Súdánské pyramidy nejsou jen kuriozitou na okraji egyptských dějin, ale svébytným fenoménem starověké Afriky. Archeologové jich napočítali asi 255, tedy více, než kolik se dochovalo v samotném Egyptě. Stavěly se mezi 8. stoletím př. n. l. a 4. stoletím n. l. jako hrobky panovníků a královen království Kuš v napatském a merojském období. Největší shluky se dochovaly v Meroe, v Nuri, v El-Kurru a u posvátné hory Džebel Barkal, která byla politickým i náboženským centrem Kuše.
Dvě súdánské lokality jsou dnes zapsány na seznam UNESCO. „Archaeological Sites of the Island of Meroe“ zahrnují královské město Meroe i posvátné komplexy Naqa a Musawwarat es-Sufra v polopoušti mezi Nilem a Atbarou. „Gebel Barkal and the Sites of the Napatan Region“ spojují Džebel Barkal, Kurru, Nuri, Sanam a Zumu podél více než 60 kilometrů dlouhého úseku Nilu. Společně ilustrují kontinuitu kultury Kuš od 9. století př. n. l. až do 4. století n. l.
Na první pohled se nubijské pyramidy liší od egyptských. Jsou užší, strmější. Jejich sklon se blíží 70 stupňům a obvykle nižší, většinou mezi 6 a 30 metry. Vyrůstají z malých půdorysů z vodorovně kladených kamenů a u paty mívají kaple s reliéfy a nápisy v egyptštině i merojském písmu. Místo monumentálních solitérů jako v Gíze působí spíše jako hustý „les jehel“.
K nejznámějším pohřebištím patří Nuri a Meroe. V Nuri stojí hrobka krále Taharky, vládce 25. egyptské dynastie, známého i z egyptských pramenů; zdejší pyramidy vznikaly zhruba mezi 650 a 300 př. n. l. V Meroe se stavělo později. Severní královský hřbitov ukrývá pohřby panovníků z let 250 př. n. l. až 320 n. l. Reliéfy v kaplích vyprávějí o korunovacích, bozích i dálkovém obchodu a dokumentují vrchol slávy merojského období.
Kuš byl jednou z velmocí starověké Afriky. Z Napaty ovládal jižní Nil, dočasně i Egypt, a přitom rozvíjel vlastní písmo i ikonografii. Vedle egyptských bohů se zde objevují i místní motivy, například beraní Amon se slunečním kotoučem. A co je pro tuto civilizaci jedinečné je skutečnost, že na trůn usedaly i ženy. Královny kandaké vládly jako rovnocenné panovnice a jejich jména se objevují v nápisech i legendách.
Jednou z nich byla Amanishakheto, jejíž poklad se proslavil po celém světě – bohužel díky brutálnímu ničení. Italský dobrodruh Giuseppe Ferlini v roce 1834 odstřelil dynamitem několik pyramid v Meroe a Wad ban Naqa, aby se dostal k pokladům. Šperky rozprodal a část z nich dnes leží v muzeích v Berlíně a Mnichově. Desítky staveb však nenávratně zničil. Ferliniho čin se stal symbolem koloniálního barbarství i trvalé ztráty kulturní paměti.
Rozdíly oproti Egyptu nejsou jen v tvaru. Pohřební komory se často nacházejí pod zemí, zatímco nadzemní kaple sloužila kultu zemřelých. Stěny zdobí směs egyptských a nubijských motivů. Pyramidiony, neboli kamenné špičky pyramid, odkazují na sluneční symboliku a kult Amona u Džebel Barkal, což zdůrazňuje posvátný charakter celé krajiny.
Moderní výzkum udělal velký krok vpřed díky katarské misi Qatar-Sudan Archaeological Project, která byla spuštěna v roce 2014. Archeologové dokumentovali a stabilizovali zdivo v Meroe, obnovili návštěvnickou infrastrukturu a spojili terénní práci s moderní ochranou památek.
Současnost ale přináší nová rizika. UNESCO v roce 2023 varovalo před omezením činnosti súdánských památkářů, přítomností ozbrojených skupin, minovým nebezpečím i rabováním archeologických misí. Kulturní dědictví se tak ocitá v ohrožení, podobně jako při Ferliniho destrukcích před dvěma stoletími.
Proč se tedy o súdánských pyramidách mluví méně než o těch egyptských? Důvodů je víc: země leží mimo hlavní turistické trasy, dlouhodobě ji sužuje nestabilita a stereotypní výklad historie staví Nil téměř výhradně do egyptského rámce. Přitom právě zdejší „les jehel“ nabízí jedinečný vhled do civilizace, která egyptské vlivy nejen přebírala, ale originálně přetvářela – od architektury přes státnost až po roli žen v politice.
Kdo chce poznat jiné pyramidy, musí změnit mapu ve své hlavě. Střed starověkého Nilu neleží jen v Egyptě, ale i v dnešním Súdánu.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
