Napětí kolem Hormuzského průlivu, které eskalovalo po rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa zahájit vojenskou operaci proti Íránu bez konzultace se spojenci, představuje zlomový okamžik v dějinách NATO. Nejde pouze o další geopolitickou krizi, ale o hluboké narušení samotného principu transatlantické spolupráce, která po desetiletí tvořila základ evropské bezpečnosti.
Jak upozorňuje původní analýza časopisu Time, Trump „prolomil historickou hranici už tím, že tuto možnost vůbec vyslovil“, tedy že by Spojené státy mohly opustit NATO. Tato věta sama o sobě představuje bezprecedentní otřes. Žádný americký prezident před ním ani nenaznačil, že by alianci nepovažoval za klíčovou pro národní bezpečnost.
Situace, která vznikla po uzavření Hormuzského průlivu, kudy prochází přibližně pětina světového exportu ropy, však ukázala, jak hluboké jsou trhliny uvnitř aliance. Trump nejprve konflikt vyvolal a následně požadoval, aby evropské státy nesly jeho důsledky. Tento postup zásadně narušil důvěru, která je pro fungování NATO klíčová.
Dlouhodobý konflikt mezi Washingtonem a evropskými spojenci se přitom neobjevil ze dne na den. Již od summitu NATO ve Walesu v roce 2014 se vedla debata o tom, že členské státy mají vydávat alespoň dvě procenta HDP na obranu. Tento požadavek byl opakovaně potvrzován, například na summitu ve Vilniusu, ale řada zemí jej dlouhodobě neplnila. Trump tento problém přetavil z diplomatického tlaku do otevřeného konfliktu.
Evropu začal označovat za „černého pasažéra“ a samotné NATO označil za zastaralé. Jeho výroky nebyly jen rétorickým výstřelkem, ale součástí širší strategie, která měla přinutit spojence k zásadní změně chování. Ve svém druhém prezidentském období tento tlak ještě zesílil a požadoval zvýšení výdajů na obranu až na pět procent HDP, což je pro většinu evropských ekonomik nereálné.
Současně podnikal kroky, které zpochybňovaly samotnou stabilitu západního světa. Navrhoval připojení Kanady jako 51. státu USA, uvažoval o anexi Grónska a jeho administrativa dokonce otevřeně hovořila o možnosti odtržení kanadské provincie Alberta. Tyto kroky nevytvářely obraz spojence, ale spíše mocnosti ochotné redefinovat hranice a pravidla podle vlastních zájmů.
Zlom však nastal ve chvíli, kdy Spojené státy společně s Izraelem zaútočily na Írán. Tento krok nebyl se spojenci konzultován a okamžitě vyvolal nejen politické napětí, ale i ekonomický šok. Ceny ropy, plynu i dalších strategických surovin začaly prudce růst. Evropa, která je na těchto dodávkách závislá, byla postavena před situaci, kdy měla nést náklady konfliktu, který sama neschválila.
Trump následně požadoval, aby evropské námořnictvo otevřelo Hormuzský průliv. To však znamenalo přímé zapojení do války. Jak upozornili evropští lídři, nešlo o obrannou operaci. Nebyl splněn článek 5 Severoatlantické smlouvy, protože Írán Spojené státy nenapadl. Evropa tak neměla žádnou právní ani politickou povinnost se konfliktu účastnit.
Reakce evropských lídrů byla nebývale ostrá. Britský premiér Keir Starmer odmítl „riskovat životy britských vojáků pro ofenzivu proti Íránu“, kterou označil za krok bez právního základu a bez promyšleného plánu. Španělský premiér Pedro Sánchez šel ještě dál, když varoval, že důsledky této války mohou být horší než invaze do Iráku v roce 2003.
Také Německo, vedené kancléřem Friedrichem Merzem, postupně změnilo postoj. Z počáteční podpory se stalo opatrné distancování. Ministr obrany Boris Pistorius jasně prohlásil, že „toto není naše válka“. Podobně postupovaly i další státy, které odmítly umožnit využití svých základen nebo vzdušného prostoru.
Zcela zásadní je, že Evropa poprvé po desetiletích kolektivně odmítla americký tlak. Nešlo o drobnou neshodu, ale o otevřené odmítnutí účasti na konfliktu. Tento moment může být historickým předělem, kdy se NATO začalo měnit z pevného vojenského bloku na volnější politické společenství s rozdílnými zájmy.
Generální tajemník NATO Mark Rutte, který byl dosud vnímán jako loajální vůči Trumpovi, zůstal v této situaci izolovaný. Jeho podpora americké politiky kontrastovala s rostoucí kritikou ze strany evropských vlád.
Celá krize ukazuje, že NATO čelí největší vnitřní zkoušce ve své historii. Nejde jen o konkrétní konflikt, ale o otázku, zda aliance dokáže fungovat, pokud její nejsilnější člen jedná jednostranně a ignoruje ostatní.
Psali jsme: Trump hledá únikovou cestu z války s Íránem
Evropa si začíná uvědomovat, že nemůže spoléhat na americkou ochranu jako na samozřejmost. Diskuse o společné obranné strategii, včetně možného francouzsko britského jaderného odstrašení, již nejsou teoretické. Stávají se praktickou nutností.
Současně je třeba si uvědomit, že Evropa má potenciál se bránit sama. Disponuje ekonomickou i technologickou silou, která jí umožňuje vybudovat vlastní obranný systém. Rusko, vedené Vladimirem Putinem, je sice nadále vnímáno jako hrozba, ale jeho vojenské kapacity jsou po letech konfliktu na Ukrajině omezené.
Krize kolem Hormuzského průlivu tak paradoxně může urychlit proces evropské emancipace. Cena za tento proces však může být vysoká, a to nejen ekonomicky, ale i politicky. Rozpad důvěry mezi Spojenými státy a Evropou by znamenal zásadní proměnu světového řádu.
Jak shrnuje původní analýza, NATO pravděpodobně přežije. Otázkou však je, v jaké podobě. Aliance, která byla desítky let pilířem stability, se nyní ocitá v situaci, kdy musí redefinovat svůj smysl i fungování.
V této souvislosti je klíčová jedna věta, která vystihuje podstatu celé krize: „Evropa již nemůže předpokládat, že americká ochrana zůstane pevná.“ Tato změna myšlení může mít dalekosáhlé důsledky pro bezpečnostní architekturu celého kontinentu.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://time.com/article/2026/04/02/will-the-strait-of-hormuz-sink-nato/
