Snad jen zvláštní shodou okolností se stalo, že tito všichni zapomněli na  starou ale stále ještě  nezakázanou a všem dostupnou pravdu „Nikdy nikomu veřejně nesdělujte přímo, co si tom či onom myslíte. Internet má dlouhou paměť, nic nezapomíná, ani když to vzápětí, ohromeni svou odvahou, vymažete. Nikdy nevíte, kdy to někdo ve vhodné chvíli použije proti vám“.

Ti, kdo se zabývají jazykovým instinktem a studují prostupování různých úrovní jazyka, mohou být citliví na volbu zlostných, běsných často ale dutých, bezvýznamných  slov, která jsou náchylná k sémantickým posunům. Tento jazykovědný pojem je veřejně známý a nás interesuje mimo jiné také proto, že nás zajímá, jaký vliv má na uchovávání takových slov v kolektivní paměti a proč se nám zdají být nenahraditelná. Takovými jsou např.  slova před-prezidentského poselství Petra Pavla, že americký prezident je dnes už slavný „odpudivý člověk“ (aniž víme, ze kterého jazyka si je pan budoucí prezident  vypůjčil), navíc rozšířená  nadbytečně sebevědomým dodatkem, že takovému člověku se ani ruka nemá podávat. Předpokládáme, že ale přežijí současný politický režim a jeho protagonisty nejméně tak dlouho jako podobně  nezapomenutelné Kozinovo Lomikare, Lomikare…!

Z hlediska kultury politických vztahů je sice ještě zajímavějším omluva paní Evy Decroix Ph.D., MBA, MPA, která je snad opominutelná v jejím Bistro de Papa, které jí snad dodnes patří. Ale nejsem si jistý, zda někdo, nejen v současnosti, ale i  v době minulé, si něco podobného vypůjčil z ruštiny, tak bohaté na vulgarismy všeho druhu. Ta slova, která známe z ruské literatury, ale hlavně z čtení o Rusech a Rusku,  z jazyka ruské soldatesky nebo ruské aristokracie  vyjadřující tak nadřazenost znevolněným „mužikům“. (Mimochodem, i knížecí vulgarismy Karla Schwarzenberga pocházely z podobného pocitu nadřazenosti a panské shovívavosti.) . 

Paní Evě bychom mohli doporučit, kdyby o to stála, slovník Patrika Ouředníka, který známe pod titulem  „Šmírbuch jazyka českého“, dnes už asi v pěti nebo  šesti vydáních.  Podle jejího autora „představuje češtinu nekonvenční“ - jazyk, který zahrnuje argot, slang, hovorovou i lidovou češtinu, ale také výrazy běžně považované za neutrální. 

Věta „…kam ten kvalt, dacane? Si myslíš, že se z toho tvýho brka poseru do vejšky? Bych ti ten tvuj šlajf nesrovnal,  neboli přeloženo do jazyka Poslanecké sněmovny …kam spěcháte, marnivče? Domníváte se snad, že mne oslníte svým rychlým automobilem? Zejména pro poslance Filipa Turka tam najdeme pozoruhodné souvětí „Mějte se na pozoru, mohl bych vám váš vůz poškodit“, neboli „Vysunul sem si extra válec a zapráskal pahejlama“. 

Horší je to tedy zatím jen s tou její svoločí. V českých překladech rusko-ukrajinsko-židovské literatury   z Oděsy, zprostředkované u nás třeba překlady textů Eduarda Bagrického, najdeme toto slovo v souvislosti nebo v odkazech na české ekvivalenty verbež, ksindl, chamraď, pakáž, chátra… A mimo jiné i lůza, které opatrně, ale, neobávejme se  tvrdit že natrvalo, zdomácnělo v naší politické sedlině. Nechceme připomínat jména politiků, kteří této popularitě pomáhali, ale je pravda, že to někteří z nich, stále ještě říkají nebo píší s trochou ostychu. I když generace jejich potomků tak úzkostlivá už dávno není.

Původně bylo slovo svoloč trochu sociálně degradující jméno pro burlaky, kteří tahali lodě proti proudu ruských a ukrajinských řek. Jeho a vulgární akcent se objevil až později. Problém paní ex-ministryně má paradoxně původ v posunu významů, které čeští politici akceptovali v interpretaci SMS Petra Macinky. Její cesta na východ do kulturního prostředí ruské vulgárnosti je ale stejně nebezpečná jako nešťastné výroky pana prezidenta nakažené řeporyjskou atmosférou.

Závažnější výstřel směrem k Hradu se ozval z ČT. Jinak tak služebné vůči spojenectví ex-pětikoalice s prezidentem republiky. Ke krátké diskusi byl pozván bývalý český MV a dlouho v řadách  České advokátní komory působící JUDr. Tomáš Sokol (1951). Druhou diskutující byla Anna Šabatová (1951), chartistka, ombudsmanka a dlouholetá  aktivistka zabývající se problematikou lidských práv. Třetím, ale nikoliv posledním,  Petr Blažek (1973). Předpokládáme, že stále ještě pracuje v ÚSTR a také v Muzeu paměti XX. století v Praze na Hradčanech.

Pravděpodobně  nejméně dva roky před sametem roku 1989. Kdo studuje historii a dějiny zpravodajských služeb, ví jak definované  postavení měla tato vojenská organizace v celém systému moci v SSSR a ve státech Varšavské smlouvy. Proto nám dosud zůstává neověřená informace, jaká byla její úloha v listopadu 1989 v tehdejším Československu, a zda tehdy zde ukončila svou činnost, a nebo pokračovala či pokračuje i v letech následujících.

Druhá, ta pravděpodobnější možnost je, že to vadit nebude, protože, jak říká Havlův hrdina v Zahradní slavnosti, „…všichni jsme,  tak nějak, z jedný český mámy!“