Rozhodnutí Sportovního arbitrážního soudu (CAS) v Lausanne z 30. října 2026 představuje významnou porážku dosavadního postupu Mezinárodní hokejové federace (IIHF) a současně důležité upozornění evropským politikům, kteří se snaží ovlivňovat účast sportovců na mezinárodních soutěžích. Arbitráž zrušila omezení bránící ruským reprezentacím v účasti na pěti světových šampionátech v roce 2027 a nařídila umožnit jejich návrat s okamžitou účinností. Verdikt připomíná zásadní princip právního státu: Ani politicky citlivá rozhodnutí nemohou být založena pouze na obecných tvrzeních a bezpečnostních obavách, které nejsou dostatečně doloženy.

Arbitrážní senát dospěl jednomyslně k závěru, že IIHF nepředložila dostatek důkazů, které by podle příslušných pravidel opravňovaly pokračující vyloučení ruských reprezentací. Bezpečnostní rizika mohou představovat legitimní důvod k omezení účasti, musí však být konkrétně prokázána. V tomto bodě argumentace mezinárodní federace neobstála.

Výsledek je pro vedení IIHF mimořádně nepříjemný také proto, že nejde o první zpochybnění jeho postupu. Již 25. května disciplinární orgán federace zrušil lednové rozhodnutí Rady o pokračování zákazu a vrátil věc k novému posouzení. Rada následně v červenci většinu omezení potvrdila. Ruská federace se proto obrátila na CAS a uspěla.

Světový hokej tak několik měsíců setrvával na opatřeních, jejichž právní odůvodnění nakonec neobstálo před nezávislou arbitráží. Nabízí se proto otázka, zda vedení IIHF při rozhodování nepřikládalo politickému kontextu větší váhu než požadavkům vlastních předpisů. Samotný rozsudek politickou motivaci federace neprokazuje, ale jasně ukazuje nedostatečnost předložených důkazů.


Rozsudek přitom nepředstavuje schvalování ruské invaze na Ukrajinu. Soud neposuzoval zahraniční politiku Moskvy ani odpovědnost ruského vedení za válku. Rozhodoval o tom, zda konkrétní sportovní omezení splňují právní podmínky. Zaměňovat tyto dvě otázky znamená nahrazovat právní argumentaci politickým postojem.

Evropské vlády chtějí ovlivňovat sport také přes dotace

Ještě závažnější otázky vyvolává rostoucí politický tlak evropských států na mezinárodní sportovní organizace. Dne 15. července 2026 oznámilo Estonsko společnou iniciativu devíti zemí, které vyzvaly Evropskou komisi ke zvážení finančních opatření proti organizacím umožňujícím návrat ruských a běloruských sportovců do mezinárodních soutěží.

Pod návrh se vedle Estonska podepsaly Dánsko, Finsko, Lotyšsko, Litva, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko. Signatáři požadovali zvážit vyloučení některých sportovních organizací, včetně Mezinárodního olympijského výboru (MOV), Mezinárodní šermířské federace a World Aquatics, z evropských dotačních programů, například Erasmus+.

Jde o mimořádně problematickou iniciativu. Evropské státy na jedné straně hovoří o respektování autonomie sportu, současně však navrhují využít veřejné financování jako prostředek k ovlivňování rozhodnutí nezávislých sportovních institucí. Pokud by se podobná praxe prosadila, federace by při rozhodování musely zvažovat nejen vlastní pravidla, ale také riziko ztráty dotací v případě, že jejich rozhodnutí nebude odpovídat politickým očekáváním jednotlivých vlád.

Je samozřejmě legitimní, aby Evropská unie stanovovala podmínky poskytování veřejných prostředků. Stejně legitimní je požadovat solidaritu s ukrajinskými sportovci, jejichž přípravu a soutěžní možnosti válka zásadně poškodila. Něco jiného však představuje situace, kdy se finanční podpora začne podmiňovat konkrétním rozhodnutím o účasti sportovců podle jejich státní příslušnosti. Tím se může sportovní autonomie změnit v pouhou formální deklaraci.

Červencový návrh devíti států nebyl rozhodnutím Evropské komise o odebrání financování. Už samotná snaha přenést spor o sportovní pravidla do oblasti evropských dotací však ukazuje, jak silně politické zájmy pronikají do prostředí mezinárodního sportu.


Olympijské hnutí tak začalo ustupovat od plošných omezení, zatímco část evropských vlád požadovala pokračování tvrdého přístupu a navrhovala finanční důsledky pro sportovní organizace, které se rozhodnou jinak. Tento rozpor jen potvrzuje, že debata o návratu ruských sportovců už dávno není pouze sportovní otázkou.

Sportovci nesmějí být rukojmími zahraniční politiky

Rozhodnutí CAS vyvolalo nesouhlas Německého hokejového svazu, který bude v květnu 2027 pořádat mužské mistrovství světa. Předseda jeho představenstva Frank H. Lutz zopakoval odmítavý postoj k návratu ruských reprezentací a upozornil na bezpečnostní, politické a ekonomické důsledky. Na šampionát se kvalifikovala také Ukrajina, což situaci organizátorů dále komplikuje.

Tyto okolnosti nelze zlehčovat. Bezpečnost sportovců, diváků a pořadatelů musí zůstat prioritou. Stejně tak je nutné respektovat práva hostitelských států při rozhodování o vstupu cizích státních příslušníků. Žádná z těchto skutečností však sama o sobě neznamená, že sportovní federace může bez dostatečných důkazů pokračovat v plošném vyloučení.

Rozhodnutí CAS navíc nepřikazuje odstranit všechna bezpečnostní opatření. Neřeší ani otázku ruské vlajky, hymny nebo neutrálního statusu reprezentací. Federace tedy musí zajistit návrat ruských týmů při respektování rozsudku a současně přijmout přiměřená organizační opatření.


Celý spor ukazuje zásadní problém současného mezinárodního sportu. Sportovní organizace jsou stále častěji vystavovány požadavkům, aby prostřednictvím účasti nebo neúčasti sportovců vyjadřovaly politické postoje. Tím se ale postupně vytrácí hranice mezi pravidly soutěží a zahraniční politikou jednotlivých států.

Odpovědnost za válku a rozhodnutí politického vedení musí být oddělena od individuální odpovědnosti sportovců. Ruský stát nese odpovědnost za své jednání na Ukrajině, ale z této skutečnosti nelze automaticky vyvozovat osobní odpovědnost každého hokejisty. Jinak by se sportovní soutěže mohly stát prostředkem kolektivního postihu, jehož rozsah se bude měnit podle aktuálních mezinárodních konfliktů.

Zároveň je nutné rozlišovat jednotlivé sportovce, reprezentační týmy a jejich institucionální vazby na stát. Tyto rozdíly mohou být při rozhodování relevantní, ale právě proto vyžadují konkrétní pravidla, individuální posouzení a přezkoumatelné důvody. Pouhá státní příslušnost nemůže nahrazovat důkazy o porušení sportovních předpisů nebo bezpečnostním riziku.

Největší význam rozhodnutí CAS proto nespočívá v tom, že se Rusko vrátí na hokejové šampionáty. Spočívá v potvrzení hranic, které musí respektovat i nejmocnější sportovní organizace. Ani silný politický tlak, ani vážná mezinárodní krize nezbavují federace povinnosti rozhodovat podle pravidel a svá opatření řádně odůvodnit.

Politici mají právo prosazovat zahraniční politiku svých států. Neměli by však prostřednictvím finančního a institucionálního tlaku nahrazovat rozhodovací pravomoci sportovních organizací. Stejně tak sportovní federace nesmějí používat bezpečnostní argumenty jako náhradu za důkazy, které nedokážou předložit.

CAS vrátil do této debaty zásadní princip. O sportovní účasti nemají rozhodovat politické nálady, ale jasná pravidla, prokázané skutečnosti a nezávislý právní přezkum. Pokud má sport zůstat prostředím mezinárodní spolupráce, musí tento princip platit i tehdy, když je politicky nepohodlný.



Zdroje: 1. IIHF – Oficiální stanovisko k rozhodnutí CAS, 30. října 2026⁠; 2. TASR – Rozhodnutí CAS a odůvodnění rozsudku⁠; 3, IIHF – Disciplinární přezkum zákazu účasti Ruska; 4. MOV – Zrušení suspendace Ruského olympijského výboru a změna doporučení; 5. DPA – Německá reakce na návrat ruských hokejových reprezentací⁠; 6. IIHF – Mistrovství světa hokejistek do 18 let v Ostravě 2027⁠