Ještě nedávno šlo o otázku, která měla ve světovém hokeji zdánlivě jednoznačnou odpověď. Rusko rozpoutalo válku proti Ukrajině, jeho reprezentace byla vyloučena z mezinárodních soutěží a většina evropských hokejových velmocí tento postup podporovala. Jenže verdikt Sportovního arbitrážního soudu CAS z 30. října 2026 situaci zásadně změnil. Soud vyhověl ruskému odvolání a nařídil Mezinárodní hokejové federaci IIHF umožnit návrat ruských týmů na pět světových šampionátů v sezoně 2026/2027. Rozhodnutí okamžitě vyvolalo ostré reakce. Zatímco Češi, Finové, Švédové či Lotyši odmítají proti Rusům nastoupit, na Slovensku zaznívá podstatně smířlivější tón.
Slovenský premiér Robert Fico se netají tím, že návrat ruských hokejistů vítá. Podle něj ztrácí světový šampionát část své sportovní hodnoty, pokud na něm chybí jeden z historicky nejsilnějších soupeřů. „Vždy jsem odmítal zatahování sportu do politiky. A vždy jsem se stejně ptal, jakou hodnotu má zlatá medaile, pokud na cestě k ní není třeba porazit také ruské hokejisty, kteří nepochybně patří mezi nejlepší na světě,“ prohlásil slovenský premiér. Podobně reagoval ministr cestovního ruchu a sportu Rudolf Huliak, který rozhodnutí arbitráže označil za dobrou zprávu pro hokejové fanoušky.
Ficův argument má svou sportovní logiku. Rusko patří dlouhodobě mezi hokejové velmoci a jeho absence mění konkurenci na světových šampionátech. Nelze však přehlédnout, že ruská reprezentace vystupuje pod státními symboly země, která pokračuje ve válce proti Ukrajině. Na tento rozměr upozorňují odpůrci jejího návratu. Spor proto není jen o kvalitě turnaje, ale také o tom, zda lze národní reprezentaci skutečně oddělit od politiky jejího státu.
Fico vítá Rusy, česká koalice se nedokáže shodnout
Český hokejový svaz se připojil k zemím, které odmítají proti ruské reprezentaci nastoupit. Prezident svazu Alois Hadamczik upozornil, že případný bojkot by mohl mít pro český tým vážné sportovní následky, pokud by nebyl právně ošetřen. Odlišný přístup zaujalo Slovensko. Slovenský svaz ledního hokeje vedený Miroslavem Šatanem zatím oficiálně neoznámil, že by proti Rusům odmítl hrát. Ve svém stanovisku uvedl, že respektuje rozhodnutí příslušných mezinárodních orgánů a vyčká na další postup IIHF. Politické výroky Fica a Huliaka proto nelze automaticky zaměňovat za konečné rozhodnutí slovenského svazu.
Podobně uvažuje poslanec Filip Turek zvolený za Motoristy. V televizní debatě připomněl význam sportovní diplomacie a připustil, že za současné situace nepovažuje ruské vlajky a hymnu na světových turnajích za vhodné. Současně však upozornil na nerovné zacházení s jednotlivými státy. „Bohužel jsou země, kterým bývá odpuštěno, a pak jsou země, které sankce pravidelně dostávají,“ uvedl. Návrat Rusů by podle něj za daných okolností připadal v úvahu, pokud jej umožňuje rozhodnutí příslušného soudu.
Opačně vystupuje ministr školství Robert Plaga, podle kterého je tvrzení, že politika do sportu nepatří, v případě Ruska příliš zjednodušující. Připomíná, že ruský stát využívá sportovní úspěchy k propagandě a posilování vlastního politického obrazu. Ministr pro sport Boris Šťastný se rovněž postavil proti účasti ruské reprezentace. Současně však odmítl, aby vláda českým sportovcům zákonem zakazovala proti Rusům nastoupit. Takový zásah by podle něj mohl poškodit jejich kariéry a zasahovat do samostatného rozhodování sportovních svazů.
Kolektivní vina a otázka dvojího metru
Rajchlova výhrada otevírá nepříjemnou otázku, kterou nelze odbýt pouhým odkazem na současnou válku. Mají být sportovci automaticky trestáni za rozhodnutí politického vedení své země? A pokud ano, proč se podobná pravidla neuplatňují stejně při všech ozbrojených konfliktech?
Je však nutné rozlišovat individuální start sportovce a účast oficiálního národního týmu. Reprezentace nastupující pod ruskou vlajkou není jen skupinou hokejistů, kteří chtějí odehrát zápas. Představuje také svůj stát. Pro odpůrce návratu je proto podstatné, že ruská vláda pokračuje ve vojenské agresi a sportovní úspěchy mohou sloužit její propagandě. Zastánci návratu naopak odmítají, aby zákaz trval bez jasně stanovené cesty zpět a dopadal i na sportovce, kteří o válce nerozhodovali.
Rozhodnutí CAS ukazuje, že spor nelze řešit pouze politickými prohlášeními. Arbitráž dospěla k závěru, že IIHF musí umožnit účast ruských týmů na konkrétních turnajích. Mezinárodní federace s verdiktem nesouhlasí, ale zabývá se jeho provedením. Do hry vstupují vlády pořadatelských zemí, vízové předpisy, bezpečnostní otázky i hrozba bojkotů. Kanada už odmítla umožnit vstup ruské juniorské reprezentaci a Česko oznámilo, že ruskému týmu nepovolí účast na lednovém mistrovství světa hokejistek do 18 let v Ostravě. Česká vláda přitom nadále uplatňuje omezení přijatá v roce 2023 za kabinetu Petra Fialy.
Ani na Slovensku nepanuje v otázce návratu Rusů shoda. Bývalý slovenský reprezentant Boris Valábik se proti němu vyjádřil mimořádně ostře a uvedl, že by proti Rusům osobně nenastoupil. Politická reprezentace země tak může být jejich návratu nakloněna, aniž by s ní souhlasili všichni sportovci nebo fanoušci.
Hokej má spojovat, ale pravidla musí platit pro všechny
Česko a Slovensko mají společnou hokejovou historii, podobnou sportovní tradici i zkušenost s politickými zásahy do života sportovců. Přesto se jejich současní představitelé v přístupu k Rusku výrazně rozcházejí. Fico zdůrazňuje sportovní kvalitu a odmítá politické vylučování. Český hokejový svaz považuje návrat ruské reprezentace za nepřijatelný, dokud pokračuje válka. Obě strany přitom mluví o hodnotách sportu, každá však zdůrazňuje jinou.
Problém se nedá vyřešit jednoduchým heslem, že politika do sportu nepatří. Ve skutečnosti do něj vstupovala vždy, ať už prostřednictvím státních symbolů, olympijských bojkotů, diplomatických vztahů nebo rozhodnutí o pořádání velkých turnajů. Otázkou je, kde mají být hranice a kdo je má určovat. Pokud má mezinárodní sport důvěryhodně prosazovat pravidla, musí být srozumitelná, předvídatelná a použitelná i v případech, kdy se to politicky nehodí.
Ficův postoj lze kritizovat jako příliš vstřícný vůči Rusku. Stejně legitimní je ale ptát se, zda dlouhodobé plošné vylučování reprezentací přináší očekávaný výsledek a zda se z něj postupně nestává trest bez jasného konce. Válka na Ukrajině pokračuje, přestože Rusko už několik let nehraje na světových hokejových šampionátech. Sportovní sankce mohou vyjadřovat politický a morální postoj, samy o sobě však válku nezastaví.
Český a slovenský přístup ukazují dvě odlišné představy o tom, co má mezinárodní hokej představovat. Jedna klade důraz na odmítnutí reprezentace agresorského státu, druhá na možnost soupeřit bez ohledu na politické konflikty. Ať už nakonec převáží kterákoli, rozhodovat by neměly momentální emoce ani rozdílná měřítka podle toho, o jakou zemi se jedná. Sportovci potřebují především jasná pravidla. Bez nich se z mistrovství světa může stát soutěž, o jejímž složení budou stále více rozhodovat vlády, vízová omezení a politické bojkoty místo výsledků na ledě.









