Publicista František Roček v komentáři pro Prvnizpravy.cz napsal, že zná autora, který již v roce 1997 napsal a v roce 1998 uveřejnil ve vojenském odborném časopisu „Vojenské rozhledy“ článek, v němž tvrdil: „ …Kdy může v 21. století dojít k zatažení Evropanů do rozsáhlejšího konfliktu? Z politicko - ekonomického hlediska lze o možném ohrožení mluvit až po roce 2010, resp. kolem roku 2015.“
„… lidé pociťují znatelný odchod evropských států (v rámci celého světa) do mocenského stínu a ekonomické průměrnosti.

…Lidé si budou zvykat na "určitou nervozitu" a zvýší se postupně zbrojní výroba. Již dnes hledají západní státy prostředky na zvýšení svého vojenského potenciálu bez nutnosti zvýšit vojenský rozpočet, což je (pro rok 2015) naléhavý signál z daleké minulosti (roku 1997)…“

Článek vznikl na podzim 1997. Cituji jenom nejdůležitější klíčové názory. Autor článku ale nemá věšteckou kouli, proto nepomyslel v prognóze, že by došlo k americko – ruské válce na Ukrajině vedenou vyhecovanými ukrajinskými domorodci za podpory EU. Autor měl obavy spíše z infiltrace migrantů do Evropy a politiky islámských států.

Z hlediska roku 2015 měl autor pravdu? Na to dnes může autor odpovědět pro První zprávy.cz, protože autorem vizionářského článku je publicista František Roček, čili já.

Vzpomínám si, že pocit z podzimu 1997 přetrval do dneška, a postupně se naplňoval. Rok 2015 v textu byl hraniční, tedy s možnou odchylkou plus mínus zhruba 2 roky. 

V roce 2014 došlo ke dvěma nebezpečným událostem. Začala invaze migrantů do EU, která pokračovala i v roce 2015. Migranti zahltili EU. 

V té době Radek John v Parlamentních listech (3. 3. 2014) napsal o Ukrajině: „…Jen za posledních 10 let zemí opustilo přes 5 milionů lidí. Zhruba dvě třetiny z nich odjely na západ, třetina do Ruska. Za poslední dva měsíce do Ruska dočasně i nastálo odjelo téměř 700 tisíc Ukrajinců. Jak masivnímu náporu imigrantů bude v případě eskalace konfliktu čelit Česká republika, ve které už dnes žije přes 120 tisíc Ukrajinců. Stále ještě má ze čtyřiceti pěti miliónu obyvatel Ukrajiny kdo utíkat. A pravděpodobnost eskalace problémů Ukrajiny je vysoká…

Můj odhad z podzimu 1997 bohužel byl reálný. Nesignalizoval jsem žádný konkrétní konflikt. Pouze jsem s překvapením viděl, že po pádu východního sovětského impéria nedochází k uvolnění, ale směřuje k narůstání agresivní iracionality a chaosu v evropské části tzv. Západu. 

Cítil jsem protichůdné tendence: 

• a) tendence vydávat se za mírotvorce tím, že vyžadující, aby slabší státy, které nebyly bezvýhradně na straně silných států tzv. Západu, změnily své chování podle diktátu Západu,

• b) bezohledné politikaření jasně viditelné např. v podpoře jugoslávského konfliktu, 

• c) sílil pocit, že po rozpadu Východního bloku roste na Západě vliv tvrdé bezohledné pravice, ale též chaotů ve stranách Zelených. Vliv chaotů Lupičů-Pirátů začal až později v 21.století. 

Můj předpoklad krize kolem roku 2015 dokumentují např. články:
Dne 8. prosince 2022 napsal Al Mayadeen (arabský nezávislý mediální satelitní kanál: „…Merkelová řekla: "Minská dohoda z roku 2014 byla pokusem dát Ukrajině čas..." Podle ní „bylo všem jasné", že konflikt byl pozastaven, a poznamenala, že otázka nebyla vyřešena, „přesto právě to poskytlo Ukrajině drahocenný čas". Myslela tím dát čas na ukrajinské vyzbrojování.

Politikou nezatížení znalci na Západě potvrzovali to, co napsal např. Jeffrey D. Sachs, profesor na Kolumbijské univerzitě a bývalý hlavní poradce Organizace spojených národů (23 května, 2023-www.commondreams.org/opinion/the-war-in-ukraine-was-provoked-and-why-that-matters-if-we-want-peace): Obvinil USA z pomoci při instalaci rusofobního režimu na Ukrajině násilným svržením proruského ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014. Válka na Ukrajině začala Janukovyčovým svržením v roce 2014, nikoli v únoru 2022, jak se nás snaží přesvědčit americká vláda, NATO a lídři G7.

V rámci geopolitické prognózy jsem se dopustil několika chyb. Tyto chyby budou poučením pro čtenáře.

Koncem 20. století geopolitická budoucnost je dosti chaotická a nevypočitatelná. V článku ve Vojenském rozhledu jsem o Koreji napsal „…Korea, která se vzpamatuje z prokletí, kterým pro ní bylo sjednocení s vychrtlou Severní Koreou, se stane nejagresivnějším ekonomickým tygrem, který si bude tvrdě vynucovat svou ekonomickou spoluúčastí na výrobě a prodeji výrobků po celém světě. Vojensky bude Korea jen regionální mocností...“.

Jenže, ke sjednocení Jižní se Severní Koreou nedošlo. Zbytek se naplnil. 

Nelze věštit detailněji směřování jednotlivých států, jenom v rámci celosvětových předpokladů. To se naplnilo. Jižní Korea dodává moderní zbraně Polsku a dalších států.

Pokud jde o Evropu, jsem napsal: „Evropa bude kolektivní mocností v rámci EU, resp. NATO. Jednotlivé státy nebudou mít mocensky váhu. Společně se supervelmocí USA bude Evropa schopna zajistit křesťansko-liberální prostor proti vnějšímu útočníkovi.“

V článku napsaném na podzim 1997 jsem prorokoval: „…Do popředí se dostává Asie a USA bojuje o udržení na výsluní. S tím je spojen pocit oslabení Evropy a vnímání tohoto prostoru jako budoucí kořisti, která se musí ubránit. Předpokládají, že Evropa se ocitne v 21. století v globální politické krizi…“

Má slova velmi pohoršila vojenské šéfy. Chudák šéfredaktor, zapálený pro českou armádu, měl na mále. Málem ho za ten článek vyhodili.

Přitom jsem nenapsal nic hanlivého. Dokonce, shodou okolností byla v roce 1997 vydána nakladatelstvím v New Yorku kniha Zbigniewa Brzezinského „Velká šachovnice“. V češtině spatřila světlo světa v roce 1999. 

„… dva cíle – odvrácení světové anarchie a možného nástupu mocenského rivala – jsou neoddělitelnou součástí dlouhodobě platného zdůvodnění, proč by se Amerika měla angažovat v globálních záležitostech, jmenovitě při vytváření trvalého rámce globální geopolitické spolupráce…“ (s.215)

V článku z roku 1997 jsem připomenul: „Konflikty dosud vždy vznikaly příliš lehce. Vlastně nikdy nezačaly, protože jak uvedl německý vojenský klasik Carl von Clauzewitz, jsou jen pokračováním politiky jinými prostředky. Napětí a politicky složité vztahy přecházely do válečných aktů nenápadně, plynule. Lidé si na zvyšující se napětí zvykli jako na součást doby…“

Tehdy v roce 1997 jsem napsal v úvodu článku:
„Mnozí střízlivě uvažující lidé mají v podvědomí již dnes neurčité tušení budoucího vojenského ohrožení, kterému se nevyhneme. Stejně nejasný pocit měli někteří lidé počátkem třicátých let, kdy ještě hitlerovský fenomén byl v pozici nejasného ohrožení dnes zažívaného z islámského fundamentalismu (proti němuž je odpor i v řadách islámského duchovenstva a inteligence) a nejasných expanzivních tendencí probouzejících se mocností. Když jsem se zabýval pocity těchto lidí, shledal jsem v jejich nezřetelných obavách určité jednotící hledisko - jakýsi archetypální obraz ohrožení. Není těžké jej popsat.

Dnes je politika NATO naopak riziková až nebezpečně agresivní. Začalo to již koncem 90. let 20.století. Tušení toho, co se bude dít po roce 2023, bylo zřejmé již v dubnu 1999, kdy se konal ve Washingtonu summit NATO. Na titulní straně Lidových novin vyšel článek s názvem „Summit: NATO se chce stát světovým četníkem“.

V článku (František Šulc, Lidové noviny, 26. 4. 1999) byl podtitulek „Spojenci odsouhlasili zásahy mimo území členských zemí“.

V článku je mj. uvedeno: „Podle očekávání 19 spojenců schválilo operace mimo území členských zemí. Důvodem k zásahu spojenců už není pouze napadení jednoho z nich, jak o tom hovoří článek 5 washingtonské smlouvy. Aliance může zasáhnout i v případě ohrožení životních zájmů svých členů či při nekontrolovatelném pohybu lidí…“ 

Věta, že aliance může zasáhnout i v případě ohrožení životních zájmů svých členů neznamená nic jiného, než že NATO chce zasahovat kdekoliv. Termín „životní zájem“ je tak široký, že se do něho vejde jakékoliv zdůvodnění.

Zcela jasně to zaznělo v článku Nová doktrína (Ekonom, 29. 4. 1999): „… na rozdíl od doktríny z roku 1991 již NATO neusiluje o udržení vojensko-strategické rovnováhy v Evropě a rozhodlo se využít svého výjimečného postavení k vytvoření Evropy podle vlastních představ.

Vzpomínám si, že jsem v Prvních zprávách 19. července 2023 napsal, že v dubnu 1999, kdy se konal ve Washingtonu summit NATO, na titulní straně Lidových novin vyšel článek s názvem „Summit: NATO se chce stát světovým četníkem“. V článku (František Šulc, Lidové noviny, 26. 4. 1999) byl podtitulek „Spojenci odsouhlasili zásahy mimo území členských zemí“.

V článku je mj. uvedeno: „Podle očekávání 19 spojenců schválilo operace mimo území členských zemí. Důvodem k zásahu spojenců už není pouze napadení jednoho z nich, jak o tom hovoří článek 5 washingtonské smlouvy. Aliance může zasáhnout i v případě ohrožení životních zájmů svých členů či při nekontrolovatelném pohybu lidí…“ 

Věta, že aliance může zasáhnout i v případě ohrožení životních zájmů svých členů neznamená nic jiného, než že NATO chce, pokud bude mít chuť, zasahovat kdekoliv. Termín „životní zájem“ je tak široký, že se do něho vejde jakékoliv zdůvodnění.

Jasně to zaznělo v článku Nová doktrína (Ekonom, 29. 4. 1999): „… na rozdíl od doktríny z roku 1991 již NATO neusiluje o udržení vojensko-strategické rovnováhy v Evropě a rozhodlo se využít svého výjimečného postavení k vytvoření Evropy podle vlastních představ. Nejvíce diskusí v této souvislosti vyvolává skutečnost, že NATO přijetím této doktríny fakticky akceptovalo zásadu, že své vojenské akce může podnikat i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Na této skutečnosti nic nemění ani pátý bod, který hovoří o spolupráci a dialogu v Evropě.“

K tomu lze dodat dnes, začátkem listopadu 2025, že politika EU je pod Trumpovým agresivním vlivem ještě hysteričtější. Za socialismu středovýchodní státy takto poslouchaly gang šéfů Sovětského svazu. Čili nic nového pod sluncem. 

Tím bych skončil ve vzpomínkovém zamyšlení.