Tak zvané „koncesionářské poplatky" se objevily v dobách, kdy o internetu, wi-fi, umělé inteligenci, Netflixu, nebo sociálních sítích ještě dlouho nemělo být ani potuchy. Rozhlasové poplatky byly v tehdejší ČSR zavedeny v říjnu 1923 a majitelé rádií platili poštovní poplatek a předplatné soukromé vysílací společnosti Radiojournal. Televizní poplatky byly zavedeny o 33 let později, 1. ledna 1955, po dvou letech pravidelného zkušebního TV vysílání, které v Československu začalo v květnu 1953.

Jeden ani druhý poplatek od samého počátku neměly absolutně nic společného s nějakou „veřejnoprávností" a už vůbec ne s „nezávislostí". V případě radiových koncesí občané platili za službu tehdejšímu soukromému „operátorovi" rádiového vysílání, po roce 1948 přispívali ti, kteří vlastnili TV a rádiové přijímače, státu na provoz vysílacích zařízení obou médií. V roce 1969 byla pro domácnosti, vlastnící rozhlasové a/nebo televizní přijímače, stanovena jejich výše na 10 Kčs měsíčně u rádií a 25 Kčs měsíčně u televizorů. Je přitom zajímavé, že i přes rychlý rozvoj vysílací techniky se jejich výše až do roku 1991 nezměnila. 

Obě média tehdy vlastnil stát. Kromě nezbytné zábavy a víceméně „neideologických" pohledů do okolního světa plnila samozřejmě i roli propagandistického nástroje vládnoucí KSČ. Ale čas oponou trhnul a všechno je jinak. Poplatky nám (logicky?) výrazně vzrostly a ačkoliv se spoustě lidí může zdát suma 205 Kč nízká, existuje ne zcela nevýznamný počet jedinců a rodin, pro které může být i tento pro někoho zanedbatelný výdaj citelnou zátěží. Ostatně i díky němu jsou v současné době vedeny v ČR exekuce proti možná až desítce tisíc lidí. 

Skutečný problém je ale jinde. Tak především změna mediální scény mezi zavedením koncesionářských poplatků, nebo chcete-li rokem 1969 a současností je tak nebo tak absolutní. Význam rozhlasu a televize jako nositelů slovních a obrazových informací byl významně potlačen. Charakter jejich vysílání se změnil z původně především kulturní a informační role v de facto nepřetržitý proud reklam, vkládaných do stejně nepřetržitého proudu zábavy, marketingově kombinované tak, aby přilákala co nejširší okruh diváků. Potenciální konzumenti si mohou navíc vybrat z neuvěřitelně široké nabídky internetových zdrojů zábavy, her i poučení nejrůznějšího druhu. 

Dále, korelace mezi tak zvanou veřejnoprávností a nezávislostí ČT a ČRo a až otrockou povinností občanů platit poplatky za jejich používání bez ohledu na to, zda je sledují, je prakticky nulová. Před rokem 1989, v době, kdy se jednalo o skutečně státní média, placení těchto poplatků mohlo ještě jakž takž symbolizovat osobní podíl jednotlivců na jejich technologickém rozvoji, schopnosti vysílat kvalitní programy a navíc bylo vázáno na vlastnictví příslušných přijímačů. 

Po roce 1989 ale tato média, ačkoliv právně jsou stále „státní“ (termín „veřejnoprávní“ je pouze synonymem pro jejich placení státem a z poplatků) prošla tichou a nenápadnou pseudoprivatizací a převzetím absolutního vlivu na jejich vysílání. To bylo v ČT završeno tzv. „spacákovou krizí“ na přelomu let 2000 a 2001 a odstoupením jejího tehdejšího generálního ředitele. Definitivní ovládnutí ČRo v podstatě stejnou skupinou „správných lidí“ proběhlo až kolem roku 2007 s daleko menšími dramatickými efekty. Jeho symbolem se stal nástup Barbory Tachecí do funkce ředitelky stanice ČRo-1

Skupina „správných lidí“ kolem těchto médií z nich postupně dokázala vytvořit dokonalý prostředek k odklánění peněz ze státního rozpočtu a povinných poplatků „do správných kapes“. A co víc – dokázala nabídnout dalším „správným lidem“ tato média jako platformu k šíření těch jedině správných názorů výměnou za politické a lobbistické zajištění stability ČR a ČRo jako zdroje jejich příjmů. Tento plíživý proces ostatně proběhl po roce 1989 ve všech resortech státní správy, včetně například resortu obrany. 

Stejně jako resort obrany, i obě „veřejnoprávní média“ jsou dnes schopna pohltit a „odklonit“ do korupčních řetězců fakticky neomezené množství vložených peněz, aniž by se sebeméně zvýšila kvalita jimi produkovaných pořadů. Jejich dokola omílaná, leč v reálu fakticky neexistující „veřejnoprávnost“ je v tomto procesu stejně na překážku, jako je příjemcům „odkloněných“ peněz, deklarativně určených na rozvoj armády, na překážku neustále omílaná, ale ve skutečnosti neexistující „obranyschopnost ČR“. 

Zneužití faktického ovládnutí informačního prostředí v ČR „správnými lidmi" k boji za zachování neomezeného zdroje jejich příjmů je proto logickým a očekávatelným vyústěním snah co nejdříve odstavit v demokratických volbách zvolenou vládu a vrátit status quo, v němž se nikdo nezajímal, komu a kam tečou státní peníze a už vůbec se nesnažil na tomto stavu něco měnit.