Česká republika má propracovaný systém ochrany veřejného zdraví. Existují hygienici, laboratoře, inspekce i kontrolní orgány a každá část systému má své kompetence i své odborníky. Při bližším pohledu se však ukazuje zásadní problém: zdraví obyvatel vzniká jako jeden celek, ale stát ho řídí po jednotlivých částech. Voda, potraviny i ovzduší spadají pod různé instituce a právě tato roztříštěnost má konkrétní dopady na rychlost rozhodování i na veřejné finance.
Zdraví obyvatel není jednou agendou, ale vzniká v každodenním prostředí. U vody je systém rozdělen mezi více subjektů. Hygienická služba posuzuje zdravotní nezávadnost a stanovuje limity, zatímco vedle ní fungují vodohospodářské podniky a státní podniky povodí, které sledují kvalitu vody z technického hlediska a provozují vlastní laboratoře. Jeden systém tak hodnotí zdravotní rizika a druhý technický stav.
Podobná situace je u potravin, kde na jedné straně stojí Státní zemědělská a potravinářská inspekce kontrolující bezpečnost potravin na trhu a vedle ní zasahuje i Státní veterinární správa, která dohlíží na živočišné produkty a v některých případech vydává zásadní opatření. Nedávný případ kojeneckých výživ ukázal, jak složitý tento systém je: nejprve potravinářská inspekce odhalila nebezpečný toxin a nařídila stažení výrobků, následně veterinární správa přistoupila k plošnému zákazu desítek dalších výrobků a rozšířila opatření na celý trh.
Systém bez jednoho centra
Tato roztříštěnost má konkrétní dopady. Informace vznikají na různých místech, odpovědnost je rozdělena a koordinace není automatická, což znamená, že více institucí musí spolupracovat, rozhodování se přesouvá mezi úrovněmi a reakce může být pomalejší. V běžném režimu tento model funguje, v krizových situacích se však jeho slabiny násobí.
Český systém ochrany veřejného zdraví přitom není malý. Zahrnuje tisíce zaměstnanců, rozsáhlé laboratorní kapacity i širokou síť kontrolních orgánů. Na první pohled jde o silný aparát, při bližším pohledu však o systém nákladný. Problém přitom nespočívá v nedostatku financí, ale v tom, jak je systém nastaven.
Hygienická služba, Státní zdravotní ústav, zdravotní ústavy i další inspekce zaměstnávají velké množství odborníků, přesto systém působí pomalu. Důvodem je složitá struktura, v níž má každá instituce své řízení, své procesy i své kompetence, což znamená více komunikace, více koordinace a více času.
Výrazným problémem jsou také laboratorní kapacity. Laboratoře provozují Státní zdravotní ústav, zdravotní ústavy, vodohospodářské podniky i další specializované subjekty, přičemž každá z těchto struktur má vlastní vybavení, personál i provozní náklady. Na jedné straně to zvyšuje kapacitu systému, na druhé straně to znamená paralelní infrastrukturu, která není vždy efektivně využívána.
Náklady, které nejsou vidět
Roztříštěnost systému zároveň vytváří náklady, které nejsou na první pohled zřejmé. Patří mezi ně vyšší provozní výdaje, duplicitní činnosti, složité řízení i potřeba dodatečné koordinace. Tyto náklady jsou rozptýlené napříč institucemi, nejsou vidět jako jeden výdaj, ale v součtu představují významnou zátěž.
Do tohoto už tak složitého systému navíc přibyl nový prvek. Od prosince 2025 působí ve vládě ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný. Na první pohled jde o logický krok, protože prevence a zdravý životní styl jsou klíčovou součástí ochrany zdraví. Otázkou však zůstává, jak tento nový post zapadá do již existující struktury.
Český systém už dnes zahrnuje Ministerstvo zdravotnictví, hygienickou službu, Státní zdravotní ústav, zdravotní ústavy i řadu dalších ministerstev a jejich orgánů, a vznik další politické a řídicí úrovně proto vyvolává zásadní otázku, zda tento krok řízení systému skutečně posiluje, nebo ho naopak dále komplikuje. Pokud není jasně vymezeno, kdo za co odpovídá, může vzniknout další vrstva koordinace místo skutečného řešení.
Český systém má zdroje, odborníky i infrastrukturu, problém je však v tom, že tyto prvky nejsou řízeny jako jeden celek. Nejde tedy o nedostatek peněz, ale o jejich strukturu. Česká republika tak disponuje systémem, který je odborně silný, ale organizačně roztříštěný. V běžném provozu funguje, v situacích, kdy je potřeba rychlá a koordinovaná reakce, se však ukazuje, že právě jeho složitost může být jeho největší slabinou. A právě to je otázka, kterou bude nutné v dalších letech otevřít.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Veterináři zakazují v ČR prodej kojeneckých výživ – Seznam Zprávy; 2. SZPI zakázala nebezpečné kojenecké výživy – ČT24; 3. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví; 4. Ministerstvo zdravotnictví ČR; 5. Státní zemědělská a potravinářská inspekce; 6. Česká inspekce životního prostředí
