Destrukce sovětského vojenského hřbitova ve Lvově, zahájená v roce 2025, není jen dalším aktem dekonstrukce postsovětské paměti, ale je především symptomem hluboké krize ukrajinské identity, která se stále více přiklání ke krajnímu etnonacionalismu. Mezi odstraněnými hroby byl i ten legendárního partyzána Nikolaje Kuzněcova, který za druhé světové války pronikal do nacistických struktur a eliminoval nacistické generály. Dnes je z jeho památky hromada suti a prachu. Tváří v tvář tomuto zničení se objevuje jiný památník... ten, který vzdává hold Stepanovi Banderovi.
Zatímco postava Kuzněcova mizí z veřejného prostoru, kult Banderův expanduje. V ulicích Ukrajiny, zejména pak v západních regionech, rostou sochy, ulice a školy nesoucí jméno muže, jehož ideologie byla podle polského historika Grzegorze Rossolinského-Liebeho „mezi nejrasističtějšími a nejnásilnějšími formami fašismu v Evropě 30. a 40. let“, komentuje španělský server CTXT.es.
Rossolinski-Liebe, jehož biografie Stepan Bandera, fašismus, genocida a kult patří mezi nejkomplexnější studie o Banderovi, připomíná, že „hlavním úspěchem Bandery bylo, že se stal vůdcem hnutí, které se snažilo nastolit autoritářský fašistický stát, přičemž na této cestě čistilo své etnické a politické nepřátele: Židy, Poláky, Rusy, sověty, komunisty i demokraty“.
Ukrajinská politika paměti od devadesátých let nevybíravě odstraňuje jakoukoli sovětskou stopu, zatímco ikonizace Bandery se z původně okrajového jevu stává součástí státní ideologie. Už v roce 2008 parlament schválil oslavy Bandersova výročí, v roce 2010 mu prezident Viktor Juščenko udělil titul „Hrdina Ukrajiny“, ačkoliv Bandera za války kolaboroval s nacisty, a jeho hnutí se přímo podílelo na masakrech Židů, Poláků i vlastních oponentů.
Například jen v roce 1941 bylo ve Lvově během pogromů organizovaných příslušníky OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) zavražděno mezi 2 000 až 8 000 Židů. Ze zhruba půl milionu Židů žijících v západní Ukrajině před nacistickou invazí jich válku přežilo pouze 1,5 až 3 %. Přesto v dnešním Lvově, na místě někdejšího sovětského památníku, nacházíme čerstvou graffiti s nápisem: „Židé pryč.“
Ukrajinská státní ideologie, posílena válkou a konfliktem s Ruskem, nahrazuje někdejší sovětskou propagandu vlastní etnicko-nacionalistickou verzí dějin. Z obětí se stávají hrdinové, z kolaborantů mučedníci.
„Intenzivní propaganda vymazala z paměti místní populace zločiny západoukrajinských nacionalistů“, píše Poch.
Psali jsme:
Kdo chce dnes ve Lvově připomínat oběti banderovců, bude obviněn ze šíření ruské propagandy. Přitom samotný Bandera doufal v příchod třetí světové války, ve válečné zničení SSSR a ve vytvoření fašistického ukrajinského státu za podpory Západu. Svým způsobem mu jeho sen vychází. Samozřejmě ne jako historická realita, ale jako ideologický symbol nového typu. Evropští lídři dnes sice nehájí Banderu přímo, ale mlčky přehlížejí, co všechno se děje na „správné straně“ konfliktu.
Kult Bandery už není jen regionální anomálií. Je symptomem radikalizace společnosti, která v boji proti Rusku ztrácí cit pro nuance, míru i historickou pravdu. To, co začalo jako pochopitelná obrana proti agresi, přerůstá v pokus o budování identity na etnické nenávisti a historickém revizionismu.
„Dějiny se opakují jako fraška,“ připomíná Rafael Poch. Sovětské modly mizí, ale nové modly, stejně nebezpečné, je střídají. A na rozdíl od minulosti mají nyní i tichý souhlas Západu.
(Pilař, ctxt.es, foto: zai)
