Velikonoční ostrov, známý jako Rapa Nui, patří díky svým monumentálním sochám Moai k nejzáhadnějším místům na světě. Tyto kamenné kolosy byly dlouho považovány za dílo centrálně organizované společnosti, která dokázala mobilizovat stovky dělníků a řídit těžbu, výrobu i přepravu monumentů. Nové archeologické poznatky však tuto představu zásadně mění a ukazují, že realita mohla být zcela odlišná.

Podle nejnovější studie vedené profesorem Carlem Lipem z Binghamtonské univerzity vznikaly sochy Moai v malých rodinných skupinách a nebyly produktem jednoho dominantního kmene. Vědci vytvořili dosud nejpodrobnější 3D model hlavního lomu Rano Raraku, přičemž zpracovali více než 22 000 leteckých snímků pořízených drony. Tato digitální mapa odhalila existenci přibližně třiceti oddělených dílen, z nichž každá měla svůj nezaměnitelný styl, vlastní technické postupy i vymezený pracovní prostor. Model poskytl také nový pohled na proces výroby soch, který se mezi jednotlivými skupinami výrazně lišil.

Dlouho převládal názor, že Moai jsou důkazem centralizované moci a rozsáhlé společenské koordinace. Nová data však ukazují, že lom Rano Raraku byl sdíleným prostorem, kde pracovaly autonomní rodinné skupiny, jež vyjednávaly o přístupu ke kvalitnímu materiálu. Oddělení dílen nebylo určeno geograficky, ale přirozeným výběrem míst podle vlastností horniny, což posiluje představu o decentralizované struktuře tehdejší společnosti.

Výzkumný tým zjistil, že na jedné soše obvykle pracovalo pouze čtyři až šest sochařů. Dalších deset až dvacet pomocníků se staralo o výrobu lan, přenos nástrojů nebo zajištění zásob. To zásadně mění dosavadní pohled na rozsah potřebné pracovní síly. Namísto masivních stavebních akcí šlo spíše o postupnou činnost menších komunit, které se řídily vlastními estetickými tradicemi a způsoby práce.

Nové poznatky přinášejí také odpovědi na otázku, jak byly sochy přemísťovány z lomu na ceremoniální místa. Dříve se předpokládalo, že Moai byly taženy vleže po dřevěných saních, což by vyžadovalo obrovský počet lidí. Moderní experimenty ve spojení s digitální rekonstrukcí však ukazují, že obyvatelé Rapa Nui používali sofistikovaný systém lan a kývavého pohybu. Uvázáním lan po stranách hlavy dokázaly malé skupiny postupně rozkývat sochu tak, aby se „houpavě posouvala“ vpřed. Reálné testy potvrdily, že osmnáct lidí dokázalo pohnout replikou Moai s relativně malým úsilím a udržet její rytmus jen jemnými pohyby.

Přepravu usnadňovala také síť speciálních cest, které byly vybudovány přímo pro pohyb Moai. Měly zhruba 4,5 metru na šířku a výrazně konkávní profil, který stabilizoval pohybující se sochu a napomáhal jejímu přirozenému kývání vpřed. Tyto cesty spojovaly lom Rano Raraku s pobřežními plošinami ahu, kde byly sochy umísťovány pro rituální účely.

Archeologické nálezy ukazují, že styl i techniky výroby Moai se mezi jednotlivými dílnami výrazně lišily. Některé skupiny zpracovávaly nejprve obličej, jiné začínaly hrubou stavbou těla a teprve následně dopracovávaly detaily. Některé sochy nesou také výrazně osobité rysy, například jemnější ženské tvary či specifické proporce, které odrážejí umělecké preference jednotlivých rodových linií. Teprve díky detailnímu 3D mapování se tato kulturní rozmanitost ukázala v plné šíři.

Psali jsme: Záhada osmnácti obřích koster z Wisconsinu

Dosavadní představy o náhlém zhroucení společnosti Rapa Nui kolem roku 1600 začínají být rovněž zpochybňovány. Zatímco evropští objevitelé popsali ostrov v různé kondici, od prosperujícího až po zdevastovaný – archeologické doklady ukazují, že stavební činnost probíhala dlouho po údajném kolapsu. Změny ve společnosti tak byly spíše postupné než náhlé a katastrofické.

Výzkum představuje zásadní krok k pochopení života na Rapa Nui. Ukazuje, že ostrov nebyl místem centralizované moci, ale spíše prostorem spolupráce malých komunit, jejichž vztah k přírodním zdrojům, umění i duchovnímu světu byl hluboce zakořeněný. Kombinace moderních technologií, experimentální archeologie a historických zpráv poskytla nový a realističtější obraz o tom, jak byly tyto monumentální sochy vytvářeny, přemísťovány i uctívány. Moai tak zůstávají nejen fascinujícími symboly minulosti, ale také důkazem vynalézavosti a kulturní rozmanitosti ostrovních komunit.

(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)