Pokud se nemýlím, bylo to při jeho státní návštěvě Japonska, jejíž částí byla i jeho přítomnost v Hirošimě, prohlásil: „Je nesmírně důležité připomínat si hrůzy všech válek včetně těch současných, které se mnohdy prostřednictvím obrazovek zdají abstraktní, a lidé si je zvykli tak trochu ignorovat“, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Mohl ještě dodat, že Japonci, stejně jako Němci a mnozí jejich evropští váleční spojenci, vedli své dobyvačné války s přesvědčením o své velikosti, neporazitelnosti a s Bohem nebo Osudem jim danou nadřazeností. Proto byl také důležitý závěr jeho projevu, v němž mluvil o inspiraci minulostí a zdůraznil, že k tomu může dojít (jen) „pokud budeme schopni se z historie poučit, což bohužel ne vždycky se lidstvu daří“.
To je hned první velký problém. Potomci účastníků bleskové války v řadách vojsk německého generála Heinze Guderiana, ztracených na východních evropských bojištích, dnes opakují po svých mlčících svědcích slova o porážce mongolsko-tatarských hord, které ohrožují Evropu, a mnozí z nich se dokonce už stali bojovníky na obnovených frontách. podobně jako ti, slovy českého prezidenta, nepovedení a nepoučitelní. V aktuálním českém provedení veřejné diskuse se jedná o barbarské Russáky s „lahví vodky na trojich“, ohrožujících Evropu a její Unii v jejím kulturním a civilizačním poslání všenápravy pokud to bude možné, alespoň celého světa.
Dnešní historické studie však nemohou opomenout porážku Wehrmachtu a jeho západoevropských spojenců pod Moskvou a detailně analyzují její příčiny od bláta, mrazu až po chyby Vůdcových rozhodnutí. Většinou se téměř nemluví o „Hitlerových ochotných katanech“, kterým věnoval svou pozornost americký historik Daniel Goldhagen (česky 1997). Podtitul této publikace je „Obyčejní Němci a holokaust…“, a nemluví se v ní jen o nacistech a generálech německé armády. Všech těch, kteří už na podzim 1941 motivovali své rozkazy postupovat metodou spálené země nejen kvůli nenávistí k Židům, ale i k obyvatelům evropské části Sovětského svazu. Zabíjet a vraždit, pálit vesnice a ničit města měli jen proto, že přicházeli jako příslušníci vyšší rasy, nadlidé, kteří tak činí ve jménu své civilizace.
Po 2SV se tento slovník změnil, ale nikoliv natolik, aby se přestalo mluvit o kulturním a civilizačním poselství Západu v mimoevropském prostředí. Dokonce jen před několika dny nebo týdny, významná autorita „západního světa“, vystupující v zájmu ochrany lidských práv a svobod, mluví o „zničení civilizace“. Vzhledem k její předpokládané omezené úrovni vzdělání, která snad něco tuší o dva a půl tisíciletích perské říše, ale rozhodně nic o dalších dvěma tisíciletích tuto dobu předcházejícím, by nás to nemuselo vzrušovat. Je to podobné jako v jiných případech kognitivní poruchy, i jedna věta o manicheismu, kontrastu světa světla a tmy, zla a dobra, se může stát inspirací k zlovolnému jednání.
nad bychom mohli připomenout, že ještě nedávno se mluvilo o válce jako vykolejení lidské civilizace a mladí Američané vyhlašovali válku válce. Po pěti letech války na Ukrajině a za poslední dvě dekády téměř už stoleté války Státu Izrael s většinou sousedů, se stává válka opět pro několik generací naléhavou otázkou. Zda existuje, jakou má aktuální podobu a pokud ano, co je její příčinou. Kde a jak vzniká říše strachu nebo kultura strachu, kdo má zájem na tom, aby byla, aby pokračovala do nekonečna, a komu je k jeho hmotnému prospěchu potřebná.
Stačí k tomu jen několik vět z jakéhokoliv historického památníčku, ve kterém najdeme záznamy, že někdo uvažuje o tom, jak jedna mantra, neustále opakované slovní spojení pouze tří slov – válka proti teroru (War on Terror) ovlivnila americkou demokracii, americkou psychiku a postavení USA ve světové politice. A to vše v kontextu toho, že Spojené státy nakonec nebyly úspěšné ve vedení války proti teroristům, na rozdíl od války proti německému nacismu a imperialismu a pozdější studené války proti, slovy amerických autorů, sovětskému stalinismu, dnešnímu čínskému komunismu a jakékoliv jinakosti, které nerozumíme.
Podobně uvažují, byť s jinak definovaným předmětem svého snažení, odborníci na desinformace nebo mystifikace, kteří vytvářejí novou a chtěnou realitu, anebo alespoň tu jsoucí upravují. Nejsou to jen výrobci lží, kteří záměrně neříkají pravdu, aby mohli oklamat druhé, ale jsou to producenti desinformací nadaní mocí prosadit nebo trvale prosazovat svévoli. „Moc totiž spočívá v tom, že existují a jsou využívány institucionalizované možnosti ovlivňování…“, citujeme starého Talcotta Parsonse, a v této souvislosti se pak můžeme ptát, kdo je schopen tuto moc uchvátit a kdo může vytvářet institucionalizované ovlivňovaní. A to dokonce i v souvislosti s tolik odmítanou, nebo naopak emocionálně tak často akceptovanou věci jako je válka.
Všimněme si toho, jak s pojmy války nebo mír zacházejí politické, správní, ekonomické a vojenské elity nejen u nás nebo ve Spojených státech, ale kdekoli na světě, jedná-li se jim o udržení moci a zachování vlivu na věci veřejné. Stane-li se jim tato moc hlavním cílem, omezují participaci veřejnosti na politických procesech, ale zároveň tím postupně ztrácejí svou legitimitu (pokud ji někdy vůbec nabyly), a přestávají být reprezentanty veřejného mínění a veřejnosti jako takové. Stále více se jejich reprezentace stává jen prezentací nebo sebeprezentací, a to i v takových situacích jako jsou stavy války a míru.
Kdysi jsme se s kolegou Bystřickým zamýšleli nad tím, proč to není nic nového. Válka, lež nebo mír mohou často být jen spiknutím nereprezentativních elit. Tehdy jsme narazili na text Oldřicha Bureše, který našel v článku Edwarda N.Luttwaka Dejme šanci válce (Give War a Chance), už z roku 1999, tedy roku bombardování Jugoslávie a doby v předvečer 11.září, názor, že „často opomíjenou pravdou je, že i když je válka jedno velké zlo, má jednu velkou přednost: dokáže vyřešit politické konflikty a vést k míru“.
Nejenže hranice mezi válečným a mírovým stavem je díky rychlosti šíření, zpracovávání a distribuce informací stále obtížněji poznatelná, a proto se její skutečnost dává najevo demonstrativními prohlášeními o ukončení války na Ukrajině, v Gaze, Libanonu, Sýrii a dnes možná už i v Izraeli, ale politická reprezentace této nejasnosti někdy záměrně, někdy spontánně, ale vždy opakovaně, zneužívá k sebe-potvrzování svého postavení.
Jsou tedy válka a mír, nebo jen evropská válka, společným plánem nebo spiknutím? Spiklenecké nebo konspirativní teorie jsou sice námi považovány za něco v současné politologii nepatřičného, podobně jako pouštění žilou v lékařství nebo nějaký jiný druh dnes nerozpoznatelného šarlatánství. Přesto ale trestní zákonodárství v téměř všech evropských zemích obsahuje paragrafy, které se týkají komplotu, zločinného spolčení nebo spiknutí. Podle tradice té které země se pak pamatuje tresty za zločinné skutky v politice a vojenství, ale i ve státní správě, komerční činnosti nebo obecně v celých národohospodářských soustavách.
Problémem je, když se společný plán nebo spiknutí označí jako revoluce, reforma nebo transformace. Snad právě proto se historické evropské země neustále nacházely v jakémsi permanentním stavu reforem, transformací a revolucí. Jejich prostřednictvím pak tyto země a státy nejen chtěly dosáhnout naplnění svých zájmů na evropském kontinentu, ale exportovaly je také za hranice evropského poloostrova. Dodnes se dějiny kolonialismu chápou v Asii nebo v Africe jako „evropská válka“ nebo „evropský mír“ (s příslušným národním a kmenovým rozlišením).
Mimoevropská konkurence potřebovala čas, aby si osvojila techniky evropských válečných spiknutí a také našla morální odůvodnění, proč s nimi nově nakládat. Tak zažil znovuoživení pojem neokolonialismus a otázka lidských práv začala být spojována výlučně s bojem o exploataci přírodních zdrojů. Proti tomu byly objeveny asijské hodnoty a jistě se ještě dočkáme prvního právního odsouzení evropské rozpínavosti, které se zatím odehrává pouze jako isolované akce teroristické pomstychtivosti.
Pro češtinu je příznačné, že musí zápasit s překladem pojmu „peacekeeping operation“, pro který si zvolila až poetické, byť nepřesné „operace k udržení míru“. Je to lepší než „boj za mír“, nebo orwelovské „válka je mír a mír je válka“, ale nepomáhá to moc více umět rozlišovat nebo dokonce vyzývat k odpovědnosti. Ale „slova jsou vše, co máme. Proto je třeba, aby ta nejdůležitější slova byla dostatečně robustní pro potřeby generalizace a zároveň dostatečně ostrá, aby se prodrala skrze vánici informací…Nemůžeme totiž očekávat, že úspěšně vyřešíme problémy světa, když neumíme vyřešit problémy slovní“ (viz Jean Baudrillard).
Odborníci na dezinformace vědí, že profesionální poskytování chybných informací může ovlivnit veřejné mínění natolik, že lze dosáhnout strategických cílů ve vojenství a válečnictví, ale i v politice nebo v ekonomice, i bez použití zbraní. Stačí monopolizovat zdroj informací a zvolit téma, které je pokládáno za aktuální, a vybrat vhodné agenty jeho distribuce. Stále totiž platí, že politici potřebují, aby se jejich voliči cítili být něčím ohroženi.
Úspěch dezinformace je pak přiměřený míře poznání funkce lhavosti, a to dokonce, i když jde o pia fraus - lež milosrdnou. Proto je třeba udržovat neznalost až na úrovni ignorance a vyvolávat zmatenost tím, že se často mění různá hodnocení. Hodnoty se stávají méně stabilní. Věci ale slouží také nadbytečnost informací, usměrňování informačních toků a až mechanická záměna detailů za celek. A to vše bez možnosti ověřovat veřejně prezentovaná fiktivní sdělení.
V „Petite histoire de la desinformation“ píše Vladimir Volkoff o zneužití obrazu, který ještě lépe než slova umí útočit na emoce a umožňuje větší manipulaci. Mezi slavnostním ohňostrojem a nočním ostřelováním nějakého území není z hlediska emocionálního účinku žádný rozdíl. A to už nemluvíme o tom, že dnes není třeba nějakou realitu audiovizuálně upravovat, protože je snadnější ji vytvořit. I když to je jen prachobyčejná hloupost. Potom už nezbývá být jen obětí svých vítěztsví.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
