Valovka severní, latinsky Clione limacina, patří mezi mořské plže ze skupiny pteropodů, kteří se pohybují ve vodním sloupci zvláštním „létáním“. Český název je ustálený a v systému měkkýšů spadá tento druh do čeledi Clionidae. Jde o pelagického nahého plže bez ulity, obývajícího chladné vody Arktidy a severního Atlantiku od hladiny až do hloubek přes pět set metrů. V populární kultuře se mu přezdívá „mořský anděl“ a jeho křehký vzhled kontrastuje s překvapivě specializovaným dravým chováním.
Areál výskytu pokrývá arktické moře i severní Atlantik a sahá až k Sargasovému moři. Taxonomie rodu Clione je složitá: severní Atlantik a Arktida hostí právě C. limacina, zatímco v severním Pacifiku žije příbuzná C. elegantissima, v Ochotském moři C. okhotensis a v Antarktidě C. antarctica. Valovka využívá jak svrchní epipelagickou vrstvu, tak i mezopelagickou zónu, přičemž její vertikální rozptyl se mění podle světelných podmínek a dostupnosti potravy.
Druh má dvě poddruhové formy lišící se velikostí. Severní poddruh Clione limacina limacinadospívá kolem tří centimetrů a dorůstá až sedmi až osmi a půl centimetru, což z něj činí jednoho z největších „mořských andělů“. Jižní forma je drobnější, obvykle kolem 1,2 centimetru. Rozdíly ve velikosti dobře ukazují, jak silně růst ovlivňují podmínky studených moří a energetická strategie. Způsob pohybu patří k nejpůsobivějším. Valovka „plave“ pomocí dvou křídlovitých parapodií a stabilitu v prostoru jí zajišťují statocysty, orgány vnímající gravitaci a polohu těla.
Zcela mimořádný je však způsob lovu. Dospělci se živí téměř výhradně „mořskými motýly“ rodu Limacina, především druhy L. helicina a L. retroversa. Útok začíná vystřelením trojice buccálních kuželů, které uchopí ulitu kořisti a natočí ji do správné polohy. Poté valovka vysune chitinózní háčky, jimiž přichytí měkké tělo, vytáhne jej z ulity a celé jej pozře. V obdobích, kdy dospělí jedinci Limacina v planktonu chybějí, se v žaludcích výjimečně objevují i zbytky korýšů. Jde však o specialistu, který dokáže extrémně šetřit energií a v laboratorních podmínkách přežije až rok bez potravy, přičemž se při hladovění zmenšuje.
Životní cyklus v oblasti Špicberků trvá nejméně dva roky. Valovky jsou hermafrodité a rozmnožují se na jaře a v létě, kdy kladou mikroskopická vajíčka do vodního sloupce. Larvy nejprve filtrují fytoplankton, později však přecházejí na drobné jedince své budoucí kořisti. Tím vzniká pozoruhodná potravní paralela mezi oběma skupinami pteropodů, tedy „anděly“ a „motýly“ moře.
Přestože jde o predátora, sama valovka bývá potravou pro velké filtrátory, zejména kosticové velryby, ale i pro ryby, například lososa kisuče. V potravních sítích chladných moří tak propojuje mikroskopický svět planktonu s vyššími trofickými úrovněmi. V českém prostředí ji známe především z fotografií a dokumentů z polárních expedic, kde její průsvitné tělo a ladný pohyb z ní činí jednu z nejfotogeničtějších obyvatel Arktidy.
Křehká estetika valovky okouzlila i populární kulturu, zejména v Japonsku, kde se její silueta objevuje ve videohrách a anime. Pro vědce je však mnohem víc než inspirací. Představuje model pro studium řízení pohybu v kapalině, lipidového hospodaření v extrémně sezónním prostředí i vlivu okyselování oceánů na pteropody. Tito plži totiž citlivě reagují na změny chemismu moří a jejich úzká potravní specializace z nich činí přirozené indikátory zdraví polárních ekosystémů.
Na závěr stojí za připomenutí, že valovka severní není jen „andělíček“ pro objektivy kamer. Je to obratný dravec, mistr energetických úspor a důležitý článek potravních řetězců severních oceánů. Její přežití závisí na stabilitě planktonních společenstev, kterou mohou narušit klimatické výkyvy i změny chemického složení vody. Pochopit svět pteropodů znamená porozumět životu v chladných mořích jako celku, od „motýlů“ až po velryby.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
