Když Írán přistoupil k omezení provozu v Hormuzském průlivu, nešlo o nahodilý incident ani o technickou epizodu spojenou s vojenským cvičením, ale o záměrný test odolnosti Západu v situaci, kdy se v regionu hromadí americké síly a současně se šíří zprávy o možném úderu proti íránským kapacitám. Teherán dobře ví, že tento úzký námořní koridor představuje tepnu světové energetiky, jejíž narušení okamžitě zasahuje ceny ropy, inflaci a politickou stabilitu řady států. Skutečnost, že k tomuto kroku došlo právě v okamžiku zvýšené vojenské aktivity Spojených států, není náhodná. Je to demonstrace moci, která má ukázat, že Írán je schopen diktovat tempo eskalace a přenášet náklady na celý svět. O to zarážející je, že reakce Washingtonu zůstává vágní a bez jasného politického sdělení.
Americká administrativa se tváří, že samotná přítomnost letadlových lodí a posil v regionu má odstrašující účinek. Tento přístup však selhává ve chvíli, kdy není doprovázen konzistentní a srozumitelnou strategií. Prezident Donald Trump opakovaně volí bombastickou rétoriku, která slibuje rozhodnost a tvrdý postup, avšak v klíčových okamžicích ustupuje nebo mlčí. Takové chování nepůsobí jako promyšlená diplomacie, ale jako improvizace, jež protivníkům vysílá signál, že hrozby nejsou míněny vážně. Íránský režim dlouhodobě pracuje s metodou postupných provokací, které zkoušejí hranice tolerance. Pokud nenarazí na okamžitou a jasnou odpověď, posouvá je dál. Současná americká nejednoznačnost tento vzorec pouze potvrzuje.
Důsledky takového přístupu se neomezují na geopolitické mapy. Každé zaváhání v otázce bezpečnosti Hormuzského průlivu se okamžitě promítá do cen energií, do nákladů průmyslu i do životních nákladů domácností po celém světě. V době, kdy řada ekonomik čelí kombinaci vysoké inflace a slabého růstu, představuje i krátkodobé narušení dopravy ropy významný šok. Přesto se z Bílého domu neozývá jasná garance, že Spojené státy jsou připraveny chránit klíčové námořní trasy i za cenu rizika eskalace. Ticho je v tomto kontextu samo o sobě politickým sdělením a bohužel vyznívá jako rezignace na roli garanta globální bezpečnosti.
Trumpova politika vůči Íránu se dlouhodobě pohybuje mezi dvěma nebezpečnými póly. Na jedné straně je ochota jednat za téměř jakýchkoli podmínek, což vytváří dojem slabosti a ochoty přijmout dohodu, která fakticky legitimizuje problematické chování Teheránu. Na straně druhé stojí hrozby razantní vojenské akce, jež nejsou podloženy připraveností nést politické a ekonomické důsledky. Tato kombinace nepůsobí jako strategie, ale jako vnitřně rozporný mix signálů, který mate spojence a povzbuzuje protivníky. Regionální partneři Spojených států tak ztrácejí důvěru v americké bezpečnostní závazky a začínají hledat vlastní cesty k minimalizaci rizik, často i za cenu ústupků Íránu.
Ještě problematičtější je morální rozměr této politiky. Váhání a odkládání rozhodnutí v minulosti poskytlo íránskému režimu čas konsolidovat moc a potlačit vnitřní opozici s brutální tvrdostí. Když se Washington v rozhodujících okamžicích stáhl, vyslal tím signál, že lidská práva a osudy obyvatel Íránu nejsou prioritou, pokud by jejich obrana vyžadovala skutečné politické riziko. Současná krize kolem Hormuzského průlivu ukazuje, že se Spojené státy nepoučily a znovu opakují vzorec, který nahrává autoritářskému režimu.
Pokud by se situace vyhrotila a Írán by přistoupil k dlouhodobému uzavření průlivu, stál by prezident před volbou, která by definovala jeho politický odkaz. Buď by přiznal, že jeho hrozby byly prázdné a že Spojené státy nejsou ochotny nést náklady na obranu globálních obchodních cest, nebo by eskaloval konflikt s nepředvídatelnými důsledky pro světovou ekonomiku i bezpečnost. Současné lavírování mezi těmito možnostmi je nejhorší variantou, protože zvyšuje riziko nechtěné eskalace a zároveň podrývá důvěru v americké vedení. Podrobnější kritický rámec této situace nabízí původní analýza publikovaná na britském serveru UnHerd, která upozorňuje, že nerozhodnost může mít pro Spojené státy i jejich spojence vyšší cenu než jasně vymezený postup.
Krize kolem Hormuzského průlivu tak není pouze regionální epizodou, ale zkouškou credibility západní politiky. Pokud nejsilnější aktér na světové scéně není schopen formulovat srozumitelnou linii a nést odpovědnost za její prosazování, otevírá tím prostor pro další destabilizační kroky autoritářských režimů. V konečném důsledku nejde jen o ropu a lodní trasy, ale o důvěru v to, že mezinárodní řád má svého skutečného garanta. Bez této důvěry se svět posouvá k éře, v níž bude síla bez pravidel určovat tempo krizí a jejich dopady ponesou především běžní občané.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: https://unherd.com/newsroom/is-trump-about-to-abandon-his-iran-playbook/
