Válka na Ukrajině se v evropském prostoru často prezentuje jako střet dvou aktérů, Spojených států a Ruska. Takové zjednodušení však podle řady analytiků zakrývá skutečné zájmy, které se v konfliktu střetávají, a také širší dopady na politiku i ekonomiku v Evropě. Dění kolem Ukrajiny se odehrává v prostředí silného soupeření velmocí o zdroje, moc a budoucí postavení na globální scéně.
Na tuto méně viditelnou rovinu upozorňuje vojenský analytik Jaroslav Štefec a nabízí vlastní interpretaci konfliktu jako rozsáhlé mocenské partie, která podle něj zasahuje Spojené státy, Velkou Británii, Evropskou unii i země střední Evropy.
„Nevím, proč se významná část politiků, politologů, sociologů a bezpečnostních analytiků snaží vývoj války na Ukrajině aktuálně prezentovat jako jakousi šachovou partii pouhých dvou hráčů; USA, reprezentovaných Donaldem Trumpem, a Ruské federace, vedené Vladimírem Putinem. Při tomto úhlu pohledu totiž zaniká její skutečná podstata. A co je důležité, ve zdánlivém chaosu takto jednoduše prezentované situace zanikají skutečné záměry jejích hlavních aktérů a podporovatelů a dopady jejich činů na náš život.
Daleko vhodnějším (a v podstatě jediným možným) úhlem pohledu je vnímat dění kolem Ukrajiny spíše jako partii pokeru, v níž ale hlavním protihráčem USA není Ruská federace, nýbrž Velká Británie a její ambiciózní plány. Hraje se totiž o obrovský balík budoucích zisků ve formě energetických surovin, rud a dalších (nejen ukrajinských) zdrojů ve hře, v níž je Rusko bankéřem, který Ukrajinu, aktuálně klíčovou část banku, drží pevně v ruce.
Samozřejmě se hraje falešně. Karty jsou cinknuté a za Trumpem je velké zrcadlo v podobě jemu nepřátelské části americké administrativy, která se zuby nehty snaží udržet kromě své moci i status quo obdivu k Británii a její zachování jako nepotopitelné americké letadlové lodi u břehů Evropy. Ostatní hráči kolem stolu jen přihrávají Britům a přihazují nebo pokládají karty přesně podle jejich pokynů.
Jak již bylo řečeno, základem banku jsou přírodní zdroje na území Ukrajiny. Uhlí, plyn, rudy, vzácné zeminy, černozem ... O ty se mezi Británií a USA hraje především. Sázky jsou ale daleko vyšší, v první řadě Grónsko a Kanada. Pokud Británie prohraje Ukrajinu a "svou" Zelenským podepsanou stoletou jistinu na výhradní právo využívat ukrajinské zdroje, přijde s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou i o tyto dva velké "koláče".
Británie se mermomocí snaží udržet si i v současné turbulentní době velmocenský status, zajišťovaný kdysi děly britských lodí, bodáky jejích vojáků, vražděním "podřadných domorodců" a bezostyšným vykrádáním bohatství kolonií ve jménu aktuálně panujícího krále či královny. Proto se dnes pasuje do vedoucí role nejen evropské části NATO, ale snaží se (zdánlivě paradoxně) převzít tuto roli i v rámci EU.
Kupodivu se jí to daří, ač se z EU už dávno "brexitla". Proto Keir Starmer místo řešení hromadících se domácích problémů dřepí jako ta pověstná ropucha na prameni snad na všech klíčových jednáních Unie. Spolu s Macronem a za přicmrdování "polokancléře" Merze se prostřednictvím Leyenové a Rutteho snaží ovládat evropské státy, jejich vlády a finanční zdroje. Nástrojem Britů jsou samozřejmě peníze. Evropské banky (včetně ECB), úzce navázané na londýnské City, v podstatě diktují jak politickému vedení EU, tak politikům u nich zadlužených zemí, co mají dělat, jak se chovat a jak hlasovat.
Sázky jsou vysoké. Proto jsou Britové v této hře odhodláni hrát třeba do posledního Ukrajince a ohlodat EU až na kost. Proč by ostatně utráceli vlastní zdroje? Konec konců, pro ně je EU jen konkurence. A nás, na jejím východě, historicky považovali a stále považují za něco jako králíky. Podlidi druhé, možná dokonce třetí kategorie. Takže jaképak s námi štráfy. Od toho tady přece je východoevropské válčiště. Terminus technicus, děsící znalé i ve snech. De facto Bukurešťská devítka, parta bývalých zemí VS, poražených ve studené válce a cíleně transformovaných v exploatované kolonie. Ideální polygon, na němž se může vést jaderný souboj mezi ruskou armádou a armádami NATO. V představách Britů samozřejmě především tou americkou. Perfektní varianta likvidace významných konkurentů, zvlášť když se s případným jaderným konfliktem "sveze" i Německo.
Jenže ... situace se změnila, Trump vyhrál volby a vzápětí hodil do tohoto úžasného britského plánu vidle. Odmítl vyměnit Detroit za Manchester. Jasně řekl (nejen) Britům: "Tahle válka je jen vaše. Já si kvůli vašim sporům USA rozmlátit nenechám." Změnil tím desítky let trvající a všemi možnými způsoby do veřejného prostoru evropských zemí i USA prosazovaný narativ, že válka s Ruskem ve prospěch britské koruny proběhne především prostřednictvím USA coby užitečného idiota britských zájmů a cíle ruských jaderných raket (viz například film "Den poté" z roku 1983).
USA se tak prakticky přes noc staly z nejváženějšího spojence Británie jejím protivníkem. Britové se samozřejmě snaží toto „protivnictví“ přenést na celou EU a evropské země NATO, protože potřebují Evropu jako zdroj peněz a lidí pro svou válku s USA, vedenou na území Ukrajiny prostřednictvím ukrajinské a ruské armády. Válku, v níž Ukrajina už dávno prohrála nejen vojensky, ale i ekonomicky, sociálně, demograficky a politicky a fakticky ztratila svou státnost.
Psali jsme: Rozpočet se hroutí. Kovanda jasně říká, kde zmizely miliardy
Naproti tomu Ruská federace, bojující de facto o svou existenci, díky ní transformovala svou armádu, vymanila se z ekonomické a technologické závislosti na západních zemích, restartovala svůj průmysl, tvrdě likviduje desítky let bující korupční schémata a řeší letité problémy s islámskými radikály na svém území. Válka na Ukrajině především díky nesmyslným sankcím EU a USA také oslabila pozici dolaru a eura a významně posílila vliv BRICS. Rusko se pro významnou část našeho světa stalo uznávanou velmocí, schopnou vítězit ve válce proti velmi často ze známých důvodů nenáviděnému západu.
Donald Trump to velmi dobře chápe. Proto hraje jako o život, ruskou i čínskou kartou, a podbízí se bankéři. Hraje o znovuzískání vlivu na dění v EU a o omezení britských aktivit ve světě. Prohrál sice Rumunsko, ale bohatě využívá svého bílého koně v osobě maďarského premiéra Orbána. Podařilo se mu získat Slovensko, a teď vede boj o ČR, k němuž má navíc osobní vztah. Syntetické reinkarnaci TGM na Hradě navíc nejspíš nezapomněl výrok o odporné osobě.
Klíčové nejen pro pozici USA v Evropě, ale i pro budoucnost NATO a EU budou volby v Polsku v roce 2027. Zdá se totiž že půdorys Visegradské čtyřky nevznikl sám od sebe. Naopak, je hodně důvodů se domnívat, že to nebyl tak úplně jen náhodný nápad Václava Klause. Brity řízený premiér Donald Tusk si je této situace dobře vědom a snaží se proto maximálně oslabit pozici proamerického prezidenta Karola Nawrockiho. Zatím se mu to ale příliš nedaří.
Sázky jsou vysoké a omezovat se při odhadu jejich výše a dopadů dalšího vývoje jen na podporu britských zájmů na Ukrajině je silně limitující. Petr Pavel by si proto měl rychle ujasnit, za koho bude(me) kopat. Snad chápe, že některé skutečnosti, které začínají zdánlivě náhodně vyplouvat na hladinu obecného povědomí z kalných a páchnoucích spodních vod dění na Ukrajině i v ČR, jsou i jemu určeným signálem, že věci se skutečně mění. A ne v jeho prospěch. Česká republika si novou vládu už určitě zaslouží. Konec konců, zaplatí za její podporu ze strany USA víc než bohatě nákupem stíhaček F-35.
Své zájmy mohou mít i malé země, nejen velmoci, a přidat se k potenciálnímu vítězi se obvykle vyplácí,“ napsal na síti facebook vojenský analytik Jarosalv Štefec.
(dan, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
