojistkami proti politickému zasahování a že způsob nastavení financování je pro posouzení nezávislosti zásadní.
Právě tyto rozdíly si zaslouží pozornost. Historické návrhy ODS a Pirátů nebyly ve všech detailech totožné se současnou vládní předlohou. Jejich existence však dokládá, že financování veřejnoprávních médií prostřednictvím daní nebo státního rozpočtu nebylo v české politice vždy považováno za nepřijatelné. Dnešní kritici by proto měli přesně pojmenovat, které konkrétní záruky současnému návrhu chybějí a proč je považují za nedostatečné.
Výsledky ankety Prvních zpráv přinášejí do tohoto sporu další pohled. Ze 105 281 hlasujících by 56 procent České televizi a Českému rozhlasu dobrovolně nepřispívalo, pokud by byly financovány státem. Pro dobrovolné platby se vyslovilo 24 procent a pětina účastníků neměla jasný názor.
Jde o dobrovolnou internetovou anketu, nikoliv reprezentativní průzkum veřejného mínění. Její výsledky proto nelze automaticky vztahovat na celou českou společnost. Přesto ukazují, že mezi účastníky hlasování existuje výrazná neochota platit veřejnoprávním médiím další peníze nad rámec jejich případného financování z veřejných rozpočtů.
Zůstává přitom otázka, zda se politická diskuse dokáže soustředit na skutečné podmínky nezávislosti obou institucí. Pokud stát dokáže zákonem zajistit financování soudů a dalších veřejných institucí, není důvod předem vylučovat obdobný princip u České televize a Českého rozhlasu. Takový model však musí respektovat jejich specifické postavení, chránit redakční rozhodování a poskytovat dostatečné prostředky na plnění veřejné služby.
Stejně důležitá je kontrola hospodaření a odpovědnost vůči veřejnosti. Česká televize a Český rozhlas nakládají s miliardami korun z veřejných zdrojů bez ohledu na to, zda peníze přicházejí prostřednictvím poplatků, nebo státního rozpočtu. Požadavek na transparentnost jejich hospodaření proto není útokem na nezávislost, ale legitimní součástí veřejné kontroly.
Anketa Prvních zpráv ukázala, že většina z více než 105 tisíc hlasujících by České televizi a Českému rozhlasu dobrovolně další peníze neposílala. Politici mezitím vedou ostrý spor o způsob jejich financování, přestože někteří dnešní odpůrci změny podobné řešení v minulosti sami prosazovali. Skutečnou zárukou svobodné žurnalistiky však nemůže být samotná složenka na 205 korun měsíčně. Rozhodující jsou kvalitní zákony, stabilní financování, transparentní hospodaření a redakce schopné odolávat politickému tlaku bez ohledu na to, kdo právě vládne.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, repro: prahatv)
