„Prŷ se připravuje nová ‚Jalta‘, nové dẽlení sfér vlivu mezi velmocemi a tomu je prÿ třeba zabránit, protože je to pro nàs nevýhodné. Takto reaguje vëtšina mediálního a politického mainstreamu na summit Trump-Xi-Putin,“ napsal Zahradil.
Pro vysvětlení svého postoje sahá Zahradil do evropských dějin. Připomíná Vídeňský kongres z let 1814 a 1815, který po napoleonských válkách položil základy nového mocenského uspořádání kontinentu. Takzvaný koncert velmocí vycházel ze snahy udržovat rovnováhu mezi nejsilnějšími evropskými státy a zabránit vzestupu jediné dominantní mocnosti. Přestože ani tento systém nedokázal odstranit všechny konflikty, Evropa se po několik desetiletí vyhnula válce srovnatelné s napoleonskými taženími. Zahradil v této zkušenosti nachází argument pro pragmatické dohody, které nemusejí vyhovovat všem, ale mohou omezit riziko dalšího velkého střetu.
Podobně posuzuje i poválečné uspořádání spojené s konferencí v Jaltě v únoru 1945. Její účastníci, představitelé Spojených států, Sovětského svazu a Velké Británie, jednali o podobě Evropy po porážce nacistického Německa. Následující rozdělení kontinentu na západní a sovětský blok zásadně ovlivnilo život milionů lidí. Zahradil však zdůrazňuje jinou stránku studené války. Přes ostré soupeření obou supervelmocí, závody ve zbrojení a konflikty vedené prostřednictvím spojenců nedošlo k přímé válce mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Vzájemné odstrašení podle jeho výkladu pomohlo udržet soupeření pod hranicí celosvětového ozbrojeného střetu.
„I ta proklínaná Jalta byla z globálního pohledu vŷhodou. Vyústila v dva bloky, které se vzájemně držely v klinči, vedly spolu různé proxy války, ale nikdy se nepustily do fatálního celosvétového střetu,“ uvedl Zahradil.
„Že to nëkdo odskákal? Ano, odskákala to tehdy střední a východní Evropa. Spadli jsme do sféry vlivu SSSR. Vždycky to nëkdo odskáče, tentokrât nejspíš Ukrajina, svët není férový ani spravedlivý, neřídí se abstraktními pravidly morálky, ale mocenskými střety zájmů. Proto nemá smysl nad tím lkát, nýbrž se ptát, jaké mocenské uspořádání je pro nás nejvŷhodnějšï - a hlavné dosažitelné,“ poznamenal bývalý europoslanec.
Zahradil tak připouští, že případná dohoda Washingtonu, Moskvy a Pekingu by mohla výrazně zasáhnout do budoucnosti Ukrajiny, která se už několik let brání ruské invazi. Jeho úvaha však nepopisuje konkrétní připravovanou dohodu ani její podmínky. Jde o pohled na možné uspořádání vztahů mezi velmocemi a na místo Evropy v takovém systému. Právě evropským představitelům adresuje Zahradil svůj závěrečný vzkaz. Podle něj se budou muset smířit s tím, že dosavadní rozšiřování západního vlivu narazilo na hranice, které nelze překonat pouhým politickým odhodláním. Spojené státy už podle jeho názoru tuto změnu začínají brát v úvahu.
„Já se ‚Jalty 2‘ nebojím. Možná by přinesla jediné udržitelné východisko ze současného tektonického pohybu geopolitickŷch ker. Především Evropa by si ale musela přiznat, že vlivová expanze Západu narazila na své hranice. Zdá se, że v USA už to pochopili,“ uzavřel Jan Zahradil.









