Zpravodajové, z větší části skrytí zpravodajci, k tomu ještě dodali, že si v Hirošimě prohlédl Atomový dóm, který je dílem českého architekta Jana Letzela, což je pozoruhodná hromada nepřesností, za kterou by se měl stydět každý, kdo o Japonsku píše a Josefu Letzelovi píše. „Musím říct, že to na mě tady působí opravdu velice tísnivým dojmem," řekl prezident novinářům. „Na druhou stranu je to ale taky výrazem určité nezdolnosti a naděje japonského národa, protože to, co všechno tady vybudovali kolem, jak se s tou záležitostí vypořádali, je obdivuhodnou silou lidského ducha," dodal. Hirošima podle něj může sloužit i jako inspirace. Pokud budeme schopni se z historie poučit, což bohužel ne vždycky se lidstvu daří, řekl, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Snad bychom mohli připomenout, jak se ještě nedávno mluvilo o válce jako vykolejení lidské civilizace nebo mladí Američané dokonce vyhlašovali válku válce. Po pěti letech války na Ukrajině a za dvě dekády téměř už stoleté války Státu Izrael s většinou sousedů se stává válka opět pro nejméně tři generace naléhavá otázkou. Zda existuje, jakou má aktuální podobu a pokud ano, co je její příčinou. Kde a jak vzniká říše strachu nebo kultura strachu, kdo má zájem na tom, aby byla, pokračovala do nekonečna, a komu je k hmotnému a morálnímu prospěchu potřebná.
K tomu stačí jen několik vět z historického památníčku, ve kterém najdeme záznamy, že někdo uvažuje o tom, jak jedna mantra, neustále opakované slovní spojení pouze tří slov – válka proti teroru (War on Terror) ovlivnila americkou demokracii, americkou psychiku a postavení USA ve světové politice. A to vše v kontextu toho, že Spojené státy nakonec nebyly úspěšné ve vedení války proti teroristům, na rozdíl od války proti německému nacismu a imperialismus a pozdější studené války proti, slovy amerických autorů, sovětskému stalinismu.
Podobně uvažují, byť s jinak definovaným předmětem svého snažení, odborníci na desinformace nebo mystifikace, kteří vytvářejí novou a chtěnou realitu, anebo alespoň tu jsoucí upravují. Nejsou to jen výrobci lží, kteří záměrně neříkají pravdu, aby mohli oklamat druhé, ale jsou to producenti desinformací nadaní mocí prosadit nebo trvale prosazovat svévoli. Moc totiž spočívá v tom, že existují a jsou využívány institucionalizované možnosti ovlivňování, citujeme historického Talcotta Parsonse a v této souvislosti se pak můžeme ptát, kdo je schopen tuto moc uchvátit a kdo může vytvářet institucionalizované ovlivňovaní, a to v kontextu tolik odmítané, nebo naopak emocionálně tak akceptované věci jako je válka.
Všimněme si toho, jak s pojmy války nebo mír zacházejí politické, správní, ekonomické a vojenské elity nejen u nás nebo ve Spojených státech, ale kdekoli na světě, jedná-li se jim o udržení moci a zachování vlivu na věci veřejné. Stane-li se jim tato moc hlavním cílem, omezují participaci veřejnosti na politických procesech, ale zároveň tím postupně ztrácejí svou legitimitu, pokud ji někdy vůbec nabyly, a přestávají být reprezentanty veřejného mínění a veřejnosti jako takové. Stále více se jejich reprezentace stává jen prezentací nebo sebeprezentací, a to i v takových situacích jako jsou stavy války a míru.
Není to nic nového – válka, lež nebo mír mohou často být jen spiknutím nereprezentativních elit. Oldřich Bureš našel v článku Edwarda N.Luttwaka Dejme šanci válce (Give War a Chance), už z roku 1999, tedy roku bombardování Jugoslávie a doby v předvečer 11.září, názor, že …často opomíjenou pravdou je, že i když je válka jedno velké zlo, má jednu velkou přednost: dokáže vyřešit politické konflikty a vést k míru. Je to příklad typické axiomatizace politické skutečnosti nebo logomachie, kterou nazýváme válkou nebo mírem, nebo dokonce v opačném pořadí mírem nebo válkou. Museli se s ní vyrovnávat mnozí političtí myslitelé, v Evropě nejméně od Immanuela Kanta, a snad není odvážné tvrdit, že celé dějiny lidstva jsou statistikou nevyvracející tuto dnes jen zdánlivě aktuálně znějící tezi.
Nejenže hranice mezi válečným a mírovým stavem je díky rychlosti šíření, zpracovávání a distribuce informací stále obtížněji poznatelná, a proto se její skutečnost dává najevo demonstrativními prohlášeními (viz stále se opakující diskuse o začátku a konci druhé světové války nebo data zahájení a ukončení války v Iráku nebo na Ukrajině), ale politická reprezentace této nejasnosti někdy záměrně, někdy spontánně ale vždy opakovaně zneužívá k sebepotvrzování svého postavení.
Nemusíme vzpomenout na trestní procesy, které soudili politicky ustanovené osoby za zločiny proti míru v Tokiu, později za zločiny proti lidskosti v Ruandě Urundi a v bývalé Jugoslávii, ale to jsou jen tři příklady, kdy došlo, alespoň podle organizátorů těchto procesů, k pokusům o hledání případně nalezení spravedlnosti. Na rozdíl od mnoha případů, kdy se o jejich vnější podobě hovoří v metaforách (viz válku proti terorismu), aby nebylo nutné připomínat zdánlivě starobylé haagské a ženevské konvence a desítky dokumentů OSN. Dokonce se dnes představa, jak bez soudu a ve vězení strádající zajatci mají právo na měsíční balíčky zprostředkovávané Červeným křížem, jak pravidelně píší dopisy svým rodinám a jak se v souladu se svými právy pokoušejí o útěk, zdá být až absurdní, přestože žijeme v zemích, které chtějí své představy o politickém uspořádání exportovat do různých částí světa a domnívají se, že k tomu mají svou vírou ospravedlnitelné morální právo.
Prvnizpravy.cz - Zdeněk Zbořil: Komunismus ze Západu na Východ a zase zpět
Jsou tedy válka a mír, nebo jen evropská válka, společným plánem nebo spiknutím? Spiklenecké nebo konspirativní teorie jsou sice námi považovány za něco v současné politologii nepatřičného, podobně jako pouštění žilou v lékařství nebo nějaký jiný druh dnes rozpoznatelného šarlatánství. Přesto ale trestní zákonodárství v téměř všech evropských zemích obsahuje paragrafy, které se týkají komplotu, zločinného spolčení nebo spiknutí. Podle tradice té které země se pak pamatuje tresty za zločinné skutky v politice a vojenství, ale i ve státní správě, komerční činnosti nebo obecně v celých národohospodářských soustavách.
Problémem je, když se společný plán nebo spiknutí označí jako revoluce, reforma nebo transformace. Snad právě proto se historické evropské země neustále nacházely v jakémsi permanentním stavu reforem, transformací a revolucí. Jejich prostřednictvím pak tyto země a státy nejen chtěly dosáhnout naplnění svých zájmů na evropském kontinentu, ale exportovaly je také za hranice evropského poloostrova. Dodnes se dějiny kolonialismu chápou v Asii nebo v Africe jako evropská válka nebo evropský mír (s příslušným národním rozlišením).
Již v 17. stol. jeden z aktivních propagandistů přirozenoprávních věcí Nizozemec Hugh de Groot (Grotius) sepsal pro potřeby své na několika světových kontinentech expandující země prospěch jejich obchodních společností spisek De Indis, který se pak stal biblí evropského imperialistického kolonialismu v 19. století. Teprve když při obchodování převážilo dobývání, bylo třeba rozhodnout v souladu se svědomím, morálkou a právem, jak někoho jiného zbavit svobody. Dvě stě let zapomenuté filosoficko-právní konstrukci o tom, že lidé se rodí svobodní a rovní ve svých právech, ale že práv i svobody mohou být zbaveni dvojím způsobem – silou (válkou) nebo smluvním ujednáním, se dostalo popularity a bylo použito při vzniku a vytváření velkých koloniálních říší. Britské impérium, nizozemské a portugalské kolonie dokonce tento způsob uvažování vnutily svým oponentům na dobytých územích vojenskou silou, když se ukázalo, že nestačí jen církev a přesvědčení o přednostech nějaké civilizace být praporečníky pokroku, obrany lidských práv, skromně řečeno - výboje.
Předmětem tohoto vývozu idejí byla i jejich válka, a tak se ve století dvacátém už můžeme v neevropském světě setkat se vším, co dokázala evropská kultura za několik posledních století ze sebe vydat. Zejména v Asii se proto hovořilo o vzniku Velké sféry společné asijské prosperity (The Great co-prosperity spere), v podstatě jen propagandistického sloganu ve prospěch Japonci vedené války na Dálném východě a v jihovýchodní Asii. Tento plán je historiky dodnes považován jen za politickou improvizaci odůvodňující zahájení a vedení války (její původci pak byli pro tento čin také proto souzeni Mezinárodním vojenským tribunálem v Tokiu), ale připomeneme-li si léta počátků nové industrializace, později v Německu a ve Spojených státech s obavami označované jako Pacific Century, uvidíme, že ekonomická expanze či dobývání bez válek, nebyly jen žurnalistickými nadsázkami ve své době, ale že celkem přesně vystihují stav věcí.
Mimoevropská konkurence potřebovala čas, aby si osvojila techniky evropských válečných spiknutí a také našla morální odůvodnění, proč s nimi nově nakládat. Tak zažil znovuoživení pojem neokolonialismus, otázka lidských práv začala být spojována výlučně s bojem o exploataci přírodních zdrojů. Proti tomu byly objeveny asijské hodnoty a jistě se ještě dočkáme prvního právního odsouzení evropské rozpínavosti, které se zatím odehrává pouze jako isolované akce teroristické pomstychtivosti.
Z této stručné odbočky do historie je ovšem zřejmé, že jsme se museli vyvarovat rozsáhlejší retrospektivy a opomenuli autority pojednání o válkách a míru jako byli a zůstávají Mistr Sun, Kautilja (Arthašástra), Machiavelli nebo Imanuel Kant, vojenští teoretici vedení válek od Clausewitze po současnou americkou vojenskou teorii, ale také těch, kteří byli považováni nebo se alespoň sami považovali za autory nových světových pořádků, světových krizí a střetů civilizací. Nemluvíme zde ani o nenásilném odporování zlému, jak o něm psal již v 15. stol. Petr Chelčický, později Lev N.Tolstoj, nedávno vzpomínaný Mahatmá Ghándí, ale celá plejáda pacifistů na počátku 20. století.
Snažíme se pochopit, kdo a kdy má zájem na vyvolání války nebo uzavření míru, jaké jsou jeho motivace a proč jsou obvykle obtížně poznatelné za přemírou slov, frází a jejich variací. Podobně jako se to stalo s pokusy o teorii peacekeepingu, které jsou obětí permutací i variací metafor nebo metonýmií, slovních figur, které daly vzniknout nejen pojmenování válka proti terorismu, ale i Orwellově demonstraci proměny války v mír a míru ve válku.
Pro češtinu je příznačné, že musí zápasit s překladem pojmu peacekeeping operation, pro který si zvolila až poetické, byť nepřesné operace k udržení míru. Je to lepší než boj za mír, nebo orwelovské válka je mír a mír je válka, ale nepomáhá to o moc více rozlišovat nebo dokonce vyzývat k odpovědnosti. Ale …slova jsou vše, co máme. Proto je třeba, aby ta nejdůležitější slova byla dostatečně robustní pro potřeby generalizace a zároveň dostatečně ostrá, aby se prodrala skrze vánici informací…Nemůžeme totiž očekávat, že úspěšně vyřešíme problémy světa, když neumíme vyřešit problémy slovní.
Verbalismus a slovní bariéry jsou podstatné i ve věku elektronického rozumu. Odvážnější komentátoři iráckého mystéria, nebo stále obtížněji srozumitelné podívané na Ukrajině, stavějí do chorus line americké zahraniční politiky už dříve aktivního Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda, Paula Wolfowitze, Colina Powella i jeho nástupkyni Condoleezzu Riceovou. K sólistům z Bílého domu pak ještě nejčastěji přidávají další a další jména, jejichž odpovědnost nebyla menší, ale přesto už je zapomenutá. Američtí kritici boje proti terorismu se domnívají, že spoluautoři tajného plánu nebo spiknutí pronesli od 11. září 2001 do 19. března 2003 více než 935 vědomých nepravd, které měly sloužit k oklamání americké i mezinárodní veřejnosti. Z toho se prý se jednalo v 532 případech o prohlášení, že Irák má zbraně hromadného ničení, vyrábí je nebo se je snaží získat odjinud. A to vše ve spolupráci s mýtickou al-Káidou. Za důvod těchto lží pak považují úsilí vytvořit novou říši strachu, když už říše zla byla out of fashion.
Odborníci na dezinformace vědí, že profesionální poskytování chybných informací může ovlivnit veřejné mínění natolik, že lze dosáhnout strategických cílů ve vojenství a válečnictví, ale i v politice nebo v ekonomice, i bez použití zbraní. Stačí monopolizovat zdroj informací a zvolit téma, které je pokládáno za aktuální, a vybrat vhodné agenty jeho distribuce. Stále totiž platí, že politici potřebují, aby se jejich voliči cítili být něčím ohroženi.
A jde-li o něco tak často veřejně odmítaného jako je válka, je dobré vyhlásit ji ve chvíli, kdy ji ještě nikdo za válku nepovažuje. Odedávna se tomu říká příprava veřejného mínění před zahájením vojenských operací. Jejím cílem je vyvolat emocionální reakci a je lhostejné, zda bude pozitivní, či negativní. Má se totiž vytvořit stav, kdy emoce přemohou rozum, protože soudy ovlivněné city nejsou založeny na analytických schopnostech nejen jednotlivce, ale i celých skupin osob.
Úspěch dezinformace je pak přiměřený míře poznání funkce lhavosti, a to dokonce, i když jde o pia fraus - lež milosrdnou. Proto je třeba udržovat neznalost až na úrovni ignorance a vyvolávat zmatenost tím, že se často mění různá hodnocení. Hodnoty se stávají méně stabilní, věci ale slouží také nadbytečnost informací, usměrňování informačních toků a až mechanická záměna detailů za celek. A to vše bez možnosti ověřovat veřejně prezentovaná fiktivní sdělení.
V Petite histoire de la desinformation píše Vladimir Volkoff o zneužití obrazu, který ještě lépe než slova umí útočit na emoce a umožňuje větší manipulaci. Mezi slavnostním ohňostrojem a nočním ostřelováním nějakého území není z hlediska emocionálního účinku žádný rozdíl. A to už nemluvíme o tom, že dnes není třeba nějakou realitu audiovizuálně upravovat, protože je snadnější ji vytvořit.
Jinou metodou je využívání pavoučí sítě komunikačních satelitů a odposlechů k získávání pravdivých informací. Potom je třeba zabránit, aby k nim měl někdo jiný přístup, a tyto informace dále upravovat a šířit. Tak se rodí Global Information Structure, ve skutečnosti převaha autopoietických systémů, které už nejsou pod kontrolou ani nejlépe informované hlavy státu. Produkuji samy ze sebe systémy a s jistou výhradou jim říkejme třeba umělá inteligence. I když to je snad jen prachobyčejná hloupost. Když jí zadáme úkol vyhlásit válku válce třeba se jim podaří vytvořit něco nového. Ale velkou důvěru bych v tento experiment neměl.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
