Měsíc po podpisu zakládacího statutu nové Rady míru v Davosu se ve Washingtonu koná první jednání orgánu, který je prezentován jako nástroj pro zajištění prostředků na obnovu Gazy a koordinaci humanitární pomoci. Americký prezident Donald Trump ještě před zahájením jednání oznámil na své platformě, že účastníci přislíbili pět miliard dolarů. V politickém marketingu působí podobné sdělení jako důkaz akceschopnosti, ve skutečnosti však zakrývá zásadní problém. Vznik paralelní struktury k OSN posouvá řešení konfliktů do prostoru, kde neplatí standardní pravidla mezinárodní legitimity, odpovědnosti a kontroly, a otevírá cestu k účelovému zacházení s mírem jako s nástrojem moci.
Z šedesáti pozvaných států se účastní jen menšina. Evropská stopa je okrajová a omezuje se na několik zemí, zatímco klíčoví hráči zůstávají mimo. Evropská unie je degradována na roli pozorovatele bez hlasovacího práva, což fakticky znamená rezignaci na možnost ovlivňovat směřování nového orgánu. Skutečnost, že předsedkyně Komise na jednání nedorazila a je zastoupena nižší úrovní, není náhodná. Vyjadřuje pochybnosti, zda je vhodné legitimizovat formát, který obchází existující mezinárodní architekturu a vytváří dojem, že pravidla lze měnit podle momentálních politických potřeb.
Francouzská kritika míří k jádru věci. Rada bezpečnosti OSN je sice dlouhodobě paralyzována vetovacími pravomocemi stálých členů, přesto však zůstává jediným orgánem s jasným mandátem k otázkám mezinárodního míru a bezpečnosti. Vytváření konkurenčních platforem podkopává její autoritu a relativizuje závazky plynoucí z Charty OSN. Argument, že staré struktury nefungují, se stává pohodlnou záminkou k jejich obcházení místo k náročné reformě. Podrobnosti o vzniku Rady míru, evropských výhradách a obavách z oslabení OSN popisuje německý deník Deutsche Welle.
Zastánci projektu tvrdí, že flexibilní koalice ochotných dokáže jednat rychleji než zkostnatělé instituce. Tento argument však přehlíží, že rychlost bez pravidel znamená svévoli. Pokud se původně úzký cíl zaměřený na konkrétní konflikt rozšiřuje na vágní ambici upevňovat světový mír, vzniká nebezpečný precedens. Jediný aktér si přisvojuje právo definovat, kde je třeba zasáhnout, koho podpořit a jaké prostředky použít. Takový přístup nahrává selektivnímu zájmu a politizaci humanitární pomoci, která se může stát pákou nátlaku místo neutrální pomoci obětem konfliktů.
Ještě problematičtější je vnitřní nastavení Rady míru. Prezident Spojených států stojí v jejím čele, jmenuje exekutivní vedení a disponuje právem veta. Statut mu dává možnost vytvářet i rušit vnitřní struktury. To není kolektivní správa, ale centralizace moci, která odporuje samotné logice multilaterální spolupráce. Pokud se mírové iniciativy odvíjejí od osobních priorit jednoho politika, nelze hovořit o stabilním a předvídatelném rámci. Menší státy se v takovém uspořádání ocitají v pozici pasivních přihlížejících, jejichž bezpečnost závisí na dobré vůli silnějšího.
Otázka kontinuity vedení jen prohlubuje pochybnosti. Možnost, aby jeden člověk zůstal v čele orgánu i po odchodu z veřejné funkce, vytváří entitu stojící mimo demokratickou kontrolu a mimo standardní mezinárodní dohled. V praxi to znamená oslabení odpovědnosti a riziko, že se z mírové platformy stane osobní politický projekt. Takové uspořádání podrývá důvěru v mezinárodní spolupráci a posiluje pocit, že pravidla platí jen tehdy, když se hodí nejsilnějším.
První schůzka ve Washingtonu tak není jen technickou debatou o financování obnovy Gazy, ale testem, zda mezinárodní společenství přijme další erozi pravidel, na nichž stojí poválečný řád. Evropská zdrženlivost je signálem, že ochota legitimizovat paralelní struktury má své limity. Pokud má mít jakákoli iniciativa smysl, musí být ukotvena v mezinárodním právu, podléhat kolektivní kontrole a respektovat roli OSN. Jinak se Rada míru stane symbolem obcházení pravidel, nikoli jejich posilování, a přispěje spíše k fragmentaci světové politiky než k jejímu uklidnění.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: Deutsche Welle: Dělí Trumpova Rada míru svět
