Stát chce děti rozhýbat. Systém podpory sportu ale kulhá

politika

Olympiáda dětí a mládeže (ODM) a Gymnathlon jsou dva odlišné příběhy. Společně ale ukazují, jak obtížně stát hledá systém podpory sportu a pohybu dětí.

Stát chce děti rozhýbat. Systém podpory sportu ale kulhá
Ilustrační foto
14.srpen 2026 - 03:57

Na jedné straně stojí dítě v krajském reprezentačním dresu. Prošlo výběrem podle kritérií sportovního svazu a na Olympiádě dětí a mládeže zažívá atmosféru velké sportovní akce se slavnostním nástupem, olympijskými symboly, medailemi a pozorností médií. Na druhé straně může stát pětileté nebo osmileté dítě, které ještě žádný sport nedělá závodně a někdo se jej teprve snaží naučit běhat, skákat, házet, zvládat vlastní tělo a především získat pozitivní vztah k pohybu.

Obě děti patří do českého sportu. Otázkou je, zda stejně jasně patří také do systému jeho veřejné podpory. Dvě na první pohled nesouvisející události totiž ukazují zajímavý kontrast. První představuje současný politický spor o financování Olympiády dětí a mládeže. Druhou spor Asociace Český Gymnathlon s Národní sportovní agenturou o podmínky přístupu k dotační podpoře všesportovních organizací.

Nejde o dva žadatele soupeřící o stejné peníze. Jde o rozdílné programy, právní situace i typy sportovní činnosti. Postaveny vedle sebe však otevírají jednu společnou otázku: Co vlastně stát považuje za nejdůležitější veřejný zájem při podpoře sportu dětí?

Vrchol sportovní pyramidy a její základna

Olympiáda dětí a mládeže je zavedeným projektem Českého olympijského výboru a krajů. Její sportovní a motivační hodnotu není důvod zpochybňovat. Letošního pražského ročníku se účastnilo 3 500 sportovců, soutěžilo se ve 23 sportech a 101 disciplínách.

ODM však není masovou náborovou soutěží určenou primárně nesportujícím dětem. ČOV sám uvádí, že nominace vytvářejí a garantují národní sportovní svazy podle vlastních kritérií a následně jsou sestavovány krajské výpravy. Jde tedy především o děti, které už sportují a dostaly se na úroveň umožňující nominaci.

Právě kolem financování této akce vznikl v posledních dnech ostrý politický spor. Ministr školství Robert Plaga obhajuje ukončení podpory z MŠMT tím, že ODM je projektem ČOV a krajů a že po vzniku Národní sportovní agentury nedává systémově smysl, aby sportovní akci financovalo ministerstvo školství. MŠMT na ni v předchozích letech poskytovalo kolem 20 milionů korun ročně. Kritici rozhodnutí naopak tvrdí, že stát ustupuje od podpory úspěšného projektu pro děti.


Vedle toho stojí případ Gymnathlonu. Asociace Český Gymnathlon se zaměřuje na všeobecný pohybový rozvoj dětí. Nejde primárně o výběr nejlepších závodníků jedné disciplíny, ale o vytváření pohybových schopností a vztahu ke sportu v raném věku.

Organizace požádala o podporu ve Výzvě NSA 4/2026 „Všesportovní organizace 2026“, jejíž celková alokace činí 100 milionů korun. NSA však řízení o její žádosti usnesením z 10. dubna 2026 zastavila. Podstatou sporu se stal mimo jiné výklad toho, zda organizace zaměřená především na děti naplňuje požadavky kladené na všesportovní organizaci a koncept sportu pro všechny. Samotná výzva NSA je skutečně určena všesportovním organizacím.

Gymnathlon se 4. června obrátil správní žalobou na Městský soud v Praze. Namítá mimo jiné, že NSA použila podmínku působení napříč věkovými skupinami, která podle něj z pravidel výzvy jednoznačně nevyplývá, a zpochybňuje dostatečnost odůvodnění rozhodnutí. To je potřeba formulovat přesně: o zákonnosti postupu NSA zatím nebylo rozhodnuto. Nelze tedy tvrdit, že agentura zákon porušila nebo že Gymnathlon má na dotaci nárok.

Pro veřejnou politiku je ale samotný spor pozoruhodný. Stát na jedné straně hledá cestu, jak podporovat atraktivní vrcholnou soutěž už vybraných mladých sportovců, a současně řeší právní spor o zařazení organizace, jejíž činnost je postavena právě na všeobecném pohybovém rozvoji dětí.


Vláda sama říká, že chce sport otevřít všem


Nejlepší měřítko přitom nabízí samotná vláda. V programovém prohlášení schváleném 5. ledna 2026 deklaruje, že chce zpřístupnit sport a pohyb široké veřejnosti a podporovat děti a mládež. Současně chce jasněji vymezit odpovědnost státu, samospráv, sportovních organizací a dalších partnerů a vytvořit transparentnější systém financování sportu.

Stejným směrem hovoří ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný. Mezi své hlavní priority zařadil zpřístupnění sportu široké veřejnosti, motivaci k pravidelnému pohybu a podporu amatérského sportu a sportovní činnosti mladých lidí. V červenci pak uvedl, že cílem vlády je „zpřístupnit sport pro co nejvíce lidí“. Právě proto jsou případy ODM a Gymnathlonu zajímavé nikoli jako souboj dvou organizací, ale jako test konzistence systému.

Existuje totiž ještě třetí model – školní sportovní soutěže. MŠMT na ně pro rok 2026 vyčlenilo 32,3 milionu korun. Podpora sahá u prvního stupně základních škol do okresních kol, u druhého stupně do krajských kol a u středních škol až k ústředním kolům. To je princip, který může dítěti nabídnout cestu od školy přes postupové soutěže dál, aniž by už při vstupu muselo být vybraným členem krajské sportovní reprezentace.

Dostáváme tak tři různé části jedné možné sportovní pyramidy. Všeobecná pohybová průprava může dítě ke sportu přivést. Školní a další postupové soutěže mu mohou nabídnout první zkušenost se soutěžením. Klubový a svazový sport může talent dále rozvíjet. A výběrová akce typu ODM může stát na vrcholu této cesty. Problém proto nemusí spočívat v existenci kteréhokoli z těchto článků. Problém vzniká, pokud mezi nimi neexistuje jasná návaznost veřejné politiky.

Veřejné peníze mají sledovat jasný účel


Do diskuse vstupuje ještě jedna okolnost. ODM není pouze sportovní soutěží. Je zároveň významným projektem olympijské značky s prezentací obchodních partnerů. Na organizační stránce projektu se vedle ČOV podílí také Česká olympijská a.s., tedy jeho obchodní a marketingová společnost.

Ani to není argument proti projektu. Profesionální sportovní akce potřebují partnery a soukromé financování může naopak snižovat požadavky na veřejné rozpočty. Pokud však do projektu současně vstupují veřejné peníze, je legitimní ptát se, jak jsou role rozděleny: co financuje stát, co kraj, co olympijské hnutí a co jeho komerční partneři.


Tím získává Plagův argument systémovou váhu. Neříká, že ODM nemá smysl. Říká, že je třeba určit, která veřejná instituce má jaký typ sportovní činnosti financovat. A stejná otázka se z opačné strany vrací u Gymnathlonu. Pokud vláda deklaruje, že chce sport zpřístupňovat široké veřejnosti, podporovat pravidelný pohyb od dětství a napravovat roztříštěnost sportovní politiky, musí její dotační systém umět pracovat také s organizacemi zaměřenými na všeobecný pohyb dětí – samozřejmě za předpokladu, že splní transparentní a předem známá pravidla.

Vláda sama přitom přiznává, že sportovní agenda byla dosud rozdělena mezi několik institucí a že tato roztříštěnost komplikovala plánování i efektivní využívání peněz. Právě odstranění tohoto problému má být jedním z úkolů nové koordinace sportovní politiky. Spor o ODM a případ Gymnathlonu tak mohou být dvěma projevy stejného problému.


Nejde především o to, kdo dostane jednu konkrétní dotaci. Jde o to, zda stát dokáže vytvořit souvislou cestu: od dítěte, které se teprve učí mít rádo pohyb, přes školní a klubový sport až k dítěti, které jednou reprezentuje svůj kraj nebo Českou republiku.

Olympiáda dětí a mládeže může být atraktivním vrcholem této pyramidy. Programy všeobecného pohybu mohou tvořit část její základny a školní soutěže cestu mezi nimi. Pokud stát chce děti skutečně rozhýbat, potřebuje všechny tyto části. Především ale potřebuje vědět, proč každou z nich podporuje, z jakých peněz ji podporuje a jak do sebe jednotlivé nástroje zapadají.

(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)


Zdroje: 1. Programové prohlášení vlády České republiky 2026⁠; 2. Úřad vlády – Priority ministra pro sport, prevenci a zdraví Borise Šťastného⁠; 3. MŠMT – Výzva na podporu sportovních soutěží v roce 2026⁠; 4. Národní sportovní agentura – Výzva 4/2026 Všesportovní organizace⁠; 5. Český olympijský výbor – Olympiáda dětí a mládeže 2026


Anketa

Měly by podle Vás zůstat letní prázdniny dvouměsíční?