Moderní politika stále častěji připomíná zvláštní divadlo, ve kterém největší výhodu nezískává ten nejvzdělanější, nejzkušenější nebo nejlépe připravený člověk, ale ten, kdo působí nejjistěji. Veřejný prostor dnes odměňuje rychlé soudy, jednoduché odpovědi a agresivní sebevědomí. A právě zde vstupuje do hry fenomén známý jako Dunningův Krugerův efekt.
Psychologové David Dunning a Justin Kruger již v devadesátých letech popsali jev, při kterém lidé s nízkou úrovní znalostí nebo schopností výrazně přeceňují vlastní kompetence. Zároveň platí opačný paradox. Opravdoví odborníci bývají opatrnější, pochybují o sobě a mnohem více si uvědomují složitost problémů. Ve výsledku tak veřejnost často slyší nejhlasitěji právě ty, kteří vědí nejméně.
Politika jako soutěž sebevědomí místo schopností
V politice se tento mechanismus stává mimořádně nebezpečný. Politický systém totiž není akademická debata. Chybná rozhodnutí zde mohou znamenat miliardové škody, rozpad institucí, ekonomické problémy nebo dokonce bezpečnostní rizika. Přesto lze v mnoha evropských zemích i ve Spojených státech sledovat stále stejný model. Politik bez hlubší odbornosti přichází s jednoduchým sloganem, odmítne experty, označí kritiky za elity odtržené od reality a získává podporu právě díky své neochvějné jistotě.
„Problém světa je v tom, že hlupáci jsou si naprosto jisti a inteligentní lidé plní pochybností, “ poznamenal kdysi britský filozof Bertrand Russell. Přestože tento výrok vznikl dávno před sociálními sítěmi, dnes působí téměř prorocky.
Sociální sítě celý problém dramaticky zesílily. Algoritmy totiž nešíří nejpřesnější informace, ale ty nejvíce emocionální a konfliktní. Politik, který opatrně vysvětluje složitost ekonomiky, migrace nebo energetiky, je ve veřejném prostoru prakticky neviditelný. Naopak člověk, který vykřikuje jednoduchá řešení a působí absolutně přesvědčeně, získává pozornost okamžitě.
Dunningův-Krugerův efekt se navíc netýká pouze jednotlivců. Často se přenáší i na celé politické týmy a voličské skupiny. Vznikají uzavřené názorové bubliny, ve kterých si lidé navzájem potvrzují vlastní přesvědčení a postupně ztrácejí schopnost přijímat kritiku nebo fakta. Politika se pak mění v emocionální válku identit, nikoli v hledání funkčních řešení, uvedl server Research Gate.
Politické strany často přitahují právě nejsebejistější
Právě politika je přitom prostředím, které může lidi s Dunningovým-Krugerovým efektem mimořádně přitahovat. Člověk, který má omezené znalosti, ale současně silnou víru ve vlastní výjimečnost, často získává pocit, že dokáže jednoduše vyřešit složité společenské problémy. Politické strany pak pro něj představují ideální cestu k moci, veřejnému uznání a možnosti rozhodovat o druhých.
Zkušený odborník si obvykle velmi dobře uvědomuje složitost státní správy, ekonomiky, legislativy nebo mezinárodní politiky. Často proto váhá, zvažuje důsledky a připouští nejistotu. Naproti tomu člověk bez hlubších znalostí bývá mnohem rozhodnější. Právě tato rozhodnost však může být založena nikoli na kompetenci, ale na neschopnosti rozpoznat vlastní limity.
Politické strany navíc někdy samy podporují podobný typ osobností. Sebevědomý kandidát, který dokáže silně vystupovat v médiích, přitahuje pozornost a vyvolává emoce, bývá pro marketingové týmy atraktivnější než tichý odborník. Vzniká tak prostředí, ve kterém se kompetence dostává do pozadí a hlavním kritériem se stává schopnost ovládnout mediální prostor.
Důsledkem pak může být situace, kdy se do vysokých funkcí dostávají lidé, kteří mají minimální schopnost chápat dlouhodobé dopady svých rozhodnutí. Přesto právě oni rozhodují o ekonomice, energetice, bezpečnosti nebo zdravotnictví. Demokratický systém se tak může dostat do paradoxní situace. O nejdůležitějších otázkách státu rozhodují lidé, kteří vlastní nekompetenci nejenže nevidí, ale často ji ani nejsou schopni rozpoznat.
Americký ekonom Thomas Sowell k tomu trefně poznamenal: „Jednou z nejtragičtějších vlastností lidské povahy je tendence zavírat oči před fakty.“ Politika však tuto tendenci ještě posiluje, protože přiznání chyby bývá vnímáno jako slabost. Mnozí politici proto raději pokračují v chybném rozhodnutí, než aby uznali omyl.
Kritici současného vývoje upozorňují, že demokracie bez respektu k odbornosti může postupně degenerovat. Neznamená to, že mají vládnout pouze technokraté nebo akademici. Demokracie potřebuje politickou soutěž i různé názory. Potřebuje však také základní respekt k realitě, datům a zkušenostem.
Nejnebezpečnější totiž není politik, který něco neví. Nejnebezpečnější je politik, který neví, že něco neví.
Právě zde se Dunningův-Krugerův efekt mění z psychologické zajímavosti v problém celé civilizace. Pokud totiž společnost začne systematicky odměňovat sebejistotu místo kompetence, může se postupně dostat do situace, kdy budou nejdůležitější rozhodnutí přijímat lidé s nejmenší schopností pochopit jejich důsledky.
A to už není jen otázka psychologie. To je otázka budoucnosti demokracie samotné.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: Unskilled and Unaware of It: How Difficulties in Recognizing One’s Own Incompetence Lead to Inflated Self-Assessments
