Kdybychom si uměli představit jak a proč v letech 1830-42 stavěl bavorský král Ludvík I. Bavorský nedaleko Řezna či Regensburgu Valhallu, monumentální symbol bojiště nebo pole hrdinů, bylo by to docela jednoduché. Dozvěděli bychom se, že ti padlí jsou nejen starogermánští herojové, ale třeba i Konrád Adenauer a Matka Tereza, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Horší to je, když si máme vzpomenout, jakou ten monument hrál roli při vytváření mytologie německého národa jako součásti Velkoněmecké třetí říše. Ještě po první světové válce se německy mluvící obyvatelé historických území českého království hlásili na Vídeňském sněmu k Deutschbӧhmen (Německé Čechy), Sudetenland (s většinou obyvatel původně rakouského Slezska), Bӧhmerwaldgau (jako Šumavská župa) a Deutschsǜdmӓhren (Německá jižní Morava).
Ještě později se část obyvatel těchto územních celků raději jezdila za prací do Vídně nebo do rakouských zemí, a za hranice směrem na Berlín cestovali tzv. Pémáci.
Neformální vymezení těchto území pak vycházelo z jazykové mapy Rakousko-Uherské monarchie z roku 1910. Už ve dvacátých letech se ale v Lokti a Karlových Varech politicky aktivizuje Karl Hermann Frank (1898-1946), který propaguje termín Sudety pro všechny oblasti osídlené německy mluvícím obyvatelstvem, které teprve v aktuálních germánských letopisech zde sídlí od dávných dějin. A nikoliv až přicházejících v době industrializace 2/2 19. stol.
Druhá světová válka pak mění geografickou terminologii na mapách celé střední Evropy. Zejména však dnes v západní části Polska a v zemích sousedících s Maďarskem. Podstatný vliv na to má britská inciativa, které dalo podobu memorandum Johna Davida Mabbotta, které je známé pod názvem Transfer of Minorities (1940). Opakovaně vznik tohoto memoranda, jeho inspiraci a proměny popsal Jiří Jaroš-Nickeli, který také opakovaně doložil britskou iniciativu tohoto rozhodnutí Spojenců, kterou prezentoval v Postupimi Anthony Eden a s níž souhlasili přítomní. Dnešní komentáře neopomenou zdůraznit, že mezi představiteli vítězných spojenců byl i „diktátor“ Josef V. Stalin, tehdy ještě spojenec a slovy Winstona Churchilla „strýček Joe“.
Zpochybňování těchto základních rozhodnutí patří do arzenálu současných obdivovatelů nových pokusů „tažení na Východ“, které nabývá v televizních exhibicích až fanatického běsnění. Jeho protagonisté obvykle zpochybňují některá rozhodnutí z Postupimi, obvykle ale jen proto, aby se jim na základě hádání z výsledku dalo vytvářet nové dějiny.
Jestliže víme, že existovala „měkká“ příprava druhé světové války, jak ji prezentoval na nejvyšší úrovni německé vojensko-politické doktríny státní tajemník Ernst Karl Weizsacker (1882-1951), otec pozdějšího německého kancléře Richarda, pak musíme sledovat slova o „usmiřování“ s velkou opatrností. A samozřejmě se snažit „sledovat stopu peněz“.
Současný prezident ČR asi nikdy neslyšel o nápadu na „chemické rozpuštění Československa“, ale snad by se mohl o tom s někým na Hradě domluvit, než začne mluvit o Spojených státech nebo národech evropských a začít přemýšlet o tom, kdo by mohl být jejich prezidentem.
V době svého úřadování na MZV ČR se musel Jan Kavan vypořádávat se zpochybňováním poválečného odsunu německy mluvícího obyvatelstva ČSR, za Protektorátu tedy tzv. říšských Němců a po druhé světové válce pro armády Spojenců na území ČSR jen poražených Němců. Tehdy mj. také z rozhodnutí Postupimské konference republika existující v částečně obnovených hranicích z roku 1938.
Dotázal se všech signatářů Postupimi, zda u nich došlo k nějaké třeba jen verbální změně, která by mohla mít vliv na nová jednání o tomto historickém transferu. Spojené státy, Francie a Ruská federace odpověděly stručně a okamžitě. Velká Británie s diplomatických zpožděním. Ale také její odpověď byla, že GB dodržuje své smlouvy, které mají souvislost s ukončením „druhé světové války v Evropě“.
Podobný význam mají i ústavně-právní formulace bavorské ústavy, která v roce 1954 ještě uváděla, že Bavorsko je místem, kde žijí kmeny Starobavorů, Švábů, Franků a „Sudetských Němců“, kterým je poskytnuta pomoc a ochrana. Těmito „Sudety“ byli myšleni všichni „vyhnaní“, zejména pak z nových území dnešní Rzeczi Pospolitej.
Letopisy, legendy, ať už psané nebo tradované, mají zvláštní vlastnost, že se v nich hraje se slovy a symboly, které se dají snadno zapomínat nebo naopak vytvářet, protože jejich cílem je apoteóza, zbožštění, modlitba za postavení se na úroveň Bohů. A nemusí tomu posloužit jen Valhalla nebo Národní divadlo. Dá se to inscenovat třeba i na brněnském výstavišti, dlouhá léta sloužící BVV, nebo v Pohořelicích či u Kounicových kolejí. Ale pro jistotu je třeba se zbavit dnes tak obdivované angličtiny a začít se učit konverzovat německy, abychom mohli rozumět, když českým musulmanům bude někdo nařizovat Maul halten und weiter dienen! A připomenout si, že v jednom z prvních smluvních ujednání mezi tehdy ještě ČSFR a SRN se mluvilo nikoliv o Staatsgrenzen, ale Landesgrenzen. Podle tehdy nešťastného Jiřího Dienstbiera proto, že se na německém MZV spletli. Doufejme, že je doba omylů za námi, i když to tak „zvonku nevyzerá“.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
