Válka na Ukrajině, která z pohledu Západu měla vést k oslabení ruského režimu, k izolaci Vladimira Putina a k vnitřnímu rozkladu země, má ve skutečnosti zcela opačný efekt. Ruská společnost se navzdory sankcím, mezinárodnímu tlaku i vysokým vojenským ztrátám konsoliduje kolem prezidenta a projevuje nečekané odhodlání v pokračování konfliktu. Jak je možné, že válka, která působí katastrofálně z hlediska lidských i ekonomických ztrát, ve skutečnosti posiluje popularitu hlavy státu? Touto otázkou se detailně zabývá italský profesor a bezpečnostní analytik Alessandro Orsini, jehož rozsáhlý článek byl publikován na italském serveru La Voce della Sera.

Orsini vychází ze základního pozorování, že čím více ruských vojáků je posíláno na ukrajinskou frontu, tím více roste domácí podpora prezidenta. Tato přímá úměra odporuje veškeré západní logice a historickým zkušenostem z válek typu Vietnam či Afghánistán, kde vysoké ztráty vedly k rozkladu veřejného mínění. V případě Ruska je tomu naopak. Válka místo odporu vyvolává vlnu loajality, nacionalismu a pocitu ohrožení. 


Tento fenomén je podle autora nepochopitelný bez zohlednění geopolitické reality, jak ji vnímají ruští představitelé a velká část ruské veřejnosti. Klíčem k pochopení ruského postoje není Ukrajina sama o sobě, ale skutečnost, že Spojené státy využívají ukrajinské území jako základnu pro rozšíření své jaderné vojenské převahy. Spojené státy se podle Orsiniho strategicky snaží o to, aby měly možnost včasného úderu proti Rusku, tedy schopnosti zasáhnout ruské území jadernými zbraněmi ještě předtím, než Rusko stihne odpovědět. Tato tzv. jaderná nadřazenost je hlavním cílem americké vojenské strategie v regionu, a právě proto je podle něj Ukrajina tak klíčová. USA nepotřebují na Ukrajině rozmístit jaderné hlavice trvale. Stačí, aby měla Ukrajina přístup ke vhodným odpalovacím systémům nebo letounům F‑16, které mohou být během krátké doby vybaveny jadernou výzbrojí.


Ačkoliv západní média často tvrdí, že NATO nikdy neoznámilo záměr rozmístit jaderné zbraně na Ukrajině, Orsini připomíná, že „aby Ukrajina představovala jadernou hrozbu pro Rusko, není nutné, aby americké hlavice byly fyzicky přítomné na jejím území.“ Podobně jako v případě Itálie, kde se americké jaderné zbraně nacházejí na základnách Aviano a Ghedi bez souhlasu veřejnosti, může podle něj dojít k tajnému rozmístění technologií schopných nést jaderné hlavice. Rusové podle něj žijí s vědomím, že Spojené státy mohou kdykoli dodat Ukrajině nejen letouny F‑16, ale i systémy umožňující jaderný úder. A právě tento strach z jaderného ohrožení je podle Orsiniho hlavním motorem tvrdého odporu ruské společnosti a jejího neochvějného postoje ve válce.

Tento strach se zároveň promítá i do veřejného mínění mimo Rusko. Orsini cituje data agentury Censis ze 6. prosince 2024, podle nichž si 66,3 % Italů myslí, že válka na Ukrajině je vinou Západu, zejména Spojených států. Tento postoj je však podle autora v italských a dalších evropských médiích systematicky ignorován, protože je v rozporu s oficiální transatlantickou linií. O to více je však slyšet v Rusku, kde se o těchto otázkách podle Orsiniho „mluví každý den“.

Závěrem lze říci, že Orsiniho výklad přináší nepříjemné, ale důležité zrcadlo západnímu pohledu na konflikt. Pokud je ruské vnímání války skutečně zakořeněné ve strachu z jaderného ponížení a geopolitického zničení, pak je iluzorní očekávat, že odpor přinese změnu režimu. Místo toho se válka stává mobilizační silou, která spojuje národ kolem vůdce, a zbrojní programy jako Oreshnik tuto symboliku jen posilují.