Venezuela, země s obrovským nerostným bohatstvím a dlouhodobě nestabilní politickou situací, se stala jedním z nejviditelnějších příkladů toho, jak tvrdě dnes do světové politiky vstupují zájmy velmocí. Ropa, strategická poloha i vnitřní oslabení státu vytvářejí kombinaci, která z této jihoamerické země činí prostor ostrého geopolitického střetu.
Na tento vývoj upozorňuje politolog, profesor a bývalý diplomat Petr Drulák, někdejší ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Profesor rozebírá venezuelský případ jako ukázku návratu otevřené politiky moci a varuje, že v takovém prostředí se pravidla mezinárodního práva i postavení menších států dostávají do stále slabší pozice.
„Americký gangster, globální oběti a evropští patolízalové. Prezident Trump v prvních dnech nového roku zaútočil na Venezuelu. Bombardoval hlavní město, zabil kolem stovky lidí, prezidenta Madura nechal zajmout a postavit před newyorský soud. Ukázal, jak bude na západní polokouli vypadat uskutečňování jeho nové Národní bezpečnostní strategie. Tuto část světa považují Američané za svoji: nestrpí přítomnost žádné jiné velmoci ani jakéhokoliv místního lídra, který by se jim nechtěl podřídit. Dosud v USA mluvili o "Trumpově dodatku k Monroeově doktríně", než sám velký Donald v obvyklém narcistickém výlevu doktrínu rovnou přejmenoval na „Donrouovu“. Především se však dopustil nejzávažnějšího porušení mezinárodního práva ze strany USA od konce studené války, které bude mít globální důsledky.
Samotná operace proběhla z pohledu USA mimořádně úspěšně. Trvala pouze několik hodin a proběhla bez ztrát; místní mrtví se ve Washingtonu nepočítají. Je zřejmé, že za jejím úspěchem nestojí pouze práce amerického komanda, které je dnes heroizováno západními médii, ale dohoda či lépe řečeno zrada části venezuelského aparátu. Jinak by se tam střílelo trochu více a tekla i americká krev. Nejenže měli Američané své lidi v bezprostředním Madurově okolí, ale museli se opírat i o součinnost vysokých představitelů ozbrojených a zpravodajských složek. Právě na této součinnosti bude záviset, zda Američané budou moci mluvit o úspěchu i do budoucna či se raději budou snažit, aby se na Venezuelu zapomnělo jako na Afghánistán či Irák.
Z Washingtonu dávají jasně najevo, že neusilují o změnu režimu a do prezidentského paláce nedosazují opoziční představitele. Trump správně usoudil, že čerstvá laureátka Nobelovy ceny míru Machadová, která dlouhodobě podlézá všem americkým prezidentům včetně Trumpa, nemá v zemi respekt a vládnout nemůže. Sázejí na představitele režimu, nejspíše Madurovu viceprezidentku či ministra obrany. Nového šéfa či šéfku nechají dělat vlastní kšefty za předpokladu, že se podělí o venezuelskou ropu s americkými firmami a že i jinak bude v pozoru, když z Washingtonu zavelí. To je podstatně realističtější přístup, než pokusy o demokracii v Iráku a Afghánistánu.
Ale ať už tento pokus Američanům vyjde či nikoliv, jedná se o mimořádně hrubé porušení mezinárodního práva. Velmoci sice mezinárodní právo často porušují, ale snaží se to více či méně přesvědčivě odůvodnit či ospravedlnit. Bombardování Jugoslávie bylo ospravedlňováno údajnou genocidou kosovských Albánců; o vyhánění a vyvražďování Srbů nepadlo ani slovo. Invaze do Iráku měla zničit zakázané zbraně hromadného ničení, i když žádné nebyly. Strašáka genocidy či alespoň masového porušování lidských práv vytahovali Američané a jejich evropští spojenci i v Sýrii a Libyi. Prostě přeháněli a lhali, aby zachovali zdání respektu k základním pravidlům mezinárodního řádu.
Toho se drží i Rusko. Svoji agresi v roce 2022 odůvodňuje porušováním mezinárodních závazků ukrajinskou vládou a také hrozbou genocidy, tentokrát ruskojazyčných Ukrajinců na východě země. Z mezinárodněprávního hlediska ani ruské důvody neobstojí. Nicméně na rozdíl od západních velmocí mělo pro svoji agresi alespoň závažný strategický důvod: zamezit přítomnosti nepřátelských velmocí na své západní hranici. Dodejme rovněž, že k silovému řešení sáhlo až potom, co Kyjev i Washington odmítli s Ruskem jednat.
Americká agrese vůči Venezuele se od předchozích případů zásadně liší. Venezuela nepředstavovala bezpečnostní hrozbu ani pro USA, ani pro jejich spojence. Nepředstavovala dokonce ani drogovou hrozbu, kterou Washington tak zdůrazňuje. Mnohem více drog přichází do USA z Mexika, Kolumbie či Ekvádoru. Ale to že si Američané neumí ochránit hranice před ilegálními dodávkami drog je jejich problém, nikoliv legitimní důvod k intervenci.
Madurova vláda se ani nedopouštěla masového porušování lidských práv. Jistě režim je zkorumpovaný a omezuje demokracii, ale takových je po světě většina. Také je pravda, že Venezuelcům se navzdory obrovskému nerostnému bohatství nevede dobře. Má to dva důvody: z menší části korupce a nekompetence, jinými slovy ukrajinské poměry, z větší části drakonické sankce, které USA na Venezuelu uvalily s cílem ekonomicky zničit Madura. Dodejme také, že Maduro Trumpa opakovaně žádal o slyšení a že Američan s ním byl ochoten jednat pouze o podmínkách rezignace.
Pokud dnes Američané obhajují svoji intervenci bojem proti obchodu s drogami a nedemokratičností Madurova režimu, používají záminky, které jsou nejen lživé ale z pohledu mezinárodního práva naprosto irelevantní. Washington to ani moc nezajímá. Potřebuje, aby bylo na západní polokouli jasno, že pokud má někdo na svém území významné ekonomické aktivum, což největší světové zásoby ropy bezpochyby jsou, tak se o tomto aktivu nebude rozhodovat namístě, nýbrž ve Washingtonu. Trump by se rád vrátil o půl století zpět. Než Venezuela v sedmdesátých letech ropu znárodnila, byla v rukách amerických korporací.
Psali jsme: Poradci Donalda Trumpa naznačují netradiční řešení otázky Grónska
Washington také potřebuje, aby všem lídrům v této části světa bylo jasné, že pokud se USA postaví, čekají je buď sankce nebo americké vězení. Na druhou stranu, jak ukazuje americké přátelství k současnému ekvádorskému prezidentovi či Trumpova milost bývalému honduraskému prezidentovi, kdo se velkému bratru podřídí, může krást, falšovat volby či obchodovat s drogami a ve Washingtonu bude mít dveře otevřené.
Kdo by si měl dělat z amerického gangsterství největší starosti? Začněme západní polokoulí. Američané nepokrytě vyhrožují venezuelským řešením představitelům Kuby a Kolumbie. Jejich levicové režimy s tvrdou kritikou americké zahraniční politiky leží Trumpově administrativě v žaludku. Kuba každopádně bude muset hledat náhradu za venezuelskou ropu. Nejspíše posílí rusko-kubánské přátelství. To Washington jistě ocení. A pak je tu Dánsko. Na západní polokouli neleží, na rozdíl od dánského Grónska. Z USA v posledních dne velmi hlasitě zní, že největší ostrov světa opravdu chtějí. Když dnes Dánové vidí, čeho jsou Američané schopni a jak na to evropští lídři reagují, asi tuší, že s žádnou velkou podporou z jejich strany počítat nemohou.
Ale obavy musí mít i vzdálený Irán. Někteří pozorovatelé dávají Venezuelu do souvislosti s připravovaným americko-izraelským úderem proti Iránu. Venezuelská ropa má USA posloužit jako rezerva pro případ, že válka s Iránem povede k uzavření Hormuzského průlivu a poškození saúdských ropných polí. Američané by tím navíc získali další páku na Čínu. Nejenže by přišla o iránského dodavatele, ale z dodavatele venezuelského se už stává americký.
Jinak je však Venezuela špatnou zprávou pro všechny menší státy na jakémkoliv kontinentu. Odhaluje pravidla nastupující multipolarity. Jako by je psal Thukydides, slavný svědek Peloponéské války. Rýsuje se tu stav, v němž regionální velmoci "dělají, co potřebují" a ostatní "strpí, co musí". Je proto namístě, když představitelé menších států tuto Trumpovu politiku odmítají, jako řada latinskoamerických zemí, ale třeba i Slovensko. Naopak je smutné, když se takové Maďarsko, které samo usiluje o maximální svrchovanost, z taktických důvodů připojuje k západoevropským patolízalům na straně mocného agresora,“ napsal ve svém komentáři publikovaném na platformě spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, repro: Svatopluk)
