Zatímco Donald Trump v Pekingu s oblibou mluvil o „skvělých dohodách“ a světová média sledovala teatrální setkání s čínským prezidentem Si Ťin pchingem, v Perském zálivu mezitím začala připomínat realita spíše scénář geopolitického thrilleru než diplomacii jednadvacátého století. Zadržované lodě, potopená plavidla, raketové útoky, krachující hlasování v americkém Kongresu a zároveň překvapivé mírové manévry Saúdské Arábie. To všechno vytváří obraz světa, který se ocitl v podivném mezistavu mezi válkou a nervózním příměřím.
Nejzajímavější na celé situaci je přitom možná skutečnost, že Spojené státy dnes vedou konflikt, který oficiálně téměř nikdo neumí přesně pojmenovat. Washington používá formulace o „operacích“, „stabilizaci regionu“ nebo „ochraně námořní dopravy“, ale stále více amerických politiků otevřeně mluví o válce s Íránem. A právě zde začíná jeden z největších problémů současné Ameriky. Válka totiž nebyla formálně schválena Kongresem a pokus části poslanců o omezení pravomocí prezidenta skončil tento týden fiaskem. Rozhodl jediný hlas.
Celá situace získala téměř absurdní rozměr ve chvíli, kdy spolupředkladatel rezoluce Jared Golden nakonec hlasoval proti vlastnímu návrhu. Výsledek 212 ku 212 tak symbolicky ukázal dnešní rozdělenou Ameriku. Republikáni se štěpí mezi trumpovské jestřáby a izolacionisty, demokraté zase mezi progresivní křídlo a tvrdé zastánce podpory Izraele. Ve výsledku nikdo neví, kdo vlastně drží volant.
Do toho všeho přišla návštěva Trumpa v Číně. Setkání s Si Ťin pchingem nebylo jen diplomatickou schůzkou. Byla to demonstrace nové reality, ve které Čína stále sebevědoměji vystupuje jako rovnocenná supervelmoc. Si dokonce použil známý pojem „Thúkydidova past“, tedy teorii, že střet mezi slábnoucí mocností a nastupující mocností je téměř nevyhnutelný. Trump okamžitě reagoval po svém. Tvrdil, že Amerika není slábnoucí zemí a že úpadek představovala až Bidenova éra. Typicky trumpovsky přidal útoky na migraci, transgender politiku, DEI programy a kriminalitu.
Jenže za hlučnými prohlášeními se skrývá mnohem podstatnější detail. Čína dala jasně najevo, že nechce otevřenou válku s Íránem. Peking potřebuje stabilní tok ropy a otevřený Hormuzský průliv. Trump dokonce připustil, že diskutoval o možném zrušení sankcí proti čínským firmám nakupujícím íránskou ropu. To je mimořádně zajímavý moment, protože ještě před několika měsíci Washington podobné firmy tvrdě trestal. Najednou se ukazuje, že geopolitika umí být velmi flexibilní, když začnou růst ceny ropy a finanční trhy znervózní.
Hormuzský průliv se mezitím změnil v nejnebezpečnější místo planety. Britská BBC popsala případ lodi Hui Chuan, která fungovala jako plovoucí zbrojnice pro bezpečnostní agentury chránící obchodní lodě před piráty. Íránci ji zadrželi a odvedli do svých teritoriálních vod. Další loď poblíž Ománu po útoku údajně dronem nebo raketou skončila na dně moře. Posádka přežila jen díky zásahu ománských úřadů.
Přesně zde se ukazuje zásadní slabina současného konfliktu. Nikdo už pořádně neví, kde končí vojenská operace a kde začíná ekonomická válka. Každá potopená loď okamžitě zvyšuje cenu ropy, pojištění i nervozitu investorů. Stačí několik incidentů a světová ekonomika začne znovu připomínat dobu ropných šoků sedmdesátých let.
A právě sedmdesátá léta nyní paradoxně připomíná i Saúdská Arábie. Rijád totiž podle Financial Times začal prosazovat myšlenku regionálního paktu o neútočení mezi arabskými státy a Íránem. Inspirací má být helsinský proces z doby studené války. Jinými slovy Saúdové si začínají uvědomovat, že nekonečný konflikt s Íránem ničí celý region a může ekonomicky poškodit i je samotné. Zároveň došlo k největší výměně zajatců mezi jemenskými Húsíi a saúdskou koalicí za poslední desetiletí. To není drobnost. To je signál, že část Blízkého východu začíná hledat cestu ven z permanentní války.
Zcela opačný obraz ale nabízí Libanon. Tam příměří mezi Izraelem a Hizballáhem prakticky nefunguje. Izraelské útoky pokračují a BBC popsala tragický zásah domu v jižním Libanonu, kde zemřely celé rodiny včetně malých dětí. Přesto mnozí místní stále tvrdí, že Hizballáh je jedinou silou, která je schopna je chránit. To je pro Západ mimořádně nepříjemná realita. Čím déle válka trvá, tím více obyvatel regionu začíná vnímat ozbrojené milice jako jedinou funkční obranu.
Do celé mozaiky zapadá ještě jeden důležitý moment. Americký admirál Brad Cooper v Senátu tvrdil, že americká armáda prakticky nezpůsobuje civilní oběti a že jediný známý incident se týkal školy, kde zahynulo 175 lidí. Jenže lidskoprávní organizace a novináři tato tvrzení okamžitě zpochybnili. Podle různých zdrojů byly poškozeny stovky škol a zdravotnických zařízení a civilních obětí mohou být tisíce. Právě zde začíná být vidět klasický problém moderních válek. Politici stále mluví o chirurgicky přesných útocích, zatímco realita na místě vypadá úplně jinak.
Americký profesor Robert Pape navíc upozorňuje na něco ještě nebezpečnějšího. Tvrdí, že Washington se dostává do takzvané eskalační pasti. Když omezené bombardování nepřináší rozhodující výsledek, vzniká tlak na další a další stupňování konfliktu. Více útoků, širší operace, kybernetické útoky, zásahy proti lodní dopravě a nakonec možná i pozemní operace. Přesně tak podle něj začínají války, které politici původně označovali za krátké a omezené.
A možná právě zde leží největší paradox celé současné krize. Zatímco Washington mluví o síle a vítězství, stále více regionálních hráčů začíná hledat způsob, jak konflikt zastavit. Saúdové vyjednávají, Čína tlačí na stabilitu, Evropa se bojí energetického šoku a americký Kongres už není schopen ani rozhodnout, zda vlastně válku podporuje.
Svět tak dnes sleduje podivnou situaci. Největší vojenská mocnost planety vede konflikt, který neumí vyhrát ani ukončit, zatímco její soupeři i spojenci pomalu začínají jednat o budoucnosti bez ní.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, repro: wp)
Zdroje: 1. Naked Capitalism – Iran War: Trump in China, Ship Seized in the Strait; 2. The Guardian – Trump and Xi discuss Iran conflict and Hormuz; 3. Reuters – Trump discussed sanctions and Iran oil with Xi; 4. Times of India – Trump on Xi and Hormuz Strait; 5. CSIS – Analysis of the Trump Xi summit and strategic tensions; 6. Washington Post – Beijing summit and US China relations
